Stále více narážím na fakt, že jsme prorostlí v práci s mládeží starými mechanismy. Pravděpodobně jde o pozůstatky z doby dávně i blízce minulé. Jde o zkostnatělost, ve které všichni společně „jedeme“ a nedá se vystoupit. Pouze někteří cestující vykouknou občas z okénka a nadechnou se čistého vzduchu. Co nejrychleji nějak naučit a hurá za výsledky. Vždyť právě výsledky přinášejí peníze, uznání, pokoření soupeře atd. Je to pohlazení pro osobní ego. Žijeme ve společnosti, která uznává a praktikuje tento způsob myšlení. Všude kolem sebe to vidíme. Ale je to jediný správný pohled na život, ale i na práci trenéra? Mne osobně to tíží, protože mám jiný názor na výchovu mladých sportovců. Zvláštní je to, že se jako trenér mládeže necítím. Ano, pracuji s mládeží (stejně i s dospělými), ale podstata je ta, že by si měl trenér uvědomit, co si která věková kategorie vyžaduje.

Tato zpětná vazba je důležitá. Nehoňme se do kategorie starších žáků (řekl bych druhého roku této kategorie) za výsledky v podobě vyhraných setů a získaných bodů. Nejlepší výsledek je ten, že najdeme mladému sportovci místo, které odpovídá jeho individualitě (pohybově a sociálně) a získáme ho pro sport. Možná si řekneš, že je to naivní a moc obecná rada. Dobře. Je potřeba dále položit základy morálky, sebereflexe, autokorekce, slušnosti, nechat proudit emoce, sebeovládání, vztahu ke sportu… Nedílnou součástí je pohybové učení a fyzický rozvoj. Ale kde je ten výsledek, který si naše společnost žádá? Ten se záhy demonstruje jako logické vyústění výše napsaného. Chceme již v relativně útlém věku měřit a porovnávat výsledky. Jinou normu nebo vzorec nemáme (nebo ho mít nechceme). To je dosti málo… Náš sport je celkem specifický, technicky i mentálně patří k těm složitějším. Hráči potřebují určitou dobu než dozrají a vše se „sejde“, aby byli připraveni někde kolem 16. roku zúročovat kvalitně položené základy.

Dovoluji si přiložit pár řádků Radka Malárika, které mi poslal jako reakci na naši jednu odbornou diskusi. Myslím si, že jde o pěkný příklad sebereflexe trenéra: „Ahoj Ivane, mám chvilku času a už delší dobu ti potřebuji napsat. Jde o seminář s p. Pisanim. Myslím si, že bychom se měli ubírat tímto směrem. Zdá se mi, že poslední dobou je seminářů více než dost, ale ve většině případů svým obsahem a náplní nepřinášejí nic nového, chybí nový impulz, jiný pohled, odlišné uchopení práce s dětmi. Pořád se motáme ve svém rybníčku, který není ani hluboký, ani veliký a v téhle louži se plouží dvě max. tři štiky, které jsou tak přežrané, že už nemusí vynaložit moc velké úsilí, aby se nažraly. A tyhle vody rozčeřil, alespoň v mém případě, p. Pisani. 
Už delší dobu jsem měl pocit, že i přesto, že do výchovy "svých" sportovců vkládám obrovskou energii a oni se z celého svého já snaží být dobrými hráči, je má práce málo efektivní. Jen ve výjimečných případech se mi podařilo, že hráči dokázali přenést do zápasu maximum z toho, co se naučili v tréninku. Za těch 12 let co trénuji, bych si na ty zápasy dokázal vzpomenout, protože jich bylo opravdu málo. Hodně mě to trápilo, protože ve svém blízkém okolí působím jako jakási trenérská autorita a ostatní přebírají mé vzorce chování při práci s dětmi, tudíž tím ovlivňuji mnohem více dětí, než jen těch svých 12. Co já jsem přečetl knih, otravoval psychologů a nic. A potom přijede "stařík" (chtěl bych mít tolik energie, co má on ve svých letech) a položí do davu jednu jedinou otázku, kterou jsem hledal celých dlouhých 12 let a hned si na ni odpoví. "Znáte nějaké 9 -ti leté dítě, které chce být mistrem světa? Já ne. Ale všechny děti, se kterými jsem pracoval, chtějí být šťastné." Bingo!!! Ano, to je přesně ono. My primárně nepracujeme s dětmi proto, aby byly šťastné, my je bereme jako nástroj pro náš úspěch. Nerad bych zevšeobecňoval, takže spíše já jsem takhle pracoval. A tak jsem musel nejprve své kluky přesvědčit, aby měli stejnou touhu jako já, být první za všech okolností, ale oni nevěděli proč, protože na začátku to jejich touha nebyla. Oni jenom plnili mé přání.
Od léta jsem převzal naše st. žákyně. Přes léto na tréninky chodily někdy dvě, někdy tři a horko těžko jsme na začátku poskládali tým šesti holek, které jsme museli doplnit ml. žákyňkami. Byly nesebevědomé, nešikovné, malé, bez chuti do volejbalu. Proboha co mám s nimi dělat? Úplně zbytečná ztráta času, končím s volejbalem, nemá to vůbec žádný smysl. Ale pořád slyším tu větu. A tak já to zkusím. Střih. Minulý týden jsem s nimi byl na prvním turnaji KP. Bylo nás i se mnou devět. Holky jsou nejmenší, nejmladší a umí toho z volejbalového řemesla nejmíň. Ale na hřišti se chovaly jako Brazilci v dobách největší slávy. Hrály uvolněně, rvaly se o každý míč, zpívaly, povzbuzovaly se navzájem a vyhrávaly! A já jsem jenom stál za postranní čárou a nic nedělal. Nekřičel jsem, nenadával, jenom jsem jim říkal, jak jsou šikovné a krásné. A definitivně mi to docvaklo: Ony vyhrávaly, i když měly prohrát, protože byly šťastné. Ony neměly v hlavách, co se stane, když prohrají. Ony žily jenom přítomností, nezatížené minulostí ani budoucností. Ze tří zápasů vyhrály dva a mě připravily jeden z nejsilnějších zážitků s volejbalem. A tak s volejbalem nekončím a po dlouhé době mě tenhle sport dodává životní energii.

A tak jestli můžu za sebe. Vozte sem odborníky z venku, ať se můžeme učit nové věci, ať nás provokují, ať máme nové impulsy. Ať i jiní mládežničtí trenéři znovu zjistí, proč pracují s dětmi.“

Pěkné zhodnocení Radka.

Ivan Pelikán