Doufám, že mi čtenáři webu Volejbalové akademie prominou, že je ještě v dnešním článku zahltím statistickými údaji. Budu pokračovat v překladu analýzy bundesligových utkání v jednotlivých rotacích.

Breakové série v situacích po vlastním podání

Průměrná šance na zisk breakové situace, byla v analyzovaných setech 34,2 procent. Šance na úspěch při breakových situacích byla s nahrávačem v I 35,2%, ve II 34%, 33,1%, ve IV 32,7%, v V 34,7% a v VI 35,3%. Z toho vyplývá, že největší šance bodovat v breakových situacích je s nahrávačem v zadních zónách. Souvisí to s možností útoku se třemi hráči předních zón a průměrnou výškou diagonálních hráčů (201 cm)a nahrávačů (194 cm). Obrana na síti v zóně II je mnohem úspěšnější s diagonálními hráči než s nahrávači, zatímco nahrávači jsou lepší „obranáři“ v zóně I v zadní části hřiště.

Zajímavostí je poznatek, že breakové situace byly více vítězné, když nebylo libero na hřišti (34,6% oproti 34,1%) – tedy když podávali blokaři. Může to také souviset s dobrým servisem blokařů, ale to se podle statistik nejlépe podávajících hráčů bundesligy nepotvrdilo. V první patnáctce úspěšných podávajících hráčů se objevili pouze dva blokaři.      

Breakové série a oddechové časy

V 580 analyzovaných setech si trenéři vzali 1542 oddechových časů (1,3 na set – 1,8 prohraný tým – 0,9 vítězný tým). V 30 tie breacích byla četnost time outů očekávaně vyšší (1,9 prohrávající a 1,0 vítězný tým). Padesát procent time outů využili trenéři v koncovkách setů. Oddechovým časem se trenér snaží přerušit breakovou bodovou sérii soupeřícího týmu. Celkem v 62,2% byli trenéři úspěšní, jejich tým v následné výměně po přihrávce podání zvítězil.

Tip pro trenéry: Oddechový čas se ukázal jako účinný prostředek pro přerušení bodové série soupeře. Prohrávající týmy využívají prakticky vždy oba time outy, nejčastěji jsou time outy využity v poslední třetině setů – tedy po druhém technickém time outu.

Breakové série a střídání hráčů

Vedle oddechových časů má trenér další možnost, jak zastavit bodovou šňůru soupeře – střídáním. V 580 setech využili trenéři střídání v 2145 případech, což odpovídá 1,86 střídání na set. Střídání hráčů v situacích před přihrávkou z důvodu ukončení breakové bodovové šňůry soupeře se vyskytovala častěji. Cílem střídání je tedy uspět v následující výměně v situaci po přihrávce – to se podařilo v průměru v 63,2 procentech – průměr úspěšné rozehry po přihrávce servisu však činí 65,8 procent.

Střídání před breakovou situací má naopak za cíl nastartovat bodovou šňůru při vlastním podání nebo v ní pokračovat. Střídáním hráčů se úspěšnost zisku breakové série zvýšila o 0,3%, tedy na 34,5%.

Tip pro trenéry: Střídání z důvodu zvýšení efektivity breakových situací se v zápasech vyplatilo, naopak střídání v situacích, kdy tým potřeboval být úspěšný po přihrávce soupeřova podání, se ukázalo jako neefektivní.

