Potkal jsem po delším času svého bývalého spoluhráče Milana Hadravu. Býval to dobrý smečař a o volejbalu hodně přemýšlel. Na hráče se až nečekaně zajímal o širší souvislosti volejbalového výkonu. Byl samouk (maturitu si dodělával až v pozdní dospělosti) ale četl a díval se … Často mě inspiroval … a tak tedy tento laický vzdělanec mě potkal na Stahově, pochválil mi ze zdvořilosti novou knihu, pak jsme si řekli pár obligátních vět a když jsme se loučili, dodává ještě (nevím, jak jsme se k tomu dostali): „ … víš, co je velmi důležité u blokování?“, „co?“, zeptal jsem se. „Aby byl pevnej trup“. Pokynul jsem mu na pozdrav a v uších mi znělo „svatá pravda“. Ne, že bych to nevěděl, ale pochybuji, zda jsem to někdy jasně napsal do nějaké pasáže o blokování. Přitom je to důležitá informace. A hned mi běžely hlavou další souvislosti: důležitost rozvoje posturálního svalstva, pravidelné posilování břišních a zádových svalů, nutnost provádět dřepy a podřepy s volnou činkou a nikoliv ve stojanech či na posilovacích strojích atd.

 

Hadrák mě opět inspiroval. Inu mezi volejbalovým lidem leží spousta inspirujících podnětů, ale někdy taky mýty a pověry … Ale o tom jindy. Milan Hadrava poznámkou o pevnosti trupu dotvořil to, co jsem jako hlavní myšlenku posledně nakousl a v tomto článku dokončím... (foto: Martin Sidorjak)

Potkal jsem po delším času svého bývalého spoluhráče Milana Hadravu. Býval to dobrý smečař a o volejbalu hodně přemýšlel. Na hráče se až nečekaně zajímal o širší souvislosti volejbalového výkonu. Byl samouk (maturitu si dodělával až v pozdní dospělosti) ale četl a díval se … Často mě inspiroval … a tak tedy tento laický vzdělanec mě potkal na Stahově, pochválil mi ze zdvořilosti novou knihu, pak jsme si řekli pár obligátních vět a když jsme se loučili, dodává ještě (nevím, jak jsme se k tomu dostali): „ … víš, co je velmi důležité u blokování?“, „co?“, zeptal jsem se. „Aby byl pevnej trup“. Pokynul jsem mu na pozdrav a v uších mi znělo „svatá pravda“. Ne, že bych to nevěděl, ale pochybuji, zda jsem to někdy jasně napsal do nějaké pasáže o blokování. Přitom je to důležitá informace. A hned mi běžely hlavou další souvislosti: důležitost rozvoje posturálního svalstva, pravidelné posilování břišních a zádových svalů, nutnost provádět dřepy a podřepy s volnou činkou a nikoliv ve stojanech či na posilovacích strojích atd. Hadrák mě opět inspiroval. Inu mezi volejbalovým lidem leží spousta inspirujících podnětů, ale někdy taky mýty a pověry … Ale o tom jindy. Milan Hadrava poznámkou o pevnosti trupu dotvořil to, co jsem jako hlavní myšlenku posledně nakousl a v tomto článku dokončím.

Posledně jsem konstatoval, že blokování je především bráněním přeletu míče ze strany soupeře na stranu vlastní, a proto musí být hlavním obsahem tréninku činnost související právě s tímto aktem. Zdůraznil jsem, že by hráč měl v tréninku pravidelně zažívat pocit doteku rukou prudce letícího míče směřujícího na vlastní stranu … Úmyslně teď nechám stranou taktiku, tedy výběr místa, načasování, čtení hry soupeře, seskupování dvojbloku a trojbloku atd. Dobře vím, že jsou to nesmírně důležité atributy blokování, ale záměrně je vynechám, abych zdůraznil to, co mám srdci. Už jsem se tady několikrát vytahoval, že jsem jako hráč dobře blokoval. Vy, kteří mě neznáte, mi to budete muset uvěřit…. Měl jsem totiž blokování rád. Když jsme s Jindrou Lickem (dnes, aniž bych s tím mohl něco dělat, člověka na druhé straně barikády) vyhráli titul Mistra ČR v tahaném deblu, on – smečař hrál zadního v poli a já – nahrávač (trpaslík) jsem hrál předního a blokoval jsem … A díky této své zálibě v blokování jsem jako trenér nepříčetný, když v národním družstvu dobře zaservírujeme, odtáhneme soupeřova nahrávače od sítě, postavíme dvojblok či trojblok a … a nezablokujeme.

