Ivan Pelikán to napsal minulý čtvrtek výstižně: cituji „… myslím si, že základní problém našeho mládežnického volejbalu je na úrovni klubové a tedy té poctivé mravenčí práce v tréninkovém a organizačním procesu! …“, řeknete si možná nic nového pod sluncem. Souhlasím, ona totiž odpověď na otázku, jak zvyšovat úroveň mládežnického volejbalu je v podstatě jednoduchá: pracovat lépe. Jak lépe? I to je jednoduché: více, důsledněji s většími nároky. Ten Haník začal dnes banálně, řeknete si možná. On je ten problém opravdu banální. Sice řešíme systémy kritérií u SpS a SCM, sice investujeme milióny do „Minivolejbalu v barvách“ a já píšu panu ministrovi Dobešovi, jak je možné, že ve svém novém projektu nechal volejbal stranou, a on mi odpovídá, že příští rok s námi počítá … sice se na konferenci o mládeži hádáme do půlnoci o odstupném, a stále dokolečka chceme znovu a znovu měnit systém soutěží … (zaplať Pánbůh za to), ale jednoduchou a podstatnou pravdu vyslovil ve svém čtvrtečním článku opět Ivan Pelikán, cituji“ … základním kamenem je trenér. … Možná někoho překvapím, ale já si myslím, že to není v chlapeckém volejbale tak špatné, jak se obecně tvrdí, ale schází tomu opravdovost, profesionalita a „tah na bránu“. Skoro bych se nebál říci, že aktuální systém není špatný, ale je zcela jistě málo efektivní a nedostatečně funkční! …“. Přesně tak Ivane, máš naprostou pravdu.

Při plánování tréninků, kterému jsme se věnovali v minulém článku, musíme zohlednit čtyři fáze tréninkové jednotky. Podle cíle tréninkové jednotky mohou být jednotlivé fáze časově různě dlouhé. Co však zůstává neměnné, je právě čtyřfázové rozdělení tréninkové jednotky.

1)Příprava

Tak jak napovídá název, měli by se jednotliví hráči, ale i celý tým na následující trénink připravit. Prioritou této fáze tedy je aktivovat systémy, které budou hráči v tréninku potřebovat: srdečně-cévní systém, emoční připravenost, pozornost, pohyblivost, zvýšení tělesné teploty.

Standardizovaný trénink připravenosti organismu, který v každé tréninkové jednotce probíhá stejně, neodpovídá nárokům specifické přípravy, ani nejdůležitějšímu principu: Principu neustálé obměny za účelem motivace hráčů. Žádný trenér si nemůže dovolit tento čas promarnit!

Máme za sebou II. Programovou konferenci o mládežnickém volejbalu. První den skončila diskuse ve 24.00 hod. Pluralita názorů byla obrovská. Seriál diskusních příspěvků byl na pozornost a na koordinaci vysilující. Přesto si myslím, že tato diskuse je potřebná. Sice si musím zvyknout, že trenéři v Čechách se zatím nepřetržitě přou spíše o modelech soutěží a věkových kategoriích, ale nepřou se o to, jak lépe hrát a trénovat. Snad k tomu za čas dospějeme …, určitě k tomu dospějeme, ale ještě to chce nějaký čas a hodně práce. Propracovali jsme se ke společnému usnesení, a to pokládám za solidní úspěch. To znamená, že volejbaloví trenéři mládeže v ČR si řekli své, ke dvěma tématům konference …. Programová konference je dobrý instrument … kdo chce něco říct k mládežnickému volejbalu, byl přítomen …

Sympatické signály kultivované odborné diskuse jsem ovšem zaregistroval pod mým úterním článkem z minulého týdne. Diskusní příspěvky byly protichůdné, ale věcné a kultivované. S radostí budu reagovat na dva v dnešním článku reagovat:

