- Napsal Radek Krpač
- Kategorie: Učení a trénink
Trénink problémových situací v různých rotacích
Složité herní řetězce se v problematických rotacích trénovat specificky. Předtím než se trenér začne zamýšlet nad otázkou rotací, měl by analyzovat několik posledních utkání. Pak může zjistit, ve kterých rotacích je jeho tým úspěšný a ve kterých ne a pak se jim může věnovat v tréninkovém procesu. Někdy se problémy objevují u určitého hráče v jedné zóně, jindy je problém komplexní, týmový. Někdy se však stane, že tým má problém v určité rotaci proto, že soupeřící hráč má výborný servis a dostává tým pod tlak na přihrávce a následném útoku. Tomu se však v tréninku dá čelit.
Kouzlo jednotlivých rotací podruhéDoufám, že mi čtenáři webu Volejbalové akademie prominou, že je ještě v dnešním článku zahltím statistickými údaji. Budu pokračovat v překladu analýzy bundesligových utkání v jednotlivých rotacích. Breakové série v situacích po vlastním podání Průměrná šance na zisk breakové situace, byla v analyzovaných setech 34,2 procent. Šance na úspěch při breakových situacích byla s nahrávačem v I 35,2%, ve II 34%, 33,1%, ve IV 32,7%, v V 34,7% a v VI 35,3%. Z toho vyplývá, že největší šance bodovat v breakových situacích je s nahrávačem v zadních zónách. Souvisí to s možností útoku se třemi hráči předních zón a průměrnou výškou diagonálních hráčů (201 cm)a nahrávačů (194 cm). Obrana na síti v zóně II je mnohem úspěšnější s diagonálními hráči než s nahrávači, zatímco nahrávači jsou lepší „obranáři“ v zóně I v zadní části hřiště. Zajímavostí je poznatek, že breakové situace byly více vítězné, když nebylo libero na hřišti (34,6% oproti 34,1%) – tedy když podávali blokaři. Může to také souviset s dobrým servisem blokařů, ale to se podle statistik nejlépe podávajících hráčů bundesligy nepotvrdilo. V první patnáctce úspěšných podávajících hráčů se objevili pouze dva blokaři. Breakové série a oddechové časy V 580 analyzovaných setech si trenéři vzali 1542 oddechových časů (1,3 na set – 1,8 prohraný tým – 0,9 vítězný tým). V 30 tie breacích byla četnost time outů očekávaně vyšší (1,9 prohrávající a 1,0 vítězný tým). Padesát procent time outů využili trenéři v koncovkách setů. Oddechovým časem se trenér snaží přerušit breakovou bodovou sérii soupeřícího týmu. Celkem v 62,2% byli trenéři úspěšní, jejich tým v následné výměně po přihrávce podání zvítězil. Tip pro trenéry: Oddechový čas se ukázal jako účinný prostředek pro přerušení bodové série soupeře. Prohrávající týmy využívají prakticky vždy oba time outy, nejčastěji jsou time outy využity v poslední třetině setů – tedy po druhém technickém time outu. Breakové série a střídání hráčů Vedle oddechových časů má trenér další možnost, jak zastavit bodovou šňůru soupeře – střídáním. V 580 setech využili trenéři střídání v 2145 případech, což odpovídá 1,86 střídání na set. Střídání hráčů v situacích před přihrávkou z důvodu ukončení breakové bodovové šňůry soupeře se vyskytovala častěji. Cílem střídání je tedy uspět v následující výměně v situaci po přihrávce – to se podařilo v průměru v 63,2 procentech – průměr úspěšné rozehry po přihrávce servisu však činí 65,8 procent. Střídání před breakovou situací má naopak za cíl nastartovat bodovou šňůru při vlastním podání nebo v ní pokračovat. Střídáním hráčů se úspěšnost zisku breakové série zvýšila o 0,3%, tedy na 34,5%. Tip pro trenéry: Střídání z důvodu zvýšení efektivity breakových situací se v zápasech vyplatilo, naopak střídání v situacích, kdy tým potřeboval být úspěšný po přihrávce soupeřova podání, se ukázalo jako neefektivní. V příštím článku uvedu možnost tréninku týmu v jednotlivých rotacích Z němčiny přeložil Radek Krpač Das Volleyballmagazin 10/2012