V příštím článku uvedu možnost tréninku týmu v jednotlivých rotacích

Z němčiny přeložil Radek Krpač

Das Volleyballmagazin 10/2012      

Často se nabízí otázka, v jaké rotaci bychom měli zahájit utkání. Paušální odpověď neexistuje, protože k úspěchu vede vícero cest. Systém s jedním nahrávačem a liberem, který do hřiště chodí místo zadního blokaře, se s výjimkami etabloval ve všech kategoriích výkonnostního i vrcholového volejbalu. Vyváženost tohoto systému se vyznačuje tím, že v každé rotaci má tým srovnatelné šance na zisk bodů. Experti tvrdí, že s nahrávačem v předních zónách je - oproti postavení s nahrávačem v zadních zónách - založení útoku komplikovanější. Tom Bruner vytvořil zajímavou analýzu, vyhodnotil 156 utkání (580 setů, z toho 30 tie breaků) a 25 811 výměn (z toho 16 857 situací po přihrávce, 8954 bodových situací) základní části německé bundesligy a došel k zajímavým poznatkům.

Zápas bundesligy se hrál v průměru 3,7 setů, ve kterém bylo odehráno v průměru 44,5 výměn (z toho 29,1 fáze po přihrávce a 15,4 bodů po breakových situacích – tedy po obraně v poli).

Postavení hráčů při začátcích zápasu

Volbou základního postavení hráčů chtějí trenéři získat co nejlepší výchozí pozici pro vítězství v setu, což představuje velký taktický přehled trenérů a je spojen s očekávaným počtem rotace v jednotlivém setu.

Tabulka č. 1 ukazuje, že každý set obsahoval v průměru 2,52 rotací, trenéři při základním postavení nejčastěji volili rotaci s nahrávačem v zóně I, VI a II. 53,3% setů vyhrál tým, který začal set útokem po přihrávce podání. Protože tým, který začíná podáním, musí vyhrát o jeden break více než tým, který útočí po přihrávce, je procentuální číslo vítězných setů logické. S pětadevadesátiprocentní jistotou se dá vycházet z toho, že ne náhoda, ale systematické důvody zapříčiňují, že úvodní rotace s nahrávačem v zóně IV a I vedou častěji k vítězství. Rotace s nahrávačem v zóně IV však trenéry nebyla tak často na úvod setu využita.

Tip pro trenéry: Úvodní formace byla trenéry na začátky setů volena tak, aby nahrávač zahajoval set v zadních zónách.  V normálních setech se nahrávač vystřídal v zahajovací zóně třikrát, v tie breaku dvakrát. Více setů vyhrála družstva, která začínala set útokem po přihrávce, a to nejvíce s nahrávačem v zóně IV a I. Zahájení setu s nahrávačem v zóně V se statisticky ukázalo naopak jako nejméně výhodné.

Délka a rozdělení breakových sérií

Délka série, ve které tým boduje po vlastním podání, je v průměru dlouhá 1,5 výměny. Délku breakových sérií ukazuje tabulka č. 2.

Na četnost breakových sérií měly malý vliv jednotlivé fáze setů, některé série padaly v první třetině setů (31,1 %), některé od stavu 8 po 16 bodů (33,8%) a minimální nárůst zaznamenala analýza Brunera v poslední třetině setů (35,1%). Z tabulky č. 2 je jednoznačně vidět, že v breakových situacích se nejčastěji vyskytovaly jedno- až dvoubodové série. Vícebodové série se objevily velmi zřídka. Podařila-li se nějakému týmu v setu tříbodová série, dokázal tým v 67 procentech sadu dotáhnout také do vítězného konce. Čtyř-, pěti i více bodové série vedly k vítězství v setu dokonce v osmdesáti až jednadevadesáti procentech případů.

Breakové série týmu ve fázi útoku po přihrávce                  

Z dalších údajů je patrné, že nejvíce prohraných breakových sérií hrozí přihrávajícímu týmu v rotaci s nahrávačem v zóně I (36,2%), poté v zóně V (34,5%), v zóně IV (34,2%), VI (33,7%), II (33,5%) a nejméně v zóně III (32,9%). To je logické, protože nahrávač vbíhající ze zóny I má předního smečaře na pro něho nezvyklé pozici v zóně II a diagonální hráč musí útočit ze zóny IV. Přesto je zajímavé, že startovní formace v úvodu setu s nahrávačem v zóně I vede nejvíce k úspěchu v setu (66,6%). Nejméně prohraných breakových sérií se objevilo u formací, kdy nahrávač vbíhal ze zóny III. Z analýzy by se dalo vyčíst, že pro útok po přihrávce podání je pro nahrávače výhodné, když má pro útok nejlepšího smečaře a nejlepšího blokaře (S1 a B1).

