Sedím a spokojeně hledím na výkon mého družstva. První utkání sezóny. Jsme dobře připraveni, trénovali jsme servis i přihrávku, zlepšili se v útoku i na bloku. Základní sestava je jasná, zápas začíná. Přichází dlouhé výměny, hra se přelévá z jedné strany na druhou, nahrávačky rozdávají míč útočnicím, které tvrdě nebo méně agresivně útočí na polovinu soupeřek. Druhý tým „čape“ míče v poli a přechází do útoku.

Vše vypadá dobře, přesto něco neklape. Servisy nejsou razantní, ale hlavně nepadají mezi dvě hráčky nebo na přední, či hůře přihrávající smečařku. Přihráváme sice dobře, ale proč nahrávačka neustále nahrává do zóny IV, kde mají soupeřky nejvyšší blok? Proč smečařka útočí stále do bloku? Přichází náš další razantní protiútok, který opět končí v zóně V, kde jsou již dopředu postavené tři hráčky soupeřova týmu, které bez problému zvedají míč v poli. Žádný nebezpečný útok od soupeřek naštěstí nepřichází, míč je na naši polovinu přehrán pouze „prstama“. Proč ovšem moje hráčky blokují?

Kde udělaly mé svěřenkyně tréninkem pokrok? Zvýšily úroveň svých technických i motorických dovedností? Přeci jen, útočí konstantně do jednoho směru do rukou bránících hráček, v obraně zaujmou postavení, které jsem objevil v jednom „nadčasovém“ časopise o volejbalu a které jsme dlouho trénovali. Pochopily hráčky vůbec, o co vlastně ve volejbale jde? Samozřejmě, že jsem se jim přesně to snažil vysvětlit. Vždyť jsem je díky různým cvičením naučil základní techniku všech odbití.

Co tomu chybí?

Co tedy chybí mým hráčkám? Jsou to nedostatečné tělesné předpoklady? Pravděpodobně ne, silové i dlouhé a štíhlé typy v týmu mám. Samozřejmě, že té nebo oné chybí zkušenosti z malých nebo naopak těch velkých volejbalových her. Zřejmě to vypadá na technické schopnosti, které hráčkám chybí, neboť ty umožňují hrát volejbal a získat přehled ve hře. Záleží pouze na učících se nebo také na učitelích? Některé již „doopravdy“ hrají. Nejsou to ovšem ty, které to uměly od začátku?

Co dělat?

Co mohu tedy udělat proto, abych v krátkém čase umožnil pozitivní volejbalový prožitek všem hráčkám? Prožít si svobodu hraní, řešit stejné situace různou formou, zkoušet přelstít soupeřův blok nebo obranu. Nebo naopak měnit neustále obranné postavení tak, abych umožnil našim hráčům úspěšný protiútok – čili podílet se na „stálém produktivní jednání na základě využití mnoha možností jednání ve hře.“ (Loibl, 2001).

Co jsou ve volejbale možnosti jednání? Odbití vrchem, spodem, útočný úder, podání, atd. Takže opět technika?

Právě techniku ovládají mé hráčky dobře, i v komplexních cvičeních, ve kterých jsou nuceny používat různé varianty techniky, jsou úspěšné. Neodpovídají možnosti herního děje technikám, které se učíme v tréninku? Co chybí těmto technikám? Co je ve hře jinak?

Podle mého názoru je toto herní situace: Ve hře jde neustále o to, aby se hráčky správně rozhodly a poznaly, co mají dělat, aby tuto situaci co možná nejlépe vyřešily. V herních cvičeních se naopak často tematizuje, jakým způsobem mají být různé akce vyřešeny. Znalec ví, kdy se má zapojit do hry, ale ví to také začátečník?

Začátečníci jsou schopni přihrát míč bagrem nebo vrchním odbitím. Kdy ovšem mají při přihrávce použít jednu nebo druhou variantu, to už tak jednoznačné není. S rozhodnutími takového charakteru jsou začátečníci konfrontováni až ve hře, v žádném případě v nějakém cvičení.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Liberec, 5. července 2011

Loibl, J. (2001). Basketball. Genetisches Lehren und Lernen. (Schriftenreihe für Be-wegung, Spiel und Sport, 5). Schorndorf: Hofmann.

Nagel, V. (1986). Mit Volleyballregeln didaktisch umgehen. Sportpädagogik 4. 36 – 40.