Kouzlo jednotlivých rotacíČasto se nabízí otázka, v jaké rotaci bychom měli zahájit utkání. Paušální odpověď neexistuje, protože k úspěchu vede vícero cest. Systém s jedním nahrávačem a liberem, který do hřiště chodí místo zadního blokaře, se s výjimkami etabloval ve všech kategoriích výkonnostního i vrcholového volejbalu. Vyváženost tohoto systému se vyznačuje tím, že v každé rotaci má tým srovnatelné šance na zisk bodů. Experti tvrdí, že s nahrávačem v předních zónách je - oproti postavení s nahrávačem v zadních zónách - založení útoku komplikovanější. Tom Bruner vytvořil zajímavou analýzu, vyhodnotil 156 utkání (580 setů, z toho 30 tie breaků) a 25 811 výměn (z toho 16 857 situací po přihrávce, 8954 bodových situací) základní části německé bundesligy a došel k zajímavým poznatkům. Zápas bundesligy se hrál v průměru 3,7 setů, ve kterém bylo odehráno v průměru 44,5 výměn (z toho 29,1 fáze po přihrávce a 15,4 bodů po breakových situacích – tedy po obraně v poli). Postavení hráčů při začátcích zápasu Volbou základního postavení hráčů chtějí trenéři získat co nejlepší výchozí pozici pro vítězství v setu, což představuje velký taktický přehled trenérů a je spojen s očekávaným počtem rotace v jednotlivém setu.
Tip pro trenéry: Úvodní formace byla trenéry na začátky setů volena tak, aby nahrávač zahajoval set v zadních zónách. V normálních setech se nahrávač vystřídal v zahajovací zóně třikrát, v tie breaku dvakrát. Více setů vyhrála družstva, která začínala set útokem po přihrávce, a to nejvíce s nahrávačem v zóně IV a I. Zahájení setu s nahrávačem v zóně V se statisticky ukázalo naopak jako nejméně výhodné. Délka a rozdělení breakových sérií Délka série, ve které tým boduje po vlastním podání, je v průměru dlouhá 1,5 výměny. Délku breakových sérií ukazuje tabulka č. 2.
Breakové série týmu ve fázi útoku po přihrávce Z dalších údajů je patrné, že nejvíce prohraných breakových sérií hrozí přihrávajícímu týmu v rotaci s nahrávačem v zóně I (36,2%), poté v zóně V (34,5%), v zóně IV (34,2%), VI (33,7%), II (33,5%) a nejméně v zóně III (32,9%). To je logické, protože nahrávač vbíhající ze zóny I má předního smečaře na pro něho nezvyklé pozici v zóně II a diagonální hráč musí útočit ze zóny IV. Přesto je zajímavé, že startovní formace v úvodu setu s nahrávačem v zóně I vede nejvíce k úspěchu v setu (66,6%). Nejméně prohraných breakových sérií se objevilo u formací, kdy nahrávač vbíhal ze zóny III. Z analýzy by se dalo vyčíst, že pro útok po přihrávce podání je pro nahrávače výhodné, když má pro útok nejlepšího smečaře a nejlepšího blokaře (S1 a B1). Ukázalo se také, že v případě, kdy nahrávač musí po servisu překonat větší vzdálenost do místa odbití (v zónách V,IV a I), je tým více náchylný na prohrané breakové situace, než když nahrávač překonává při vbíhání kratší vzdálenosti (ze zón II, III, a VI). Pokračování příště Z němčiny přeložil Radek Krpač Zdroj: Das Volleyballmagazin 10/2012