Po letech u tohoto družstva už mám vysvětlení. MÁME ŘÍDKÝ BLOK. „Hustota“ našeho bloku totiž nezamezí prostupnosti soupeřova útoku. Dobře jsem si to prostudoval na videozáznamech. Naši hráči nejsou blbí, čili vysvětlení, že je to špatným výběrem místa či neschopností číst záměr útočníka, prostě neobstojí. Proč je blok neúspěšný, neukáže úplně přesně ani videozáznam, jelikož se ve většině případů jedná o kolektivní blok a podíl viny jednotlivých hráčů je přinejmenším sporný. Ovšem společným jmenovatelem všech našich blokařských akcích je již ona zmíněná „řídkost“. Náš blok málo brání přeletu míče. A teď zbývá odpovědět, proč? Napřed uvedu, co pokládám za důležité u blokování

·         Ruce musí být po celou dobu blokařské akce v prodloužení paží (nesklápějí se)

·         Paže jsou po celou dobu akce v účelném úhlu (pronikají již konečky prstů do pole soupeře a stejně se vrací)

·         Paže i ruce jsou vytrénované (silné), aby vydržely náraz míče bez zásadní změny polohy

·         Trup je při bloku zpevněný (Hadrava)

·         Paže i ruce jsou klidné, nemávají a směřují na zónu VI, nikoliv směrem k útočícímu hráči

Jestliže tady pláču nad úrovní našeho bloku, pak důvodem bývá zpravidla nesplnění některého z výše uvedených předpokladů nebo dokonce nesplnění více předpokladů najednou. Jak na to v tréninku? Nevím, zda se mi podaří ještě něco udělat se současnými reprezentanty, nevzdávám se, ale pro trenéry mládeže a dětí to znamená:

1)     Od raného mládí cvičit mladé hráče bránit přeletu míče (házené míče i na nízké síti, dokonce i bez výskoku, s overbaly, podhuštěnými míči atd.; smečování po vlastním nadhozu proti stojícímu blokaři na velmi nízké síti atd.)

2)     Posilování svalů zápěstí, předloktí i celých paží (jednak s činkami v posilovně nespecificky, ale rovněž s kotouči a medicinbaly specificky v „blokařských“ polohách paží a rukou, včetně různých hmitů paží, upažování, tlumení odhodů medicinbalů rukama i pažemi atd.

3)     Vytvářet v tréninku pravidelný pocit míče při blokování (třeba jako součást rozcvičky)

 

Nejzákladnější vlastností blokaře je však chuť blokovat. Tu lze na hráčích v tréninku i v zápasech jasně vysledovat. Vyhýbání se blokování v tréninku na úkor smečování, strach o ruce při přesahu, reakce na vlastní úspěch a neúspěch při blokování, iniciování debat o blokování jsou jasnými symptomy, jak se jednotliví hráči staví k blokování. S ctižádostí „chtít zablokovat“ souvisí i schopnost sebevývoje v oblasti blokování. Tím je myšleno to, že nejen technika a organizace obranné hry družstva jsou tím konečným cílem vývoje v oblasti blokování. Hráč se musí učit sám se vyvíjet, ověřovat si své záměry a sám sebe se ptát: „Proč jsem nebyl úspěšný?“ a to i v případě, že se ho na to neptá někdo jiný. Neúspěch na bloku není tak patrný (je více anonymní), proto musí hráč hledat také sám. V tom musíme hráče provokovat.

Myslím, že jsem ještě nevyčerpal téma „blok“ a že se k němu příště (pokud se neobjeví žhavější téma) ještě jednou vrátím. Zakončím dnes ještě poznámkou, že pokud zde padla jistá kritika na minulé a současné české reprezentanty, pak z ní vyjímám z generace minulé Pešla, Kubalu, Demara, z generace současné Staňka, Boulu, Lébla, Baránka, Raka a částečně Pláteníka – ti blokují (blokovali) dobře.

V Nymburce 17. listopadu 2008  Zdeněk Haník