Ukázalo se také, že v případě, kdy nahrávač musí po servisu překonat větší vzdálenost do místa odbití (v zónách V,IV a I), je tým více náchylný na prohrané breakové situace, než když nahrávač překonává při vbíhání kratší vzdálenosti (ze zón II, III, a VI).

Pokračování příště

Z němčiny přeložil Radek Krpač

Zdroj: Das Volleyballmagazin 10/2012

Stále více narážím na fakt, že jsme prorostlí v práci s mládeží starými mechanismy. Pravděpodobně jde o pozůstatky z doby dávně i blízce minulé. Jde o zkostnatělost, ve které všichni společně „jedeme“ a nedá se vystoupit. Pouze někteří cestující vykouknou občas z okénka a nadechnou se čistého vzduchu. Co nejrychleji nějak naučit a hurá za výsledky. Vždyť právě výsledky přinášejí peníze, uznání, pokoření soupeře atd. Je to pohlazení pro osobní ego. Žijeme ve společnosti, která uznává a praktikuje tento způsob myšlení. Všude kolem sebe to vidíme. Ale je to jediný správný pohled na život, ale i na práci trenéra? Mne osobně to tíží, protože mám jiný názor na výchovu mladých sportovců. Zvláštní je to, že se jako trenér mládeže necítím. Ano, pracuji s mládeží (stejně i s dospělými), ale podstata je ta, že by si měl trenér uvědomit, co si která věková kategorie vyžaduje.

Tato zpětná vazba je důležitá. Nehoňme se do kategorie starších žáků (řekl bych druhého roku této kategorie) za výsledky v podobě vyhraných setů a získaných bodů. Nejlepší výsledek je ten, že najdeme mladému sportovci místo, které odpovídá jeho individualitě (pohybově a sociálně) a získáme ho pro sport. Možná si řekneš, že je to naivní a moc obecná rada. Dobře. Je potřeba dále položit základy morálky, sebereflexe, autokorekce, slušnosti, nechat proudit emoce, sebeovládání, vztahu ke sportu… Nedílnou součástí je pohybové učení a fyzický rozvoj. Ale kde je ten výsledek, který si naše společnost žádá? Ten se záhy demonstruje jako logické vyústění výše napsaného. Chceme již v relativně útlém věku měřit a porovnávat výsledky. Jinou normu nebo vzorec nemáme (nebo ho mít nechceme). To je dosti málo… Náš sport je celkem specifický, technicky i mentálně patří k těm složitějším. Hráči potřebují určitou dobu než dozrají a vše se „sejde“, aby byli připraveni někde kolem 16. roku zúročovat kvalitně položené základy.

