V minulém článku jsme se seznámili s tím, co jsou exekutivní funkce. Přibližme si tento pojem blíže k praxi. Exekutivní funkce jsou kognitivní procesy, které probíhají v mozku. Člověk je potřebuje hlavně v případě, kdy automatizmy nestačí, kdy je potřeba rychlé řešení. Proto mají tyto procesy velký vliv na osobní chování, disciplínu vůči sobě, seberegulaci a osobnost člověka a jsou velmi důležité nejen ve sportu, ale i v běžném životě, ve škole v zaměstnání. Jak jsem se již zmínil, mohou být exekutivní kompetence rozděleny do tří základních kompetencí: Kapacita paměti, Inhibice, kognitivní flexibilita. Rozvoj a podpora kognitivních procesů hrají u mládeže hlavně z důvodu regulace vlastního chování velmi důležitou roli. Špatný rozvoj těchto procesů přináší u dětí deprese a poruchy chování, se kterými se setkáváme ve škole, ale i v klubu. Dlouhou dobu byly kognitivní procesy považovány za konstrukt, který podléhá pouze individuálnímu vývoji člověka.

Neurobiologie přikládá exekutivním funkcím při překonávání úkolů velký význam. V tréninku, v zápase ale také v normálním životě. V následujícím článku popíšeme tyto kognitivní procesy a jejich význam pro volejbal. Volejbal je psychicky velmi náročná hra, ve které o vítězství či prohře rozhodují nejen technické, taktické a atletické schopnosti. Jde také o mentální sílu vůli a bojovný duch. Dalšími schopnostmi jsou schopnosti jednání, plánování, tréninkové nasazení, schopnost výdrže, osobní chování a nastavení. Tyto schopnosti jsou převážně ovlivňovány kognitivními kontrolními funkcemi, které jsou v neuropsychologii shromážděny pod pojmem exekutivní funkce.

V posledních diskusích, kdy jsem se vyjadřoval negativně k neustále opakovaným požadavkům na vytvoření návodů, jak trénovat jednotlivé činnosti, se objevil požadavek (podle známého pravidla nejlepší obrana je útok) zveřejnění toho v čem zaostává česká juniorská reprezentace za okolním světem. Mimochodem všechny pokusy o stručné a jasné formulování, jak trénovat přihrávku, se zatím rozbředly někam a nepokračuje se v nich. Navíc jasné formulace, i s vyvarováním se a nápravou všech možných chyb, byly přehledně a jednoduše uvedeny v knihách Volejbal 1 a Volejbal – viděno třemi. Nic lepšího není ani v zahraničních knihách (hlavně amerických a italských), jejichž „po domácku dělané“ překlady zanechal po sobě v roce 2007 zesnuvší Václav Císař.

Volejbaloví fanoušci s povděkem kvitují změnu posledních let, ve kterých se - hlavně u mužského volejbalu – volejbalové výměny prodloužili a zatraktivnili. Hlavním důvodem této změny je zlepšení obranné práce jednotlivých týmů na síti. Michael Warm, reprezentační trenér Rakouska, představuje inovativní trénink dvojbloku od rozcvičení až po závěrečnou fázi.

V úvodní fázi představené tréninkové jednotky hraje velkou roli především běžecká technika. Správný rytmus je totiž u všech blokařských akcí velmi důležitý. Trenér se snaží naučit tuto kompetenci pomoci tleskání. Po rozcvičení následují posilovací cvičení zaměřená na tonizaci svalů trupu a proprioceptivní cvičení se zaměřením na svalstvo kolem kolene. Schopnost vnímání hraje u blokování také velmi významnou roli, proto jsou první cvičení této tréninkové jednotky zaměřená právě na tuto schopnost.

Pod články Zdeňka Haníka se v uplynulých týdnech rozpoutala zajímavá diskuse. Nechtěl bych nudit čtenáře článkem na podobné téma, ale nějak vnitřně cítím potřebu reagovat. Klobouk dolů před Zdeňkovou energií a chutí stále a stále promlouvat do oblasti metodiky! Ale k věci, již několik měsíců „provokuji“ diskuzi k tématu – kuchařka. Tento název se stal symbolem něčeho, co snad ani nejsme schopni v současné době přesně definovat. Myslím si, že je to logické (níže vysvětlím). Vychází mi ovšem jeden pozitivní a jeden spíše zavádějící výsledek. Naprostá většina příspěvků a názorů byla směřována k učení základů volejbalové techniky. Dobře. Nejde ovšem o zjednodušení našeho problému? A máme vůbec nějaký problém? Na jakém stupni vývoje hráče (tréninkového procesu)?

