Vážení čtenáři webu Volejbalové akademie, omlouváme se vám, že z komunikačních důvodů jsme vám nemohli přinést článek Zdeňka Haníka dříve. Činíme tak nyní.

Děkuji za příspěvky pod článkem „učíme bagr“, budu v této problematice pokračovat poté, co vyfotíme na kempu Lvíčat některé záběry, abych mohl znázornit některé postupy či techniky. Tentokrát bych rád věnoval dva úterky jiným tématům. Dnes certifikaci, příští úterý beachvolejbalu. Takže začínám ožehavým tématem certifikace mládežnických trenérů pro SCM a SpS. Ono vlastně možná tak ožehavé není, ale jsou s ním spojeny některé zcela mylné obavy nebo naopak mylná očekávání.

Certifikace trenérů mládežnického volejbalu není obvyklou formou zkoušky, ale dialogem na patřičné úrovni teoretické erudice a praktických zkušeností v týmové hře volejbal. Každý, kdo si promyslí okruhy vydané ČVS a seznámí se s doporučenou literaturou, by s velkou pravděpodobností měl zkoušku zdárně vykonat! To je podpořeno tím, že uchazeči předkládají k certifikačnímu řízení po dostatečně dlouhé přípravě vlastní text, který pak při vlastní certifikaci sami interpretují. To vylučuje obavu z přehnaného teoretizování nebo lpění certifikační komise na nějaké vlastní teorii. Jde tedy o to, jak kvalitně promyslel uchazeč vlastní text a jak dokáže naznačit využití ve vlastní praxi.

 Celý certifikační proces je motivován snahou vedení ČVS překonat trenérskou volejbalovou zaostalost oproti vyspělým volejbalovým státům, zvýšení atraktivity českého volejbalu a konkurenceschopnosti oproti jiným míčovým hrám. Pro školení trenérů se klade důraz především na tyto trenérské kvality:

 

• znalost principů nácviku a tréninku volejbalových dovedností
• pochopení souvislostí herního děje, strategie a taktiky
• schopnost stanovení výběrových kritérií pro herní funkce
• didaktická vybavenost (formy a postupy učení)
• vedení družstva v zápasu (koučování)
• znalost kondičních souvislostí herního výkonu
• pochopení psychologických souvislostí herního výkonu

 

A teď na některých příkladech zkusím rozptýlít zkreslené interpretace. Tak například. Certifikačního řízení se s neúspěšným výsledkem účastnil reprezentační trenér kadetů Tomáš John. To, že neuspěl v certifikačním řízení, neznamená, že je špatný trenér nebo, že by neměl vykonávat dále funkci reprezentačního trenéra či že by se dokonce měla zamyslet nad sebou volejbalová odborná veřejnost kvůli volbě Tomáše Johna mládežnickým trenérem roku 2011/2012 za chlapeckou oblast. Vůbec NE. Všechna ocenění i funkce si Tomáš za svou činnost zasloužil. Problém je v tom, že je představitelem české volejbalové trenérské elity, která ale nedostačuje trenérské volejbalové elitě jiných vyspělých států. Tomáš John je dobrý a úspěšný trenér, vážím si jeho práce a volejbalová komunita ho zvolila trenérem roku, ovšem nepřišel k certifikaci připraven a sám to i uznal. A certifikace není jediným spásonosným řešením problémů české volejbalové odbornosti, ale signalizuje schopnost trenéra se teoreticky připravit a převést připravené teoretické postupy do praxe. Uvedu jiný příklad. Jedním z dalších představitelů trenérské mládežnické elity je například Jaroslav Šamšula. Probíral jsem s ním to, zda má on jako trenér SCM projít certifikačním procesem, přestože je často členem certifikační komise. Odpověď je jasná: ANO. V komisi sedí jako předseda trenérsko-metodické komise, tedy za svou odbornost, tou je didaktika. Ovšem certifikovaný trenér mládeže má obdržet trenérskou smlouvu s ČVS. Je vysoký předpoklad, že by zkouška pro něho měla být lehce zvládnutelná, ale musí být korektně vykonána. Jde mimo jiné o peníze a kterýkoliv člen SR nebo Výboru ČVS má právo mi jako předsedovi položit otázku, jak zdůvodním tyto finanční výdaje. A moje odpověď je nachystána: zvyšujeme rozpočet, zvyšujeme nároky na trenéry a zvyšujeme jejich finanční ohodnocení. Jinou cestu ke zlepšení neznám.

Někdo může říct: „jak si certifikační komise může osobovat právo rozhodovat o trenérské kvalitě?“ Ano, nabízí se taková otázka. Odpověď na ní není tak složitá. Certifikace prověřuje některé teoretická východiska a jejich uplatnění v praxi. Volejbalové učení stojí na neúprosných zákonech motorického učení, a o tom je prostě nutné něco vědět. A znovu nejde o nějakou bohapustou teorii, jde o proces učení složitých pohybových vzorců, který je komplikován tím, že tyto vzorce mají být uplatňovány ve hře. Metodou „pokus – omyl“ se to dělalo dříve a stačilo to. Bohužel se to metodou „pokus – omyl“ zkouší dělat i dnes, ale věřte, že svět je dál. Protože svět je dál, jsou tu i zahraniční trenéři národních družstev. Cílem je pomoci českým trenérům, nikoliv je ponížit. Od počátku přípravy obou nároďáků je patrné, že jak Parisi, tak Bernard nám mají co předat. Já vůbec nemohu zaručit úspěch (ač si ho velmi přeji), k němu je potřeba i jiných věcí a taky třeba sportovní štěstí, ale chceme změnu … změnu ve smyslu přetavby odbornosti českého volejbalu …

Ale zpět k hlavnímu tématu článku, certifikaci. Je tu ještě jeden pádný důvod, který snad pochopí každý a byl již naznačen výše. Vedení ČVS chce podpořit certifikované trenéry jednak péčí o jejich vzdělávání, jednak poskytnutím profesionální smlouvy s ČVS s příslušným finančním ohodnocením. Zároveň chce mít vedení možnost zvyšovat tlak na tyto trenéry. Trenéřina je težký job, a kdo chce mít klid, ať zvolí třeba práci v administrativě a nepokouší se být trenérem. Kvalitní trenéři mají být schopni pracovat pod tlakem a s vědomím vysokých nároků na ně kladených, ale zároveň mít slušné ohodnocení. Takové hledáme a jedním z instrumentů tohoto hledání je trenérská certifikace. To chceme. Je to srozumitelné?

V Praze 12.6.2012, Zdeněk Haník