Dovoluji si přiložit pár řádků Radka Malárika, které mi poslal jako reakci na naši jednu odbornou diskusi. Myslím si, že jde o pěkný příklad sebereflexe trenéra: „Ahoj Ivane, mám chvilku času a už delší dobu ti potřebuji napsat. Jde o seminář s p. Pisanim. Myslím si, že bychom se měli ubírat tímto směrem. Zdá se mi, že poslední dobou je seminářů více než dost, ale ve většině případů svým obsahem a náplní nepřinášejí nic nového, chybí nový impulz, jiný pohled, odlišné uchopení práce s dětmi. Pořád se motáme ve svém rybníčku, který není ani hluboký, ani veliký a v téhle louži se plouží dvě max. tři štiky, které jsou tak přežrané, že už nemusí vynaložit moc velké úsilí, aby se nažraly. A tyhle vody rozčeřil, alespoň v mém případě, p. Pisani. 
Už delší dobu jsem měl pocit, že i přesto, že do výchovy "svých" sportovců vkládám obrovskou energii a oni se z celého svého já snaží být dobrými hráči, je má práce málo efektivní. Jen ve výjimečných případech se mi podařilo, že hráči dokázali přenést do zápasu maximum z toho, co se naučili v tréninku. Za těch 12 let co trénuji, bych si na ty zápasy dokázal vzpomenout, protože jich bylo opravdu málo. Hodně mě to trápilo, protože ve svém blízkém okolí působím jako jakási trenérská autorita a ostatní přebírají mé vzorce chování při práci s dětmi, tudíž tím ovlivňuji mnohem více dětí, než jen těch svých 12. Co já jsem přečetl knih, otravoval psychologů a nic. A potom přijede "stařík" (chtěl bych mít tolik energie, co má on ve svých letech) a položí do davu jednu jedinou otázku, kterou jsem hledal celých dlouhých 12 let a hned si na ni odpoví. "Znáte nějaké 9 -ti leté dítě, které chce být mistrem světa? Já ne. Ale všechny děti, se kterými jsem pracoval, chtějí být šťastné." Bingo!!! Ano, to je přesně ono. My primárně nepracujeme s dětmi proto, aby byly šťastné, my je bereme jako nástroj pro náš úspěch. Nerad bych zevšeobecňoval, takže spíše já jsem takhle pracoval. A tak jsem musel nejprve své kluky přesvědčit, aby měli stejnou touhu jako já, být první za všech okolností, ale oni nevěděli proč, protože na začátku to jejich touha nebyla. Oni jenom plnili mé přání.
Od léta jsem převzal naše st. žákyně. Přes léto na tréninky chodily někdy dvě, někdy tři a horko těžko jsme na začátku poskládali tým šesti holek, které jsme museli doplnit ml. žákyňkami. Byly nesebevědomé, nešikovné, malé, bez chuti do volejbalu. Proboha co mám s nimi dělat? Úplně zbytečná ztráta času, končím s volejbalem, nemá to vůbec žádný smysl. Ale pořád slyším tu větu. A tak já to zkusím. Střih. Minulý týden jsem s nimi byl na prvním turnaji KP. Bylo nás i se mnou devět. Holky jsou nejmenší, nejmladší a umí toho z volejbalového řemesla nejmíň. Ale na hřišti se chovaly jako Brazilci v dobách největší slávy. Hrály uvolněně, rvaly se o každý míč, zpívaly, povzbuzovaly se navzájem a vyhrávaly! A já jsem jenom stál za postranní čárou a nic nedělal. Nekřičel jsem, nenadával, jenom jsem jim říkal, jak jsou šikovné a krásné. A definitivně mi to docvaklo: Ony vyhrávaly, i když měly prohrát, protože byly šťastné. Ony neměly v hlavách, co se stane, když prohrají. Ony žily jenom přítomností, nezatížené minulostí ani budoucností. Ze tří zápasů vyhrály dva a mě připravily jeden z nejsilnějších zážitků s volejbalem. A tak s volejbalem nekončím a po dlouhé době mě tenhle sport dodává životní energii.

A tak jestli můžu za sebe. Vozte sem odborníky z venku, ať se můžeme učit nové věci, ať nás provokují, ať máme nové impulsy. Ať i jiní mládežničtí trenéři znovu zjistí, proč pracují s dětmi.“

Pěkné zhodnocení Radka.

Ivan Pelikán

V dnešním článku bych se chtěl zaměřit na systém vzdělávání v rámci Českého volejbalového svazu, respektive jeho vstupní bránu – školení trenérů III. třídy.