Bludný kruh(reakce Rádě Malarika)Stále více narážím na fakt, že jsme prorostlí v práci s mládeží starými mechanismy. Pravděpodobně jde o pozůstatky z doby dávně i blízce minulé. Jde o zkostnatělost, ve které všichni společně „jedeme“ a nedá se vystoupit. Pouze někteří cestující vykouknou občas z okénka a nadechnou se čistého vzduchu. Co nejrychleji nějak naučit a hurá za výsledky. Vždyť právě výsledky přinášejí peníze, uznání, pokoření soupeře atd. Je to pohlazení pro osobní ego. Žijeme ve společnosti, která uznává a praktikuje tento způsob myšlení. Všude kolem sebe to vidíme. Ale je to jediný správný pohled na život, ale i na práci trenéra? Mne osobně to tíží, protože mám jiný názor na výchovu mladých sportovců. Zvláštní je to, že se jako trenér mládeže necítím. Ano, pracuji s mládeží (stejně i s dospělými), ale podstata je ta, že by si měl trenér uvědomit, co si která věková kategorie vyžaduje. Tato zpětná vazba je důležitá. Nehoňme se do kategorie starších žáků (řekl bych druhého roku této kategorie) za výsledky v podobě vyhraných setů a získaných bodů. Nejlepší výsledek je ten, že najdeme mladému sportovci místo, které odpovídá jeho individualitě (pohybově a sociálně) a získáme ho pro sport. Možná si řekneš, že je to naivní a moc obecná rada. Dobře. Je potřeba dále položit základy morálky, sebereflexe, autokorekce, slušnosti, nechat proudit emoce, sebeovládání, vztahu ke sportu… Nedílnou součástí je pohybové učení a fyzický rozvoj. Ale kde je ten výsledek, který si naše společnost žádá? Ten se záhy demonstruje jako logické vyústění výše napsaného. Chceme již v relativně útlém věku měřit a porovnávat výsledky. Jinou normu nebo vzorec nemáme (nebo ho mít nechceme). To je dosti málo… Náš sport je celkem specifický, technicky i mentálně patří k těm složitějším. Hráči potřebují určitou dobu než dozrají a vše se „sejde“, aby byli připraveni někde kolem 16. roku zúročovat kvalitně položené základy. Dovoluji si přiložit pár řádků Radka Malárika, které mi poslal jako reakci na naši jednu odbornou diskusi. Myslím si, že jde o pěkný příklad sebereflexe trenéra: „Ahoj Ivane, mám chvilku času a už delší dobu ti potřebuji napsat. Jde o seminář s p. Pisanim. Myslím si, že bychom se měli ubírat tímto směrem. Zdá se mi, že poslední dobou je seminářů více než dost, ale ve většině případů svým obsahem a náplní nepřinášejí nic nového, chybí nový impulz, jiný pohled, odlišné uchopení práce s dětmi. Pořád se motáme ve svém rybníčku, který není ani hluboký, ani veliký a v téhle louži se plouží dvě max. tři štiky, které jsou tak přežrané, že už nemusí vynaložit moc velké úsilí, aby se nažraly. A tyhle vody rozčeřil, alespoň v mém případě, p. Pisani. A tak jestli můžu za sebe. Vozte sem odborníky z venku, ať se můžeme učit nové věci, ať nás provokují, ať máme nové impulsy. Ať i jiní mládežničtí trenéři znovu zjistí, proč pracují s dětmi.“ Pěkné zhodnocení Radka. Ivan Pelikán
Ach ta školení...V dnešním článku bych se chtěl zaměřit na systém vzdělávání v rámci Českého volejbalového svazu, respektive jeho vstupní bránu – školení trenérů III. třídy. Školení trenérů III. třídy je, nebo by alespoň mělo být, základním a nejdůležitějším kamenem v systému vzdělávání volejbalových trenérů. Pro toto tvrzení mám několik argumentů: - Školením trenérů III. třídy projdou všichni zájemci o trenérskou práci a především ti, kteří působí v elementárním mládežnickém volejbalu a jejichž rukama projde drtivá většina budoucích extraligových, reprezentačních, ale i výkonnostních hráčů volejbalu. - Školení trenérů III. třídy zásadně formuje