V posledních diskusích, kdy jsem se vyjadřoval negativně k neustále opakovaným požadavkům na vytvoření návodů, jak trénovat jednotlivé činnosti, se objevil požadavek (podle známého pravidla nejlepší obrana je útok) zveřejnění toho v čem zaostává česká juniorská reprezentace za okolním světem. Mimochodem všechny pokusy o stručné a jasné formulování, jak trénovat přihrávku, se zatím rozbředly někam a nepokračuje se v nich. Navíc jasné formulace, i s vyvarováním se a nápravou všech možných chyb, byly přehledně a jednoduše uvedeny v knihách Volejbal 1 a Volejbal – viděno třemi. Nic lepšího není ani v zahraničních knihách (hlavně amerických a italských), jejichž „po domácku dělané“ překlady zanechal po sobě v roce 2007 zesnuvší Václav Císař.

Další požadavek, co by měl umět žák, kadet, junior opouštějící svou věkovou kategorii, je také a celkem podrobně zodpovězen v knize Volejbal 1. Takže pokud se chce pro nové adepty trenérství něco připravovat, tak je mnohem lepší pořídit jednoduché výtahy z těchto knih, než zase napsat novou, jasnější a přehlednější. Protože, kdyby se někdo o to skutečně pokusil, téměř stoprocentně vím, že hned první reakce budou, že je potřeba vytvořit ještě něco jednoduššího a přehlednějšího. Kdysi vznikly dvě publikace o sportovní přípravě ve volejbalové přípravce doplněné o desítky vzorových tréninkových jednotek a výsledek nebyl žádný nebo dost negativní. I když možnost ohlasů na současné úrovni byla značně omezená. Proto jsem tak neodbytný v tom, že tato diskuse je naprosto zbytečná a že je to jenom dokazování toho, že moc jako trenéři nestudujeme, abychom mohli své poznatky a zkušenosti předávat dál. A schováme se za jednoduchý a průhledný trik nedostatku studijního materiálu. To je to neustálé vymýšlení své „Pythagorovy věty“, která je již dávno zformulována. Od ní se musí člověk odrazit a ne k ní dospět. To je ztráta času. Já si myslím, že pouze osvětou mezi sebou jsme v současné době schopni zlepšit odbornou úroveň trenérského „cechu“ a ničím jiným. I když respektuji pokusy o zkoušení trenérů při nově zaváděných certifikacích. Neuznávám moc právě požadavky o psaní dalších a dalších knih. Napsat knihu není vůbec žádná legrace. Ono je těžké napsat i pár jasných zásad a formulací např. právě o přihrávce, jak bylo patrné v diskusích, natož knihu. Ale o té reprezentaci se zmíním, protože je to téma, které zabírá v mé volejbalové části hlavy největší místo. Na povzdech cit.: „ Je škoda, že jako mládežnický trenér nevím, jaké má trenér juniorské reprezentace problémy s technikou svých svěřenců a jaký je jeho názor na to, na co se u mládeže zaměřit.“ Na to je zčásti jednoduchá odpověď: „ Trénujte všechno, bez speciálního zaměření na jednu činnost.“ A přesto to nestačí. Mnozí namítnou, že se snaží trénovat všechno, ovšem od samého začátku vidí rozdíly ve vykonávání jednotlivých činností. Smečař rád smečuje, ale přihrávku nepovažuje za tolik důležitou. Navíc, když v žákovském věku se podává jen lehce a ona přihrávka tohoto lehkého podání mu nedělá moc velké potíže. Také se nedbá moc na přesnost přihrávky, protože se zase tak rychle neútočí. To se všechno sčítá a výsledkem je neztotožnění se s přihrávkou tak, jako např. se smečováním. S tímto „defektem“ jde dále. Potom se zkvalitní podání (možná) a ejhle, kde je alespoň ta lehce nepřesná přihrávka. A už to jede. Proto zřejmě máme přihrávajících smečařů jako šafránu. U neútočících přihrávačů (kterých je mnohem méně) je to trochu jiné. Zde to často bývá „z nouze ctnost“. Psal jsem posledně, že největší rozdíl mezi námi a Evropou (dnes vévodí západní Evropa, Balkán a Rusko: Francie, Španělsko, Bulharsko, Srbsko, Rusko, ty hlavně.) je v precisnosti. V diskusi byla poznámka, že precisnost je výsledkem sportovní výchovy. To je naprosto jasné a výstižné. Zapomínáme vychovávat. Na to se musí trenéři zaměřit prvně. Vždyť i ve škole je tento předmět nazván výchovou. Jen ztotožnění se s přihrávkou a pochopení toho, že smečař musí mít stejně zvládnutou přihrávku jako útok, přivede do našeho volejbalu přihrávající smečaře. Navíc přihrávka má delší vývoj a chce to více trpělivosti, než smeč. My hned škatulkujeme. Ten je a není přihrávač a to je mu např. 16 let. On se nemusí dostat na tu „top“ úroveň v přihrávce. To jen pro pár vyvolených i v celém světě. Ale slušně přihrávat může. To je hlavní nedostatek juniorské reprezentace. Máme-li dobře přihráno, jsme schopni i dobře kombinovat v útočných činnostech a dosáhnout bodu je jednodušší. V tom nezaostáváme. V této sféře já vidím problém nás trenérů. V nedostatečné sportovní výchově. Jsem-li v tomto orientovaný a vím, o co jde, potom nemám problém s volejbalovou kuchařkou, nepotřebuji zásobníky cvičení. Jsem schopen si cvičení vytvářet sám. Ovšem nikdy není na škodu získat nějaké jiné impulsy a použít jiná cvičení, než užívám sám. K tomu musí sloužit právě ta osvěta, ty knihy, ale také návštěvy tréninků svých kolegů, neřku-li reprezentačních trenérů apod. Čili jedním slovem sebevzdělávání. O tom by se dalo psát toho hodně a hodně. O např. trenérské disciplině, zdravé loajálnosti mezi sebou v podobě respektování se, o spolupráci a tak dále. K tomu kromě psaného slova musí sloužit i mluvené slovo. Víc již snad není třeba nic dodávat. Aspoň z mé strany.

 

Velké Meziříčí, 18.1.2012   Petr Juda