Školení trenérů III. třídy je, nebo by alespoň mělo být, základním a nejdůležitějším kamenem v systému vzdělávání volejbalových trenérů. Pro toto tvrzení mám několik argumentů:

-          Školením trenérů III. třídy projdou všichni zájemci o trenérskou práci a především ti, kteří působí v elementárním mládežnickém volejbalu a jejichž rukama projde drtivá většina budoucích extraligových, reprezentačních, ale i výkonnostních hráčů volejbalu.

-          Školení trenérů III. třídy zásadně formuje zájem absolventů, tedy trenérů, se dále vzdělávat a účastnit se vzdělávacích akcí, seminářů a přednášek. Tento zájem se minimálně v prvních letech trenérské praxe odvíjí ze zkušenosti s trenérským kurzem III. třídy.

-          Absolventi tohoto školení jsou trenéři, kteří většinou vedou mladé volejbalisty v tom nejdůležitějším věku pro jejich další sportovní rozvoj. Jinými slovy právě tito lidé jsou pro nás z hlediska výchovy volejbalové základny nejdůležitější!!!

Současný systém školení nelze šmahem odsoudit jako špatný a nevyhovující, přesto se v něm na první pohled vyskytují jevy, které systému vzdělávání škodí. Tyto jevy lze obecně shrnout do tří oblastí:

-          Obsahová a ideová nejednotnost školení III. třídy, která se projevuje především zásadními rozdíly v systému školení, obsahu školení a poměru teorie a praxe. Tato obsahová a ideová nejednotnost vychází z rozdílného pojetí školení v jednotlivých krajích, které se neliší pouze v detailech, ale mnohdy se zásadně liší v podstatě, v meritu věci.

-          Druhá oblast bezprostředně navazuje na první. Jde o zásadní rozdíly v kvalitě jednotlivých školení.

-          A nakonec jde o poměr teorie a praxe vyučované na školení III. třídy, kdy rozdíly mezi jednotlivými školeními jsou opět přímo markantní.

Trenérská školení III. třídy jsou historicky svěřena KVS a já to považuji za správné. V posledních měsících jednotlivé KVS objíždím a o problematice těchto školení v regionech jednám. Z dosavadních diskuzí vyplývá dle mého názoru shoda na tom, jaké výstupy by si měl z tohoto školení odnést absolvent – začínající trenér. Jde především o následující:

-          Získat teoretický základ a dokázat aplikovat teoretické poznatky do praxe

-          Získat základní (ale zcela jasnou) představu o herních činnostech jednotlivce

-          Získat základní představu o pohybovém učení

-          Získat schopnost konstruovat cvičení a základní metodické řady

-          Získat chuť dále se vzdělávat a rozvíjet

K tomu, abychom se v systému vzdělávání trenérů volejbalu stali efektivnější a účelnější je potřeba ujít kus cesty. Věřím, že k tomu všichni najdeme dostatek odvahy.

V Praze, dne 11.10. 2012 Štěpán Javůrek

V kapitole organizace tréninku jsem psal, že pro trénink nemůžeme zvolit pouze nějaká cvičení, ale že bychom měli zvolit určitou herní situaci a tu procvičovat nebo v ní korigovat chyby. Musíme však brát v potaz, že se tréninky začátečníků a pokročilých od sebe liší. Chtěl bych zde představit jednu tréninkovou jednotku pro začátečníky. Předtím než začnu s přípravou na trénink, je dobré se zamyslet, kolik hráčů a jací hráči se tréninku účastní a jakými cvičeními tréninkovou jednotku zahájíme. V konspektu tréninku si určíme hlavní téma tréninkové jednotky a kolik minut budeme jednotlivým cvičením věnovat.

Trénink začátečníků, kteří neprošli procesem her v menším počtu hráčů a na menších hřištích, patří k těm nejnáročnějším. Děti s volejbalem teprve začínají a musí hrát šestkový volejbal a kromě odbití spodem, vrchem a útoku mají před sebou první náročný úkol: zvládnout fázi útoku po přihrávce podání. Náročný úkol hlavně proto, že trénují nejen přihrávku, ale také vysokou nahrávku a útoky ze zón II a IV. Pokud zvládnou tyto činnosti, jsou schopné hrát.