zájem absolventů, tedy trenérů, se dále vzdělávat a účastnit se vzdělávacích akcí, seminářů a přednášek. Tento zájem se minimálně v prvních letech trenérské praxe odvíjí ze zkušenosti s trenérským kurzem III. třídy. - Absolventi tohoto školení jsou trenéři, kteří většinou vedou mladé volejbalisty v tom nejdůležitějším věku pro jejich další sportovní rozvoj. Jinými slovy právě tito lidé jsou pro nás z hlediska výchovy volejbalové základny nejdůležitější!!! Současný systém školení nelze šmahem odsoudit jako špatný a nevyhovující, přesto se v něm na první pohled vyskytují jevy, které systému vzdělávání škodí. Tyto jevy lze obecně shrnout do tří oblastí: - Obsahová a ideová nejednotnost školení III. třídy, která se projevuje především zásadními rozdíly v systému školení, obsahu školení a poměru teorie a praxe. Tato obsahová a ideová nejednotnost vychází z rozdílného pojetí školení v jednotlivých krajích, které se neliší pouze v detailech, ale mnohdy se zásadně liší v podstatě, v meritu věci. - Druhá oblast bezprostředně navazuje na první. Jde o zásadní rozdíly v kvalitě jednotlivých školení. - A nakonec jde o poměr teorie a praxe vyučované na školení III. třídy, kdy rozdíly mezi jednotlivými školeními jsou opět přímo markantní. Trenérská školení III. třídy jsou historicky svěřena KVS a já to považuji za správné. V posledních měsících jednotlivé KVS objíždím a o problematice těchto školení v regionech jednám. Z dosavadních diskuzí vyplývá dle mého názoru shoda na tom, jaké výstupy by si měl z tohoto školení odnést absolvent – začínající trenér. Jde především o následující: - Získat teoretický základ a dokázat aplikovat teoretické poznatky do praxe - Získat základní (ale zcela jasnou) představu o herních činnostech jednotlivce - Získat základní představu o pohybovém učení - Získat schopnost konstruovat cvičení a základní metodické řady - Získat chuť dále se vzdělávat a rozvíjet K tomu, abychom se v systému vzdělávání trenérů volejbalu stali efektivnější a účelnější je potřeba ujít kus cesty. Věřím, že k tomu všichni najdeme dostatek odvahy. V Praze, dne 11.10. 2012 Štěpán Javůrek
Tréninkové metody s ukázkou tréninku začátečníkůV kapitole organizace tréninku jsem psal, že pro trénink nemůžeme zvolit pouze nějaká cvičení, ale že bychom měli zvolit určitou herní situaci a tu procvičovat nebo v ní korigovat chyby. Musíme však brát v potaz, že se tréninky začátečníků a pokročilých od sebe liší. Chtěl bych zde představit jednu tréninkovou jednotku pro začátečníky. Předtím než začnu s přípravou na trénink, je dobré se zamyslet, kolik hráčů a jací hráči se tréninku účastní a jakými cvičeními tréninkovou jednotku zahájíme. V konspektu tréninku si určíme hlavní téma tréninkové jednotky a kolik minut budeme jednotlivým cvičením věnovat. Trénink začátečníků, kteří neprošli procesem her v menším počtu hráčů a na menších hřištích, patří k těm nejnáročnějším. Děti s volejbalem teprve začínají a musí hrát šestkový volejbal a kromě odbití spodem, vrchem a útoku mají před sebou první náročný úkol: zvládnout fázi útoku po přihrávce podání. Náročný úkol hlavně proto, že trénují nejen přihrávku, ale také vysokou nahrávku a útoky ze zón II a IV. Pokud zvládnou tyto činnosti, jsou schopné hrát. V první části tréninku, která trvá 20 – 30 minut, trénují děti základní techniku superanalytickými cvičeními. ČÁST I. Cvičení 1: bagr, odbití obouruč vrchem, útočný úder o stěnu (10 – 15 minut):
