Trenéři převážně mládežnických kategorií si často stěžují na nedostatek tréninkových jednotek, na čas, který mohou při tréninkovém procesu svým svěřencům věnovat. Halu ovšem nenafouknete, více času nedostanete a musíte si zapřemýšlet, jak nejefektivněji čas využít. Například již úvodní fázi rozcvičení a zahřátí organismu můžete využít k nácviku techniky různých dovedností. Tady je pár typů, jak optimálně využít tréninkovou jednotku:

• Zařaďte již do první fáze rozcvičení kontakty s míčem
• Vyvarujte se cvičení a pohybů, které jsou vašemu sportu vzdáleny. (Například zdlouhavé běhání před tréninkovou jednotkou)
• Rozcvičení veďte tak, aby plynule navázalo na hlavní náplň tréninkové jednotky
• Veďte své svěřence již při rozcvičení směrem k hlavnímu tématu tréninku

Efektivita tréninku tedy nemusí být docílena prodloužením doby nebo zvýšením počtu tréninkových jednotek. Základním požadavkem sportovní vědy u mládežnického sportu je, aby děti neabsolvovali tak vysoký objem tréninku jako v dospělé kategorii. Všeho s mírou a důležité je objem zvyšovat postupně. Jak docílím u hráčů vyššího počtu kontaktů s míčem? Není třeba zvyšovat objem a zátěž sportovců. Dlouhé kroužení hráčů kolem hřiště na začátku tréninku je pro hráče nutným zlem a slouží spíše k prohlubování sociálních kontaktů. S ohledem na efektivitu tréninku můžeme již v této fázi zařadit kontakt s míčem. Určité aspekty však musí být dodrženy:

• Postupné zatížení
• Hráči by měli vědět, jaký úkol by měla jednotlivá cvičení plnit

Vedle zaměření na techniku provedení pohybů je výhodou těchto cvičení, že se odehrávají na začátku tréninkové jednotky a jsou jasně doprovázeny slovními instrukcemi trenéra. Hráči mají v první fázi krátký čas (2 – 3 minuty) na vlastní rozcvičení (posilovací nebo kompenzační cvičení), poté se věnují technice. Místo monotónního rozcvičení přichází rozcvičení s míčem. Trenér by měl mít jasnou představu o tom, jaké dovednosti se bude v hlavní části tréninkové jednotky věnovat a podle toho zrealizovat její úvodní část. V těchto cvičeních se trenér schválně vyhýbá dovednosti, která bude hlavním tématem tréninku. Další variantou je základní skladba cvičení, ve které hráči přesně vědí, jakým způsobem mají cvičení provádět tak, aby byli připraveni do další fáze tréninku. Po určité době (šest až osm týdnů) je však třeba skladbu cvičení obměnit, abychom u hráčů vyvolali maximální koncentraci na prováděný pohyb.   

Například nahrávka z pole

„Každý hráč by měl být schopen při nestandardních situacích s klidem nahrát vysokou nahrávku do jedné z krajních předních zón hřiště, a to ze všech možných pozic,“ řekl na jednom z trenérských seminářů trenér rakouských reprezentantů Michael Warm. To znamená, že nahrávka z pole by měla být součástí každé tréninkové jednotky. Cílem tohoto tréninku je vytvořit optimální situaci pro útočícího hráče v zónách II a IV. Nahrávka z pole není zcela správný název pro tak důležitou činnost, angličtina má pro tuto činnost název Set for Spike, který lépe vystihuje cíl této dovednosti. Tento termín používá také reprezentační družstvo juniorek Německa. Zde je několik příkladů tréninku Set for Spike z praxe:  

Příklady cvičení:

Hráč stojí s míčem v zadní části hřiště za zónou VI. Nahodí si míč a následnými odbitími nad sebe se přibližuje do vzdálenosti 5 metrů od sítě, odkud nahrává do zóny IV nebo II, tam stojí hráč, který míč chytá a zařadí se za zástup hráčů. Hráč, který nahrával, jde na pozici chytajícího hráče.

Varianta A:  Hráč se dostane do vzdálenosti 5 metrů od sítě pouze nadhozem a poté hned nahrává

Varianta B: Hráč v zóně IV nebo II odbije míč do zóny VI, tam stojí hráč a nahrává buď před sebe, nebo na druhý kůl. První úder může být proveden buď lehkým nadhozem, nebo lehkým odbitím, nebo úderem jednoruč tak, že hráč v zóně VI si míč nejdříve přihraje nad sebe a poté nahrává do kůlů.

Varianta C: V další fázi jsou již do cvičení zapojeni útočící hráči, kteří stojí v zóně II a IV a útočí přes síť. Útočníci jsou konfrontováni s reálnou situací, kdy si musí poradit s nahrávkou pod úhlem. Útočný úder může být prováděn nejdříve z místa, poté z výskoku.

Varianta D: Stejné cvičení, hráči však musí nahrát přes hlavu nebo po otočení. V případě, že je úhel nahrávky příliš velký, musí sami rozhodnout nahrávat pouze před sebe.

Varianta E: O směru nahrávky se rozhodne těsně před jejím provedením. Trenér zavolá „Dvě“ nebo „čtyři“, podle toho nahrávající hráč nahrává. Signál mohou dát útočící hráči zvednutím paže nebo blokující hráč na druhé straně tím, že si v předstihu vybere směr blokařského přesunu. Úkolem nahrávajícího hráče je zvolit poté druhou zónu pro útok.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 4/2012