V první části tréninku, která trvá 20 – 30 minut, trénují děti základní techniku superanalytickými cvičeními.

ČÁST I.

Cvičení 1: bagr, odbití obouruč vrchem, útočný úder o stěnu (10 – 15 minut):

• 5 minut bagr

1. oDbáme na správné držení paží, správné postavení těla a vytvoření správné přihrávací plochy.
2. oNemusíme odbíjet 5 minut, stačí nám 50 až 100 odbití.

• 5 minut odbití vrchem

1. oDbáme na správný „košíček“, na prsty, na zápěstí a polohu celého těla.

• 5 minut útočný úder o stěnu

1. oDbáme na odbitímaximální výšce, zatažení lokte, na ruku i zápěstí

Cvičení 2: Bagr a odbití prstama v pohybu

• 1 – 3x  10 opakování v pohybu.

A – odbití spodem a vrchem s pohybem vpřed

B – odbití spodem a vrchem s pohybem vzad

C – odbití spodem a vrchem s laterálním pohybem (doleva a doprava)

D – krátký pohyb vpřed, poté vzad a poté bagr nebo odbití vrchem směrem ke spoluhráči.

E – krátký pohyb vzad, poté vpřed a poté bagr nebo odbití vrchem směrem ke spoluhráči.

Trenér pozoruje technické provedení, vysvětluje a opravuje, pokud u některých z hráčů není technika provedena správně. Tempo a rytmus cvičení nejsou důležité, důležitější je přesnost základní techniky. Cvičení není třeba provádět déle než 20 – 30 minut, protože to může být po určité chvíli dlouhé a děti se začnou nudit. Tato jednoduchá cvičení bychom měli zařazovat do tréninkové jednotky tak dlouho, dokud děti nezvládnou úspěšné provedení jednotlivých činností.

ČÁST II.

Útočný úder

Cvičení 3

Procvičujeme útočný úder v jednoduché situaci. Protože děti teprve s útočným úderem začínají, musíme jim dát čas, aby se správnou techniku naučily. Tady je příklad analytického cvičení.

V tomto cvičení můžeme pozorovat následující:

• Přihrávku útočného úderu
• Nahrávku
• Rozběh útočného úderu v zónách IV a II
• Techniku útočného úderu

Trenér hází jednoduché míče, protože se děti koncentrují na správnou techniku, nebo volí variantu lehkého podání jednoruč vrchem. Cvičení se odehrává bez bloku a obrany. Cílem cvičení je, aby se děti naučily odbíjet spodem, nahrávat i útočit. Po přihrávce odcházejí hráčky na nahrávku, nahrávačky do útoku. I u tohoto cvičení je důležité správné provedení činnosti, ne tempo cvičení. Hráčky by si měly být vědomy, že toto cvičení je již herní situace. Při korekci chyb bychom neměli zapomenout na odpovídající principy a klíčové body, které jsme vzpomněli v minulém článku.

ČÁST III.

Nejdůležitější fází hry začátečníků je fáze útoku po přihrávce, proto by se v každém tréninku měla objevit jedno až dvě cvičení na procvičení fáze útoku po přihrávce.

1. 1.Cvičení 4: 6 proti 4 plus trenér

Pro začátečníky navrhujeme herní systém, ve kterém každá hráčka nahrává v zóně III a přihrává pět hráček.