Každý trenér se snaží v každé tréninkové jednotce nabídnout svým hráčům co nejlepší program. Spokojené tváře hráčů, kteří sice unaveně leží na palubovce, ale vědí, že se opět ve svém volejbalovém vzdělání posunuli, je pro trenéra největší odměna. Ale předtím než je trénink u konce, čeká trenéra hodně práce. V podstatě existují dvě oblasti, ve kterých může trenér dokázat své umění. Plánování a následná realizace tréninku. Je jasné, že trenér může své kvality v realizaci tréninku ukázat jen tehdy, když již dopředu přemýšlel o alternativách, různorodostech a možných problémech, které mohou v tréninku nastat. Pokud trenér v této oblasti šetří, musí spotřebovat mnoho energie a velkou část své kapacity na to, aby se cvičení rozběhlo. Tím pádem nemůže větší část svých schopností věnovat vedení hráčů, dávání správných tipů a být jako kompetentní rádce hráčům k dispozici.

Trenér, který se při tréninku zabývá plánováním, vypadává z procesu realizace

Každý trénink je něčím jiný, tím pádem je i plánování pokaždé jiné. Přesto probíhá plánování na tréninkovou jednotku podle jednotného schématu. Existuje pět kroků, které je trenér povinen plnit, pokud chce naplánovat správnou tréninkovou jednotku.

Za čtyři roky svého pondělně-večerního psaní s úterním výstupem jsem si stačil všimnout, že odborná témata, ač původně jejich zařazováním byl motivován vznik tohoto webu, nejsou zdaleka tak čtená a diskutovaná jako kterákoliv jiná. Leč nic naplat, nemohu se kvůli tomu zprotivit původnímu zadání a nevzdávám se v polemice s českou myšlenkovou pohodlností. Tak tedy v neděli a v pondělí proběhl v Prostějově další experiment v oblasti volejbalového vzdělávání. Nejprve vyslechla naše volejbalová parta (trenéři SpS) společně s baskeťáky a tenisty přednášku dlouholetého metodika německého tenisového svazu (a to především ve slavné době Grafové a Beckera) Richarda Schönborna na téma “pohybové učení ve sportovních hrách”. V pondělí pak metodický úsek a úsek mládeže ČVS poprvé v dějinách zorganizoval praktický seminář, v němž vyučujícími byli trenéři jednotlivých SpS. K tomu druhému se dostanu v některém z příštích příspěvků. Dnes k Richardu Schönbornovi. Ano, je to ten muž, který byl svého času hostem Petra Ebena v pořadu Na plovárně, ale i ten muž, jehož poznatky z oblasti pohybového učení jsem začal od roku 2004 přenášet do českých volejbalovýchh knih. Upřímně řečeno, domnívám se, že někteří naši trenéři byli trochu zaskočeni, ano, možná někteří i zklamáni. Pro mě osobně mohla přednáška trvat místo 4 hodin i polovinu času. Přesto jsem si poznamenal některé myšlenky, které mají zásadní význam pro pohybové učení, což je klíčový obor v segmentu českého volejbalu, který nese název Sportovní střediska mládeže (SpS).

Proprioceptivní trénink se etabloval ve fyzioterapii, slouží k nápravě špatného držení těla, pohybových omezení a bolestivých oslabení. V těchto oborech se zkouší zesíleným a cíleným zásahem docílit fyziologickou rovnováhu sil mezi jednotlivými články pohybového aparátu. Tímto proprioceptivním nebo senzomotorickým tréninkem se zvyšuje vnímání postavení jednotlivých segmentů těla a pocitu pohybu. Myšlenkou proprioceptivního tréninku je stabilizovat techniku pomocí senzomotorického impulsu. Pod propriocepcí rozumíme vnitřní vnímání postavení segmentů těla a napětí svalů pomocí proprioceptory.

Volejbal je technicky velmi náročná hra, která je závislá na umění jednotlivých aktérů hry. Bez techniky si hráči nezahrají, hrát volejbal je tedy velká technická výzva. Z tohoto důvodu musí volejbalisté rozvíjet vedle stabilní a variabilní techniky také koordinační schopnosti.