Cvičení 2: Bagr a odbití prstama v pohybu
A – odbití spodem a vrchem s pohybem vpřed B – odbití spodem a vrchem s pohybem vzad C – odbití spodem a vrchem s laterálním pohybem (doleva a doprava) D – krátký pohyb vpřed, poté vzad a poté bagr nebo odbití vrchem směrem ke spoluhráči. E – krátký pohyb vzad, poté vpřed a poté bagr nebo odbití vrchem směrem ke spoluhráči. Trenér pozoruje technické provedení, vysvětluje a opravuje, pokud u některých z hráčů není technika provedena správně. Tempo a rytmus cvičení nejsou důležité, důležitější je přesnost základní techniky. Cvičení není třeba provádět déle než 20 – 30 minut, protože to může být po určité chvíli dlouhé a děti se začnou nudit. Tato jednoduchá cvičení bychom měli zařazovat do tréninkové jednotky tak dlouho, dokud děti nezvládnou úspěšné provedení jednotlivých činností. ČÁST II. Útočný úder Cvičení 3 Procvičujeme útočný úder v jednoduché situaci. Protože děti teprve s útočným úderem začínají, musíme jim dát čas, aby se správnou techniku naučily. Tady je příklad analytického cvičení. V tomto cvičení můžeme pozorovat následující:
Trenér hází jednoduché míče, protože se děti koncentrují na správnou techniku, nebo volí variantu lehkého podání jednoruč vrchem. Cvičení se odehrává bez bloku a obrany. Cílem cvičení je, aby se děti naučily odbíjet spodem, nahrávat i útočit. Po přihrávce odcházejí hráčky na nahrávku, nahrávačky do útoku. I u tohoto cvičení je důležité správné provedení činnosti, ne tempo cvičení. Hráčky by si měly být vědomy, že toto cvičení je již herní situace. Při korekci chyb bychom neměli zapomenout na odpovídající principy a klíčové body, které jsme vzpomněli v minulém článku. ČÁST III. Nejdůležitější fází hry začátečníků je fáze útoku po přihrávce, proto by se v každém tréninku měla objevit jedno až dvě cvičení na procvičení fáze útoku po přihrávce.
Pro začátečníky navrhujeme herní systém, ve kterém každá hráčka nahrává v zóně III a přihrává pět hráček.
Hra začíná tím, že trenér hází jednoduché míče, útočné údery jsou vedeny přes zóny IV a II, útočnice mají za úkol útočit diagonálním směrem. Po útoku má trenér dvě možnosti: Buď hodí ještě jeden míč přihrávajícímu týmu, nebo nahodí míč na nahrávačku do zóny III, která nahrává a tým ještě jednou útočí ze zón II a IV. V případě úspěšného pokusu pochválíme děti, v případě neúspěchu pracujeme na zlepšení. Cvičení 5. Přihrávka, míč zadarmo a podání Toto je rozšíření cvičení 4. Cvičení zahajuje trenér podáním, tým A musí přihrát a útočit, ale aby tým A získal bod musí A – úspěšně odútočit B – úspěšně odútočit po přihrávce míče zdarma, který vhodí trenér C – nezkazit podán po následné výměně. Vítězí družstvo které získá 5 bodů, pokud tým A udělá chybu, neobdrží žádný bod, pokud dá trenér při podání eso, aniž by se někdo z týmu A pokusil míč přihrát, odečte se přihrávajícímu týmu jeden bod. Z němčiny přeložil Radek Krpač Zdroj: www.volleyball-training.de
Principy a klíčové bodyÚkolem trenéra je co nejvíce zjednodušit problémy, které během tréninkového procesu nastanou. Proto bychom měli popsat pro každou základní techniku, její varianty a každou herní situaci 4 – 5 principů a 4 – 5 klíčových bodů správného řešení. Kdybychom hráčům poskytovali více informací, určitě bychom je zahltili. Principy i klíčové body vymýšlí, ukazuje a neustále opakuje osoba zodpovědná za správné naučení jednotlivých činností i situací - trenér. Útok Principy