• Děti mají v tomto věku málo síly na to, aby nahrály přesně i na dlouhou vzdálenost
• Pokud by nahrávačka stála v zóně II, útočilo by se hodně přes zónu III a málo přes zónu IV.
• Nahrávačka se naučí nahrávat přes hlavu

Hra začíná tím, že trenér hází jednoduché míče, útočné údery jsou vedeny přes zóny IV a II, útočnice mají za úkol útočit diagonálním směrem. Po útoku má trenér dvě možnosti: Buď hodí ještě jeden míč přihrávajícímu týmu, nebo nahodí míč na nahrávačku do zóny III, která nahrává a tým ještě jednou útočí ze zón II a IV. V případě úspěšného pokusu pochválíme děti, v případě neúspěchu pracujeme na zlepšení.

Cvičení 5. Přihrávka, míč zadarmo a podání

Toto je rozšíření cvičení 4. Cvičení zahajuje trenér podáním, tým A musí přihrát a útočit, ale aby tým A získal bod musí

         A – úspěšně odútočit

B – úspěšně odútočit po přihrávce míče zdarma, který vhodí trenér

C – nezkazit podán po následné výměně.

Vítězí družstvo které získá 5 bodů, pokud tým A udělá chybu, neobdrží žádný bod, pokud dá trenér při podání eso, aniž by se někdo z týmu A pokusil míč přihrát, odečte se přihrávajícímu týmu jeden bod.

Z němčiny přeložil Radek Krpač

Zdroj: www.volleyball-training.de 

Úkolem trenéra je co nejvíce zjednodušit problémy, které během tréninkového procesu nastanou. Proto bychom měli popsat pro každou základní techniku, její varianty a každou herní situaci 4 – 5 principů a 4 – 5 klíčových bodů správného řešení. Kdybychom hráčům poskytovali více informací, určitě bychom je zahltili. Principy i klíčové body vymýšlí, ukazuje a neustále opakuje osoba zodpovědná za správné naučení jednotlivých činností i situací - trenér.

Útok

Principy

1. 1.Útočit z maximální výšky
2. 2.Útočit z maximální silou
3. 3.Úder musí být variabilní
4. 4.Analýza úderu – úder do sítě – velká chyba
                            úder do autu – chyba
                            úder z doskoku do bloku – chyba
                            úder do bloku – žádná chyba

Klíčové body

1. 1.Timing rozběhu
2. 2.Vyskočit za míčem a ne pod míčem
3. 3.Paže a loket musí býtmaximální výšce
4. 4.Poslední dva kroky rozběhu musí být velmi rychlé
5. 5.Změny směru útoku – úder zápěstím

Během tréninku by se měl hráč soustředit pouze na jeden až dva klíčové body. Klíčové body je třeba neustále opakovat. Principy se mohou měnit. Je důležité znát kvalitu svého týmu.

Přihrávka

Chceme trénovat fázi útoku po přihrávce. Cílem tréninku je zlepšení přihrávky, protože hráči mají problémy v určitých situacích s přihrávkou:

• Během globální situace koriguje trenér chyby na přihrávce. Pokud má hráč problém s přihrávkou bagrem, musí trenér hráči umožnit provádět 1-2 důležité klíčové body. (lokty se musí dotýkat, ramena dopředu atd.), ale hra pokračuje. Hráči hrají, ale jejich největší pozornost se ubírá na 1-2 body základní techniky.
• Pokud si hráč nevzpomene na principy, musí je trenér neustále opakovat.

1. oNapř. při odbití bagrem pracují i dolní končetiny – při přihrávce mimo osu těla.případě, že nestihneš pohyby nohama, musíš být správně nastavena přihrávací plocha.

Nahrávka

Důležité je, aby byly následující principy dodržovány v následujícím pořadí:

1. 1.Přesnost nahrávky je velmi důležitá. Tento princip je zřejmě všem trenérům jasný. Myslím si však, že to tak není. Je častým jevem, že nahrávač nebo nahrávačka často upřednostňují taktiku před technikou nahrávky. Hrají rychlé kombinace, ale nejsou přesní.
2. 2.Nahrávač by měl isložitých situacích nahrát přesně. Nahrávači musí nahrát přesně do zón IV a II i po špatné přihrávce. Míče po obranných zákrocích by měly létat 3-4 metry od sítě a ty musí nahrávači nahrát přesně.
3. 3.Zachovávej neutrální pozici při přesné přihrávce. Při nahrávce po špatné přihrávce musí být nahrávka stejná, ať nahrávač nahrává odbitím obouruč vrchem, či spodem.
4. 4.Neustále sleduj,jaké formě se tvoji spoluhráči nacházejí. Nahrávač není žádný demokrat, musí neustále pozorovat, jak jsou jeho spoluhráči úspěšní.

