V posledním článku jsem uvedl potřebu a nutnost vůdcovské role pro trenéry. K tomu, aby trenér mohl zahájit práci na uskutečnění svých cílů potřebuje moc. Moc je základním zdrojem energie pro trenéra, aby pohnul týmem a dosáhnul stanovených cílů. Moci však bylo mnohokrát zneužito, proto je na ni díváno s obavami. Ovšem bez rozumného použití moci nelze vést a naopak: efektivním vedením si trenér upevňuje a posiluje moc. Tím, že se někdo stane trenérem, dostává i pravomoc řídit. Ovšem ani to z nikoho vůdce neudělá. Trenér se nestává vůdce do té doby, dokud členové týmu (hlavně hráči) neuznají, že jeho autorita je legitimní. A zpětně: respekt týmu dodává trenérovi moc. Vůdcovství se někdy považuje za vrozenou kvalitu. (ilustrační foto: time out reprezentace kadetů při zápase extraligy juniorů) 

 

V posledním článku jsem uvedl potřebu a nutnost vůdcovské role pro trenéry. K tomu, aby trenér mohl zahájit práci na uskutečnění svých cílů potřebuje moc. Moc je základním zdrojem energie pro trenéra, aby pohnul týmem a dosáhnul stanovených cílů. Moci však bylo mnohokrát zneužito, proto je na ni díváno s obavami. Ovšem bez rozumného použití moci nelze vést a naopak: efektivním vedením si trenér upevňuje a posiluje moc. Tím, že se někdo stane trenérem, dostává i pravomoc řídit. Ovšem ani to z nikoho vůdce neudělá. Trenér se nestává vůdce do té doby, dokud členové týmu (hlavně hráči) neuznají, že jeho autorita je legitimní. A zpětně: respekt týmu dodává trenérovi moc. Vůdcovství se někdy považuje za vrozenou kvalitu. Buď se člověk vůdcem narodí, nebo jím není. To ovšem není pravda. Není univerzální vůdce. Jsou lidé, kteří vyniknou při řešení jedněch úkolů a selhávají při řešení jiných. To by odporovalo tomu, že jejich vůdcovské vlastnosti jsou vrozené. Všichni vůdci nejednají stejnou měrou, mají různé styly. Styl vedení ukazuje na způsob, jakým chce trenér uskutečnit nejbližší úkol a dosáhnut daných cílů. Zjednodušeně lze styly rozdělit do dvou kategorií: autokratický a demokratický. Pozor: i když se nabízí, že autokratický styl je odsouzeníhodní a přežitý, není tomu tak! Pro určité úkoly je jeden styl efektivnější než druhý. Autokratický styl je více soustředěný na výsledek (tedy vítězství), demokratický více na samotného sportovce (jeho zlepšování). První styl více využívá příkazů na rozdíl od druhého, kdy dominuje kooperace a vzájemná dohoda. Trenéři přistupují ke sportu s různými osobními vlastnostmi a ty ovlivňují to jak tým vedou. Vlastnosti jako optimismus – pesimismus, agresivita – pasivita, odvaha - bojácnost, nesmlouvavost – opatrnost jsou zvláště výrazné disposice, které hodně ovlivňují trenérův styl ve většině situací. Tyto styly jsou často považované za dichotomické (dělené do dvou navzájem neslučitelných skupin): buď jste jedni, nebo druzí. Oba styly se však mohou prolínat. A nejlepší trenéři mají osvojeny oba styly. I autokratický trenér není vždy orientovaný na úkol a výsledek. I demokratickém trenérovi jde o vítězství. Ideální trenér není ani vyhraněně autokratický a ani „jenom“ demokratický. Jeho styl je směsí obou. A samozřejmě, že se může vyvíjet a také se trenéři vyvíjejí. Postavení trenéra zahrnuje mnohdy příliš mnoho úkolů ovšem časově omezených, proto je nezbytný v tu dobu autokratický, vysoce směrový styl. Ovšem bohužel příkazy potřebné a nutné na hřišti se mohou přenést do všech fází trenérova chování a to je nadbytečné a nevhodné. To znamená pro trenéry naučit se, kdy a který z těchto stylů použít a jakým způsobem je obměňovat. Tedy styl je jednou ze složek vedení družstva. Další důležitou složkou, jak jsem již trochu naznačil, jsou vlastnosti vůdců. Jsou určité vlastnosti, které se u úspěšných vůdců dají najít. Tyto základní vlastnosti se dají poměrně snadno identifikovat. A ještě jasněji to vyzní, pokud si je dáme do protikladů. Jako např.: inteligentní – neinteligentní, aktivní – pasivní, optimistický – pesimistický, flexibilní – rigidní (strnulý), motivovaný dosáhnout úspěchu – motivovaný vyhnout se selhání, průbojný – bázlivý apod. Je tedy docela snadné vybrat tyto základní vlastnosti. Mnoho lidí tyto vlastnosti má a přesto se vůdci nestávají. To napovídá, že tyto vlastnosti jsou nezbytnými, ale ne postačujícími. Musí mít ještě další. Jednou z hlavních je empatie. Tedy schopnost osvojit si pohled jiné osoby, „vcítit se do ní“, porozumět, jak vnímá události a jak zažívá emoce. Je to jedna z nejdůležitějších vlastností, která odlišuje vyjímečné trenéry a vůdce od těch méně úspěšných. Empatie dá trenérovi poznat zájmy a potřeby jeho svěřenců, které nejsou jen nebytnými předpoklady pro jejich vedení, ale jsou nutné pro jejich motivaci. Empatie není pravděpodobně přítomna, když trenér předpokládá, že zná potřeby a očekávání svých hráčů bez komunikace s nimi. Nebo když jedná s každým stejně, navzdory individuálním rozdílům, nebo když nepřipustí, že se jedinec může změnit. Na druhou stranu je dobrá zpráva, že kapacitu být empatičtí mají všichni. Jen je potřeba se rozhodnout a vyhradit čas k věnování se pocitům jiných. Na závěr uvádím ještě další vlastnosti vůdců a nemusí to být jenom trenéři: Nejenže řeší problémy, ale také je vyhledávají. Dokáží rozpoznat problémy v raných stádiích. Stále se snaží rozvíjet a zlepšovat své vlastní schopnosti. Jsou flexibilní, srozumitelní a věcní, nejsou strnulí. Úplně na závěr bych chtěl zdůraznit, že vůdce je třeba hledat. Měli by jimi být určitě trenéři. Ovšem vůdci jsou nutní i uvnitř družstev řad hráčů. Ti jsou potřeba hlavně u družstev dospělých, ovšem jsou nezbytní i u mládežnických družstev. To je bezpochyby, protože při samotném zápase v kritických a klíčových okamžicích je jejich role zvláště zvýrazněna.

 

Velké Meziříčí, 8.4.2009 Petr Juda