Každý trénink musí začít tzv. „zahřívací“ fází (anglicky Warm Up), která sportovce připraví na tréninkovou zátěž, aby se předcházelo nebezpečím zranění.

Pod pojmem zahřívací fáze rozumíme všechny prostředky, které slouží k vytvoření optimálního psychofyzického a koordinačně-kinestetického přípravného stavu sportovce ať už před tréninkem nebo před utkáním.

Zahřívací část tréninku má vliv na všeobecné zlepšení připravenosti organismu na zátěž, na zlepšení koordinace sportovců, jejich psychiky a předcházení zranění. Přestože nebyl pozitivní vliv zahřívací fáze jednoznačně dokázán, etablovala se v rámci prevence zranění do každé tréninkové jednotky. Mnoho zranění svalstva, šlach a vazů si hráči přivodí v úvodní části tréninku, která může být zdůvodněna nedostatečným zahřátím organismu sportovců.

Správný Warm Up se dělí do tří kategorií:

• Všeobecné zahřátí organismu

U všeobecného zahřátí by měly být zařazeny cvičení na podporu srdečního oběhu a procvičení celého svalového aparátu – rozběhání, nenáročné hry, gymnastika, atletická abeceda

Titan v mé stehenní kosti už se začíná adaptovat, takže mohu plnit slib z minulého týdne. Dnešní článek pojímám jako intermezzo a příští týden budu pokračovat v tématu útok prvním sledem dle původního plánu. Jakmile se Belmondovi podařilo opustit metodu „obecného nářku“ a konkrétně mi napsal, co je pro něho v mém posledním textu nesrozumitelné, otevřel pro mě prostor pro diskusi. Bylo těch otázek hodně, ale v duchu kréda (internetový článek by moc neměl přesahovat jednu wordovskou A4) vysvětlím pět termínů a šestý přetavím do kontra-otázky. Tak tedy …

Ve svém minulém článku jsem zveřejnil diskuzní otázku, jež se nedotýkala problematiky školení a doškolování trenérů. Odpověď jsem nedostal, veškeré Vaše komentáře se ubíraly jiným směrem. Vyvozuji z toho svůj omyl a přiznávám, že jsem otevřel téma, které Vás nepálí a asi nezajímá. Nicméně jste dokázali zformulovat jasné názory a konkrétní otázky k tématu jinému, které Vás trápí a já se cítím povinen Vám odpovědět. Taky tedy ke školení a doškolování trenérů…  

Přinášíme příklady učení jednobloku

1.Skupinové cvičení. Na jednu stranu sítě je přistavěna bedna, na kterou se postaví hráčmíčem. Ten drží míč ve výšce pásky. Hráč na druhé straně sítě se snaží tento míč blokovat. Varianta: hráči v zónách II a IV drží míč na pásce. Výchozí pozice blokujícího hráče je zóna III na druhé straně sítě. Blokující hráč provádí přesuny do zóny IV a II a snaží se dotknout míčů v zónách II a IV.

Vážení kolegové! V prvním dílu jsem deklaroval, že budu pomalu a trpělivě psát na pokračování psát Rukověť volejbalového trenéra II. třídy. V dnešním druhém dílu pokračuji doporučením, jak uspět, pokud by měl uchazeč trenérství za úkol představit metodický výstup na téma „Nácvik útoku prvním sledem“, jak jsem minule naznačoval. Nejprve bych očekával, aby se uchazeč orientoval v zadání …

2. 1.Orientace v zadaném tématu

Nácvik … je součást tréninkového procesu, ve které se hráč učí novým dovednostem. … nebo reorganizuje již naučené pohybové vzorce a zkušenosti … Výsledkem nácviku je nová vyšší úroveň koordinace a nově vybudovaná struktura … (Není tedy výčtem variant útoku prvním sledem, není tréninkem útoku prvním sledem v kontextu předcházející činnosti (čili skupinový herní řetězec), případně tréninkem útoku prvním sledem v kontextu činnosti družstva (tedy týmová činnost). Zjednodušeně řečeno je učebním postupem.

Před dvěma týdny proběhl v Litvínově seminář, na kterém přednášel v České republice již poměrně dobře známý Enrique Pisani. K dnešní diskuzi předkládám část z hodnocení tohoto semináře společně s doplňujícími otázkami.

Ve chvíli, kdy pan Pisani řekl, že u takto mladých dětí je nejdříve důležité rozvinout taktiku a až potom techniku, došlo mezi posluchači k nechápavým pohledům…

V kolektivních sportech jsou nároky na trenéra enormní. Jeho schopnosti (kompetence) vytváří základ pro úspěšnou práci. Přitom jde hlavně o sebevnímání a autenticitu. Samozřejmě, že jsou trenéři centrální osobou v systému týmu. Ale ani trenér nedokáže vše ovlivnit. Příliš mnoho jiných faktorů ovlivňuje herní děj a tím i schopnost týmu podat optimální výkon – a tím pádem i pravděpodobnost úspěchu. Pokud tedy mluvíme o trenérovi jako garantovi úspěchu, musíme být obezřetní a skromní.

Rozhodl jsem se pomalu a trpělivě psát na pokračování Rukověť volejbalového trenéra II. třídy. Proč? Ze dvou důvodů:

• Trenérská kvalifikace II. třídy opravňuje trenéra získat trenérskou živnost.
• Trenérská kvalifikace II. třídy je vlastně nejvyšší trenérské vzdělání, poněvadž Trenérská školení I. třídy by měla být stále víc kurzem pro trenéry profesionály pro nejvyšší soutěže, což jsou dnes více koučové s manažerským přístupem.

Volejbalový svaz proto dlouhodobě pokládá školení II. třídy za svou prioritu. Již sedm let jsem účasten závěrečného zkoušení, mé pocity jsou často smíšené a mám dojem, že si s uchazeči trenérskou živnost ne zcela dobře rozumíme. Úplně odmítám tvrzení, že z toho děláme vědu. A budu je vyvracet právě prostřednictvím tohoto dlouhodobého seriálu, jehož první díl dnes čtete. Uvedu příklad: jestliže chci jako člen zkušební komise od uchazeče, který dostal téma „Nácvik útoku prvním sledem“, v podstatě předvést, jak bude učit žáky rychlík, řekněte mi, co je na tom za vědu?

Úkolem každého hráče a celého týmu je zvládat herní situace. Při učení techniky jednotlivých dovedností je důležitá zpětná vazba. Tu může zprostředkovat trenér, ta je však na základě emocionálních kompetencí hráčů brána spíše jako vyhodnocení momentální situace a může se proto míjet účinku. Mimo jiné je to ztráta času, když se trenér zabývá neustálým opravování a zpětnou vazbou hráčům. Místo toho by měl trenér věnovat svůj čas důležitějším úkolům. Důležitější je zpětná vazba, která je objektivní a kterou vezme hráč sám na sebe.

Olympijské hry jsou minulostí a některé poznatky, které se v Londýně objevily, můžeme vyslovit i bez detailních analýz. Jedním z nich je jistě vysoká úroveň techniky jednotlivých dovedností u hráčů a hráček vyspělých týmů. Nejedná se pouze o zvládnutí jednoduchých herních situací, ale také situací pod časovým i komplexním tlakem, které hráči i hráčky na olympijském turnaji byli nuceni zvládnout. Jedná se například o herní situaci po efektním zákroku v obraně v poli, po nahrávce z pole nebo při útoku při neočekávané situaci. Protože hlavní rozdíl v přechodu z obrany do protiútoku byl hlavně v rychlosti, jsou na hráče i hráčky kladeny ještě vyšší nároky v oblasti techniky než doposud.