Z němčiny přeložil Radek Krpač

Zdroj: www.volleyball-training.de

Trenérský deník je prvním z projektů, které bych Vám rád na těchto stránkách představil v letních měsících. Využiji této platformy k tomu, abych Vás seznámil s tím, co Vám bude metodický úsek Českého volejbalového svazu v následující sezoně 2012 – 2013 pravidelně servírovat a nabízet.

Trenérský deník je primárně určen pro trenéry elementárního mládežnického volejbalu, využijí jej především ti, kteří s trénováním nemají letité zkušenosti a ti, kteří volají po audiovizuální zásobárně cvičení, s doprovodným slovem a vysvětlením.

Vážení čtenáři webu Volejbalové akademie, tak jako každý rok o letních prázdninách, dáme odpočinout našim víkendovým autorům a budeme vám zpestřovat letní dny pouze od pondělí do pátku. V pondělí bude události předchozího týdne nadále glosovat Luboš Bednář, předseda ČVS Zdeněk Haník vám přednese své pocity a názory v úterý, ve středu přijde na řadu trocha metodiky ze zahraničních pramenů od Radka Krpače, o čtvrteční rubriku se podělí Štěpán Javůrek a Miro Vavák a v pátek vás budeme rozmazlovat rozhovorem s Osobností týdne nebo zajímavým podnětem k diskusi. Takže, zůstaňte nám věrni i o prázdninách! Redakce webu VA.

Arie Brokking se v roce 2007 stal trenérem reprezentačního týmu Velké Británie. Velmi těžký úkol, neboť volejbal byl na ostrovech málo populární. V poslední fázi přípravy sehráli Britové v Belgii tři přípravné zápasy, všechny tři prohráli. Arie Brokking nám přiblíží situaci domácího týmu před začátkem olympijských her.

Vážení čtenáři webu Volejbalové akademie, omlouváme se vám, že z komunikačních důvodů jsme vám nemohli přinést článek Zdeňka Haníka dříve. Činíme tak nyní.

Děkuji za příspěvky pod článkem „učíme bagr“, budu v této problematice pokračovat poté, co vyfotíme na kempu Lvíčat některé záběry, abych mohl znázornit některé postupy či techniky. Tentokrát bych rád věnoval dva úterky jiným tématům. Dnes certifikaci, příští úterý beachvolejbalu. Takže začínám ožehavým tématem certifikace mládežnických trenérů pro SCM a SpS. Ono vlastně možná tak ožehavé není, ale jsou s ním spojeny některé zcela mylné obavy nebo naopak mylná očekávání.

Certifikace trenérů mládežnického volejbalu není obvyklou formou zkoušky, ale dialogem na patřičné úrovni teoretické erudice a praktických zkušeností v týmové hře volejbal. Každý, kdo si promyslí okruhy vydané ČVS a seznámí se s doporučenou literaturou, by s velkou pravděpodobností měl zkoušku zdárně vykonat! To je podpořeno tím, že uchazeči předkládají k certifikačnímu řízení po dostatečně dlouhé přípravě vlastní text, který pak při vlastní certifikaci sami interpretují. To vylučuje obavu z přehnaného teoretizování nebo lpění certifikační komise na nějaké vlastní teorii. Jde tedy o to, jak kvalitně promyslel uchazeč vlastní text a jak dokáže naznačit využití ve vlastní praxi.