Příprava na ME juniorů v Brně vrcholí a tak se přezkoumává vše, co ve hře skřípe a co lze ještě vylepšit. Junioři absolvovali několik utkání s extraligovými oddíly a pak v Itálii se špičkovými juniorskými celky. Samozřejmě razance útoků je něco, s čím se asi v naší juniorské těžko mohli setkat. Jeden z hříchů našich hráčů, který se při těchto utkáních jasně projevuje, je naučený způsob vybírání. Dalo mi mnoho práce přesvědčit hráče o vybírání v úkroku a v převalu bokem oběma či jednou rukou. Velkým nešvarem některých hráčů je držení rukou při vybírání příliš u těla.

 

 

Nezbývá tak žádný prostor pro amortizaci energie míče a vůbec není čas na nějaký manévr rukama. Ještě větší problém je, když se vybírání omezuje na pohyb pouze rukou. Nejsprávnější reakcí je pohyb celého těžiště, tak aby míč směřoval do středu těla. Takto vybíraný míč má největší šanci se smysluplně odrazit. Jakmile je prvotní reakcí jen pohyb rukou, je míč až na výjimky ztracen. Samozřejmě, že pohyb těžiště do dráhy míče je závislý na nízkém postavení a na naučení přenášení váhy na rozkročených nohou do směru úderu. Navíc postavení nohou předpokládá uvolněnost postavení na nohách. Váha musí být na přední části chodidel. Proč je to tak těžké když to zní tak jednoduše, je v tomto vyjádření, kterým volně parafrázuji věty jednoho mého svěřence po jednom utkání, kdy po předcházející kritice jeho hry v poli, se opravdu snažil. „Dnes jsi hrál dobře v poli. Já vím, ale strašně mě bolí nohy, takhle přeci nemohu hrát pořád.“ Odpověď trenéra je samozřejmě jasná, prostě a jednoduše musí. Další nešvarem při vybírání je možná až módní vybírání míčů s rukama nad hlavou v obranném nízkém postavení a jasné nadužívání skluzu a vybírání míče přímo u podlahy.

Tak nejdříve k tomu prvnímu. Uvolnění posuzování prvního dotyku umožňuje hrát míče, čím se dá a při rychlosti kombinací se nestačí hráči vždy přemístit do správného postavení a úder jej zastihne v nestabilním postavení. Pak je samozřejmě hraní nad hlavou správné a leckdy jedinou možností jak hrát. Jenže špatně je to tehdy, když si tím hráč dělá jakési berličky pro svůj strach před úderem a má ruce neustále nad hlavou a hraje tak všechny údery při vybírání. Vybírání obouruč spodem je pořád to nejpřesnější co se zatím vymyslelo. Prostě hráč musí umět vybírat podle situace techniku, jakou bude reagovat. Musí se učit posuzovat úderový rejstřík soupeře, jak je vysoko, jaký je úhel, co kdo v tom kterém postavení hraje. Ovšem základní věcí je odnaučit se strachovou reakci. Což vůbec není nic jednoduchého. Druhým faktorem je samozřejmě technika vybírání a správná volba. Vybírání s rukou na zemi je prvek, který jsem jako hráč zažil jako horkou novinku a teprve jako trenér jsem se s ní setkal více. Samozřejmě výborná věc, ale opět leckdy jen obezlička pro pohodlnost. Mladí hráči tento způsob vybírání mají rádi. Dobře se to učí, je to efektivní pro diváky, nebolí to a člověk se nemusí namáhat skákat nějakou rybičku, která předpokládá větší tělesnou sílu a obratnost. Jenže nadužívání skluzu je kontraproduktivní.

Míč většinou málo odskočí, další akce, která následuje je většinou jen přehrání míče k soupeři. Problémem je i posuzování rozhodčími, kteří si rádi zapískají. Skluz s rukou na zemi má být prostředek pro naprostou nouzi a to hlavně časovou. Jakmile má hráč jinou možnost vybírání, má ji požít. Základním prvkem vybírání na delší vzdálenost musí být vybírání v pádu a tedy nejlépe obouruč spodem. Je to vybírání, kterým lze ovlivnit dráhu odraženého míče. Někde jsem si přečetl, že znalost několika druhů odbití (bylo to ve stolním tenise) zkracuje reakční dobu, protože v mozku nejdříve probíhá výběr optimální reakce a pak teprve reakce sama. To je asi pravda, jenže u volejbalu nejde jen o co nejrychlejší reakci, ale právě o kvalitu toho vybírání. Takže variabilnost ve využívání prostředků být musí.

V Příbrami, dne 19.8.2008  Jiří Zach