Pat Summit je od roku 1974 hlavním trenérem ženského družstva Tenessee Lady-Volunteers. Se svým týmem dokázal šestkrát zvítězit v šampionátu NCAA. V sezóně 1997/98 nasbíral 39 vítězství za sebou, zde je popsáno dvanáct pravidel úspěchu, které publikoval v roce 1999 ve své knize Reach for the summit.  

1.    Respektuj sám sebe a ostatní

·         Neexistuje respekt vůči sobě, pokud nedokážeš respektovat druhé.

·         Individuální úspěch je mýtus. Nikdo nemá úspěch zcela sám.

·         Lidé, které nerespektují lidi kolem sebe, nebudou nikdy správnými členy týmu.

·         Pokud se optáš, jestli si úspěch zasloužíš, přesvědč se o tom, že tvá odpověď bude ANO.

Myslím, že vzhledem k událostem minulého týdne nemá cenu začínat žádné nové téma, neboť veškerý zájem veřejnosti se točí kolem Zdeňkovy abdikace. Tvoří se více či méně složité spekulace o tom, kdo může za jeho rezignaci, proč to udělal. Vina je házena na jednoho nebo druhého (však je jasné na koho). Málokdo věří Zdeňkovu vysvětlení, které mně se zdá vcelku srozumitelné a i pochopitelné. I když s tímto rozhodnutí nemusím souhlasit, tak ho každopádně respektuji. Reprezentace běží dál a již po krátké přestávce se připravuje na evropské mistrovství. Minulý týden od středy do neděle to bylio v Nymburce, nyní ode dneška do zítřka v Brně, v pátek a sobotu se hraje na Slovensku v Nitře a v úterý 1. září se již letí do Turecka. Posledně jsem otevřel otázku zdravotního stavu a trochu jsem zveřejnil okolnosti posledně proběhlé kvalifikace, kdy někteří hráči nebyli na tom zdravotně zcela v pořádku. Objevil se sice jen jeden diskusní příspěvek pod přezdívkou „Aleš“, který nakousl vcelku zajímavou otázku, kterou je prevence.(na snímku juniorský reprezentant Jan Vobejda a jeho rovná páteř a symterické uspořádání svalstva zad)

Dospěl jsem k názoru, že k podávání špičkových výkonů v beach volejbalu je třeba spolupracovat se sportovním psychologem. Beru, není to kdovíjaká novinka, ale v Čechách se s tím sportovci moc nechlubí, stejně jako normální populace není zvyklá chodit k psychologům (a mnohdy by to bylo velice vhodné). Přitom dnešní uspěchaná a vystresovaná doba k tomu vede. Lidé jsou podráždění (když čtu příspěvky čtenářů tohoto webu, tak je to víc než polovina...), reagují neadekvátně, asertivita jim nic neříká a potřebovali by pomoc zvenčí. Tedy od někoho, kdo rozumí lidskému nitru. Hrál jsem dlouhá léta jak indoor, tak i beach volejbal a můžu srovnávat. S Markem Pakostou jsme byli skvělej tým, zatápěli jsme většině soupeřů, měli strach z jeho bloku a pro mě bylo ctí hrát za tak vysokým a zkušeným blokem. Ale přišla doba, kdy na nás sedla ponorka a nebyli jsme schopni se z ní vyhrabat. Zdeněk Haník mi po čase vyčítal, proč jsme nesáhli po nějakém trenérovi nebo psychologovi, který by nám vysvětlil „o čem to je“ a naučil nás nějaké fígle, jak krizi překonat.

  Posledně jsem se zabýval bariérami ve výkonu sportovce, které jdou nějakým způsobem alespoň částečně objektivizovat (popsat, změřit apod.). Jsou to tělesné, technické i taktické bariéry. Nyní to bude horší a záleží na trenérech do jaké míry budou umět postihnout bariéry následující. V první řadě jsou to týmové bariéry. Termín „tým“ určuje a hodnotí celistvost jeho jednotlivých členů. Veškeré bariéry zahrnují potom jakékoliv narušování jednoty ze strany jeho jednotlivých článků. Tedy to jakou měrou přispívají jednotliví hráči nebo ostatní členové týmu k celkovému týmovému výkonu. Jednou z metod odhalení překážek je hledání odpovědí na následující otázky: Je tým dobře sladěný, aby byl schopný vyhrávat? Je týmová práce na úrovni soutěže, kterou hraje? (Hraje dobře ve srovnání s nejlepšími, ale ne tak dobře proti slabším týmům). Jsou hráči oddáni týmovým záležitostem plně nebo jen částečně? Kdo je vůdce týmu (kromě trenéra)? Jak jedná tým s náhradníky? Jsou hráči schopni se hecovat a povzbuzovat navzájem?

Čím silnější soupeř, tím více se cítíme pod tlakem. Této skutečnosti se musíme nějak bránit, pokud nechceme být utlačeni. Je tedy třeba zvýšit vlastní kvalitu, efektivitu a být rezistentní proti stresu. To se týká prakticky všech oblastí našeho života, hospodářství, kultury, umění, sportu, běžného dne. Možností, jak vyřešit tyto situace, je tzv. „homeopatická myšlenka“. Srovnávat stejné se stejným. Tedy učit se odolávat stresu tím, že pod tlakem žijeme. Existuje mnoho možností jak takového cíle dosáhnout. Pokud soupeř začíná mít navrch, vyvede náš tým z rovnováhy. Jednotliví hráči to snáší různě, začnou ze svého kompaktního výkonu polevovat. Báze se začíná kymácet. Teď bude záležet na tom, co jsou hráči zvyklí vydržet. Thom Artner se zamyslel, jak tyto situace, být pod neustálým tlakem, simulovat v tréninkovém procesu.