Trenérský kodex se zakládá na principu zodpovědnosti za blaho sportovců, je to morální základ pracovního vztahu v rámci naší svobodné demokracie. Povinnosti sportovců jsou založeny na vlastním přesvědčení, že výkon, vítězství a vůle, úspěch a osobní štěstí nejsou na sebe jen vázány, ale sami se ovlivňují. To znamená:

Abychom mohli být lepší a slavit úspěchy, musíme mít cíle. Některé cíle jsou jasné, jiné se vykrystalizují během určitého času. Proč se ale některým podaří cíle dosáhnout a některým ne? Abychom byli v plnění cílů co možná nejefektivnější, je třeba při zpracování dbát určitých pravidel. Některá bych rád představil. Cíle nabízí perspektivy, hráčům slouží jako orientační body ke společné domluvě a vedle toho nastavují fokus v týmu pozitivním směrem. Definovat cíle ovšem nestačí. Kolikrát jste si již stanovili cíle a nakonec jste na ně nedosáhli nebo jste je jednoduše ztratili z očí? Proč jsou cíle tak důležité? Pokud má člověk před sebou cíle, může na něm pracovat každá část těla. To ho ovšem musí každá část těla znát. Překvapivě pracuje tělo (i nevědomě) kontinuálně na cíli, i když na něj nemyslí. Cíl musí být ovšem jasně definován. Co to znamená? Kdy je cíl jasný a kdy ne? Existuje pět bodů, které je potřeba dodržet, aby se šance na úspěch zvýšila. V definování cíle musíme rozlišovat mezi vizemi, sny, myšlenkami a ideami. Je důležité mít sny. Kdo nesní o tom být jednou nejlepší? Jak ovšem ze snu vytvoříme realitu?

Sedím a spokojeně hledím na výkon mého družstva. První utkání sezóny. Jsme dobře připraveni, trénovali jsme servis i přihrávku, zlepšili se v útoku i na bloku. Základní sestava je jasná, zápas začíná. Přichází dlouhé výměny, hra se přelévá z jedné strany na druhou, nahrávačky rozdávají míč útočnicím, které tvrdě nebo méně agresivně útočí na polovinu soupeřek. Druhý tým „čape“ míče v poli a přechází do útoku.

Vše vypadá dobře, přesto něco neklape. Servisy nejsou razantní, ale hlavně nepadají mezi dvě hráčky nebo na přední, či hůře přihrávající smečařku. Přihráváme sice dobře, ale proč nahrávačka neustále nahrává do zóny IV, kde mají soupeřky nejvyšší blok? Proč smečařka útočí stále do bloku? Přichází náš další razantní protiútok, který opět končí v zóně V, kde jsou již dopředu postavené tři hráčky soupeřova týmu, které bez problému zvedají míč v poli. Žádný nebezpečný útok od soupeřek naštěstí nepřichází, míč je na naši polovinu přehrán pouze „prstama“. Proč ovšem moje hráčky blokují?

„Vůle zvítězit je důležitá, ale vůle připravovat se je nenahraditelná“ (Joe Paterno). Tímto citátem bych začal dnešní můj článek. Vůbec nevím, kdo je Joe Paterno, ale v této větě vystihl celý smysl sportovní přípravy. Je to sice naprosto jasné, ale i ty nejjasnější věci musí být napsány a i když to vypadá jednoduše, jejich realizace je mnohdy strašně obtížná. Měsíce květen až červenec jsou vlastně hlavní sezónou přípravy reprezentačních družstev všech kategorií. Je to období, kdy mají všichni relativně na tuto přípravu nejvíce času. Kluby svou činnost utlumují a pozvolna přecházejí do prázdnin a dovolených, nehrozí blízkost mistrovských soutěží a tak je vytvořen prostor pro reprezentační přípravu. Koncem června jsou i známky uzavřeny a už i škola přestává narušovat pohodu přípravy. A právě realizace tohoto je mnohdy složitá. Někdy chybí soupeři, někdy peníze, mnohdy obojí. Ale nakonec, projeví-li se dostatečná vůle chtít trénovat, tak to nakonec vyjde. Nechci mluvit o jiných družstev mládežnických reprezentací, každý by se měl soustředit na tu svou a nezasahovat do druhých. A i já budu převážně mluvit o přípravě kadetů ročníků 93, kteří pozvolna přechází do juniorské kategorie.