Klíčové body
Během tréninku by se měl hráč soustředit pouze na jeden až dva klíčové body. Klíčové body je třeba neustále opakovat. Principy se mohou měnit. Je důležité znát kvalitu svého týmu. Přihrávka Chceme trénovat fázi útoku po přihrávce. Cílem tréninku je zlepšení přihrávky, protože hráči mají problémy v určitých situacích s přihrávkou:
Nahrávka Důležité je, aby byly následující principy dodržovány v následujícím pořadí:
Z němčiny přeložil Radek Krpač Zdroj: www.volleyball-training.de
Trenérský deníkTrenérský deník je prvním z projektů, které bych Vám rád na těchto stránkách představil v letních měsících. Využiji této platformy k tomu, abych Vás seznámil s tím, co Vám bude metodický úsek Českého volejbalového svazu v následující sezoně 2012 – 2013 pravidelně servírovat a nabízet. Trenérský deník je primárně určen pro trenéry elementárního mládežnického volejbalu, využijí jej především ti, kteří s trénováním nemají letité zkušenosti a ti, kteří volají po audiovizuální zásobárně cvičení, s doprovodným slovem a vysvětlením.
Arie Brokking - před OH 2012Vážení čtenáři webu Volejbalové akademie, tak jako každý rok o letních prázdninách, dáme odpočinout našim víkendovým autorům a budeme vám zpestřovat letní dny pouze od pondělí do pátku. V pondělí bude události předchozího týdne nadále glosovat Luboš Bednář, předseda ČVS Zdeněk Haník vám přednese své pocity a názory v úterý, ve středu přijde na řadu trocha metodiky ze zahraničních pramenů od Radka Krpače, o čtvrteční rubriku se podělí Štěpán Javůrek a Miro Vavák a v pátek vás budeme rozmazlovat rozhovorem s Osobností týdne nebo zajímavým podnětem k diskusi. Takže, zůstaňte nám věrni i o prázdninách! Redakce webu VA. Arie Brokking se v roce 2007 stal trenérem reprezentačního týmu Velké Británie. Velmi těžký úkol, neboť volejbal byl na ostrovech málo populární. V poslední fázi přípravy sehráli Britové v Belgii tři přípravné zápasy, všechny tři prohráli. Arie Brokking nám přiblíží situaci domácího týmu před začátkem olympijských her.
Dva úterky z jiného soudku ....Vážení čtenáři webu Volejbalové akademie, omlouváme se vám, že z komunikačních důvodů jsme vám nemohli přinést článek Zdeňka Haníka dříve. Činíme tak nyní. Děkuji za příspěvky pod článkem „učíme bagr“, budu v této problematice pokračovat poté, co vyfotíme na kempu Lvíčat některé záběry, abych mohl znázornit některé postupy či techniky. Tentokrát bych rád věnoval dva úterky jiným tématům. Dnes certifikaci, příští úterý beachvolejbalu. Takže začínám ožehavým tématem certifikace mládežnických trenérů pro SCM a SpS. Ono vlastně možná tak ožehavé není, ale jsou s ním spojeny některé zcela mylné obavy nebo naopak mylná očekávání. Certifikace trenérů mládežnického volejbalu není obvyklou formou zkoušky, ale dialogem na patřičné úrovni teoretické erudice a praktických zkušeností v týmové hře volejbal. Každý, kdo si promyslí okruhy vydané ČVS a seznámí se s doporučenou literaturou, by s velkou pravděpodobností měl zkoušku zdárně vykonat! To je podpořeno tím, že uchazeči předkládají k certifikačnímu řízení po dostatečně dlouhé přípravě vlastní text, který pak při vlastní certifikaci sami interpretují. To vylučuje obavu z přehnaného teoretizování nebo lpění certifikační komise na nějaké vlastní teorii. Jde tedy o to, jak kvalitně promyslel uchazeč vlastní text a jak dokáže naznačit využití ve vlastní praxi. |