Konflikty jsou nutnou a nevyhnutelnou součástí našeho života. A že nemusí být pouze škodlivé, ale že mohou být naopak užitečné a že jejich nedostatek je dokonce nezdravý a může být i zhoubný… V minulém článku jsem Vás krátce seznámil s managementem konfliktu. Dnes bych rád toto téma rozvedl, neboť trenér v něm může hrát významnou roli. Bernhard Wagner, dlouholetý volejbalový trenér v hale i na písku, vyzývá k odvaze řešit problémové situace před tím, než se z nich stanou konflikty. Tuto šanci je však třeba rozpoznat a využít. Velké konflikty poznáme hned. Ne nadarmo existuje rčení, které praví, že bouřka vyčistí vzduch. Na druhou stranu bouře však nepřichází z jasné oblohy...

Posledně jsem slíbil, že se budu věnovat vztahu mladých lidí k reprezentaci. S mládežnickými reprezentacemi mám zkušenosti již více jak desetileté a pokud budu brát, že mezi jednotlivými reprezentačními družstvy je dvouletý věkový rozdíl, potom se dostávám k sedmé generaci reprezentantů. Poznal jsem všechny, i když jsem u všech nebyl. I za tuto, nevím jestli dlouhou nebo krátkou dobu, jsem zažil již dost velký vývoj. Nejsem staromilec a nesouhlasím s názory, že dnešní mladí jsou horší než jsme byli my. Je to tím, že my jsme již zapomněli na to negativní, které jsme dělali v období dospívání. Na nezodpovědné jednání, na průšvihy s alkoholem, kouřením, záškoláctvím atd. To, co je dnes kritizováno u dnešních adolescentů, jsme dělali také. To, co je jiné, moc nevidíme, ale právě s tím musíme počítat. (foto: Michal Kotek: libero reprezentace ´91)

Dětství je čas pro hry, fantazie a hrdiny. Dětští hrdinové jsou ti, co vždy vítězí. Sportovci se nijak neliší od konstituce hrdiny. Proto nepřekvapuje, že mladí sportovci si často volí hrdiny ze sportovního světa, často z řad sportovců svého sportu. Dětští hrdinové hrají rozličné a významné role v rozvíjení dětí. Zvláště při stanovování svých cílů a norem ve svém dětském životě. Jsou těmi, které mládež napodobuje. Hlavní účel sportovních hrdinů je inspirace. Mladí sportovci projevují nekonečnou zvědavost o osobní životní příběh jejich hrdiny. Znalost osobního života hrdiny, jeho výkonnost umožňuje sportovci ztotožnit se s ním a usilovat o svůj vlastní nejvyšší výkon.(foto: z prvního srazu nové nastupující generace reprezentace ročníku 93: Ondřej Pražák z Českých Budějovic)

Posledně jsem mluvil o Brazilcích, kteří zde byli na soustředění. Nyní uvádím pár myšlenek Douga Beala, úspěšného trenéra americké reprezentace mužů, s kterou získal historickou první zlatou medaili na OH v roce 1984 v Los Angeles. (Mimochodem v roce 2000 měl tento trenér seminář nás ve Sportcentru v Nymburce.) Svůj program nazval: „Jedeme pro zlato“ a z něho vyjímám: Rozvíjení úspěšného týmu je jako stavba budovy. Je to projekt s mnoha složkami a vše začíná první kresbou. Začínáme vnějším tvarem pohybujeme se do nitra, podle toho, jak bude skelet stavby postupně vyztužován. Mít úspěšný program, znamená být schopný vyvinout celkový plán včetně cíle. Plán pro úspěšný tým se skládá z pěti bloků. První stavební blok je formulace cílů. Uvádí tři typy cílů: koncový, dále individuální a týmové cíle. Dalším blokem je výběr spolupracujícího personálu. Třetí stavební blok je identifikace hráčů, čtvrtý stavební blok přesouvá zodpovědnost za úspěch z programu na samotné hráče. Poslední blok je systém trénování a tréninků samotných. (na snímku ještě brazilské juniorské družstvo při time outu)

V posledním článku jsem uvedl potřebu a nutnost vůdcovské role pro trenéry. K tomu, aby trenér mohl zahájit práci na uskutečnění svých cílů potřebuje moc. Moc je základním zdrojem energie pro trenéra, aby pohnul týmem a dosáhnul stanovených cílů. Moci však bylo mnohokrát zneužito, proto je na ni díváno s obavami. Ovšem bez rozumného použití moci nelze vést a naopak: efektivním vedením si trenér upevňuje a posiluje moc. Tím, že se někdo stane trenérem, dostává i pravomoc řídit. Ovšem ani to z nikoho vůdce neudělá. Trenér se nestává vůdce do té doby, dokud členové týmu (hlavně hráči) neuznají, že jeho autorita je legitimní. A zpětně: respekt týmu dodává trenérovi moc. Vůdcovství se někdy považuje za vrozenou kvalitu. (ilustrační foto: time out reprezentace kadetů při zápase extraligy juniorů)