Michael Warm, trenér rakouského národního týmu, doporučuje pro každou tréninkovou jednotku motivační závěr. Hráči by měli na konci společné práci v hale prožít pocit úspěchu a s ním také odcházet domů. Obzvlášť dobré je, pokud se volí takový úkol, který se vztahuje k hlavnímu tématu tréninkové jednotky. Hráči dostanou na konci možnost úspěšně zrealizovat naučenou nebo procvičenou činnost.

Varianty

Ideální cvičení by nemělo být příliš snadné, ale ani příliš složité. Hráči by ho neměli překonat na první pokus, neustálé opakování však také není ideální. Trenéři musí v tomto případě prokázat velký cit pro odhad kvalit svých svěřenců, zvolit cvičení, které nebude jednoduché, ale řešitelné, není zdaleka jednoduché.

Téma dnešního krátkého příspěvku se zrodilo na základě komentářů pod článkem z minulého úterý. Předně bych se poněkud ohradil proti tomu, že mi Ivan Pelikán přisuzuje černobílé vidění. Věru jsem si vědom toho, že dění světa i dění sportovní má spoustu barev a odstínů. Čas od času je však třeba konstatovat bez okolků, že platí „černá“ a neplatí „bílá“. Tím ovšem nemá být řečeno, že za jistých okolností nemůže platit „zelená“ nebo „modrá“. Kdo se chce odborně a veřejně vyjadřovat, musí formulovat jasný názor a jakmile ho sdělí a jakmile je jednou na papíře nebo na webové straně, stává se jeho autor zranitelným, jelikož ani papír, ani web nemá tu schopnost argumentačně se bránit nebo obhajovat, či vysvětlovat odstíny. Co je psáno, to je dáno. Někdy má autor to štěstí, že někdo zareaguje a dává minimálně šanci autorovi argumentovat. To je ovšem menšinový žánr, takže bych měl Ivanovi nakonec poděkovat, že se vyjádřil. Na tom, co jsem napsal v minulém dílu, trvám, ale zkusme si jeden experiment. Prohlašuji, že obětuji na půl roku své „úterní okénko“ na tvorbu volejbalové kuchařky. Nejprve ale několik faktů:

Trénink koordinačních schopností je s přibývajícím věkem více specializován na hru. Vytvořením tlaku na vnímání a rychlou reakci hráčů na řešení situace se zvětšuje koordinační potenciál volejbalistů. V těžkých situacích jsou hráči nuceni použít různé technické varianty základních dovedností, které podporují jejich herní kompetenci. Speciální trénink koordinačních schopností s přibývajícím věkem roste, často se na hráče kladou větší nároky, než které se objevují ve hře. Pro smysluplnou realizaci cvičení musí trenér znát měřítko jejich nároků. Jako příklad uvádíme specializovaný trénink libera.

Velmi mě to mrzí, ale konstatuji, že závěrečné zkoušky trenérského školení 2. třídy předminulý víkend mi vskutku neudělaly radost. Neuspělo 7 z 19 uchazečů. Byli mezi nimi i volejbalisté a volejbalistky z extraligy. Nemohu si pomoct, ale jestli je trenérský stav vůbec nějakou odborností srovnatelnou s jinými obory lidské činnosti, pak trvám na tom, že reprezentant této odbornosti – tedy kvalifikovaný trenér potřebuje vedle talentu a osobnostního charismatu, rovněž teoretickou přípravu a trenérskou praxi. Trenérský talent, případně charisma posoudí život, na to je zkouška krátká; zkušenosti mohou mít někteří uchazeči minimální, jelikož zpravidla teprve s trenéřinou začínají, ale teoretickou přípravu je nutno podstoupit.

Při volejbalovém tréninku mládeže je důležitá rozmanitost cvičení zaměřených nejen na volejbalovou techniku,ale také na koordinaci. Jednou z možností je dát dětem do ruky míč, který v rukách mladých sportovců slouží jako pálka. Děti odbíjejí míč míčem, tato varianta umožňuje rychlý vstup do hry, aniž by děti museli zvládnout pro ně tak těžkou techniku volejbalových odbití. Základní otázky zprostředkování volejbalové hry znějí: „Jak se mají začátečníci herně chovat, aby byli schopni hrát?“ A: „Jaké techniky, jaké pohyby a která rozhodování hrají při zprostředkování hry hlavní roli?“ Dosud nám volejbalovou hru zprostředkoval pouze minivolejbal, ten má ovšem také své nevýhody.

Je minivolejbal vždy smysluplný?