Většina volejbalových trenérů si volejbal na vyšší nebo nižší výkonnostní úrovni jako aktivní hráči zahrála. Důvody, jak se z hráče stane trenér, jsou různé. Každopádně každý trenér musí udělat ten obtížný přechod, podobně jako učitelé a jiné profese, kdy dosahuje svých potřeb prostřednictvím jiných. Nemůže hrát svou hru sám, ale musí pomoci svým svěřencům, aby tuto hru zvládli především oni. Dovednosti, které potřebuje zvládnout rozhodně nejsou dovednostmi, které potřeboval, když sám hrál. Mnozí trenéři, kteří si toho nejsou vědomi, nemohou být proto připraveni převzít roli trenéra. A to především roli trenéra - vůdce.(ilustrační foto: Jan Hadrava, člen reprezentačního družstva kadetů a hráč ČZU Praha)

Většina volejbalových trenérů si volejbal na vyšší nebo nižší výkonnostní úrovni jako aktivní hráči zahrála. Důvody, jak se z hráče stane trenér, jsou různé. Každopádně každý trenér musí udělat ten obtížný přechod, podobně jako učitelé a jiné profese, kdy dosahuje svých potřeb prostřednictvím jiných. Nemůže hrát svou hru sám, ale musí pomoci svým svěřencům, aby tuto hru zvládli především oni. Dovednosti, které potřebuje zvládnout rozhodně nejsou dovednostmi, které potřeboval, když sám hrál. Mnozí trenéři, kteří si toho nejsou vědomi, nemohou být proto připraveni převzít roli trenéra. A to především roli trenéra - vůdce. V literatuře včetně literatury ze sportovní psychologie se o tomto problému nedočtete nic moc. Tuny balastu a jen minimálně důležitých informací. Na druhé straně se vůdcovstvím zabývá literatura týkající se managmentu různých podniků, která je nyní již hojně i na našem trhu. A je zajímavé, že příklady, jak vést úspěšně podnik, si mnozí autoři berou v analýze toho, jak úspěšní trenéři vedou svá družstva. Má oblíbená kniha od Pata Rileyho Cesta k vítězství dává bezpočet příkladů společných vlastností úspěšných vůdců podniků a sportovních družstev. Trenér a zvláště trenér mládeže, musí plnit v první řadě roli vůdce. Nemylme se, on ji musí plnit i trenér dospělých a čím vyšší a profesionálnější soutěž, tím více je ta role zvýrazněna. Co však obsahuje tato role vůdce? V první řadě: vůdce dává druhým směr! Předkládá vizi a cíle, kterých má být dosaženo. A za druhé: trenér vůdce rozvíjí sociální a psychologické prostředí. Jinými slovy: vytváří týmovou kulturu k dosažení daných cílů. Tato kultura se skládá z výběru hráčů, asistentů, udržování a sjednocování členů družstva nebo celého klubu, jejich motivování a odměňování. Trenéři vůdci nabídnou týmovou vizi, koncipují cíle a vědí, jak je přenést do reality. (Jak se jim to potom podaří, je již trochu jiná věc.) Trenér musí usilovat o vytvoření takového prostředí, v němž úplně každý hráč má možnost dosáhnout svého osobního úspěchu a přitom i úspěchu družstva. A to je možná odpověď na otázku, proč je trenér u jednoho družstva velice úspěšný a v druhém musí třeba předčasně končit. Hodně takových příkladů můžeme najít např. v českých hokejových klubech. Z výše uvedeného plyne definice vůdcovství jako působení jedince na druhé ve smyslu naplňování nastavených cílů. A z tohoto plynou dvě zásadní chyby trenérů: nenastavení reálných cílů (o tom jsem již kdysi psal), anebo malý tlak na jejich splnění. A zde se rozcházejí role managementu a manažerů vůbec a vůdců. Management se sestává z plánování, organizování činnosti, personálního zajištění, materiálního zajištění, rozpočtu, styků s veřejností apod. Vůdci vykonávají tyto role také, nebo je delegují na jiné, ale dělají ještě něco navíc. Vůdci určují směr po budoucnost! Následně uspořádávají zdroje uvnitř organizace (klubu, družstva) tak, aby mohli usilovat o tuto vizi. Manažeři, jednodušeji řečeno, ovládají rutinu. Je mnoho družstev, která jsou přeorganizována, ale nedostává se jim vedení. V tom jsou právě problémy. Manažer chce být vůdce a potlačuje tuto roli u trenéra. Není však v takovém styku s týmem jako trenér a tudíž není schopen odhadnout jeho schopnosti a tím pádem je pro něho velice obtížné stanovit vůbec nějaké reálné cíle a vytvářet týmovou kulturu k jejich realizaci. Proto nemůže být vůdce bez každodenního přímého kontaktu s družstvem. Jednou z možností řešení, ale hodně omezenou, je sloučení funkce trenéra a manažera. Vůdcovství klade důraz na mezilidské vztahy a má přímý dopad na motivaci, zatímco management to nemusí nutně dělat. Trénování je osobní vůdcovství. Spojuje lidi s rozdílným talentem, zkušenostmi, zájmy, dodává jim odvahu, aby zvyšovali vlastní zodpovědnost za sebe i za tým a vytvářeli úspěch (to není jen výsledek). Trénování je využívání schopností lidí. Jedinci vůdci jsou významní a vyjímeční. Výjimečnost není dílem náhody! Ta přichází na základě osobní přípravy na roli vůdce. Lidé mohou být rozděleni do tří skupin: 1. Ti, co se přičiní, aby se věci staly. 2. Ti, kteří sledují, jak a proč se věci staly. 3. Ostatní, kteří nemají žádnu představu o tom, co se stalo. Vůdce je někdo, kdo zapojí lidi, v našem případě hráče, do činnosti. Vůdcovství je kolektivní proces. Trenér a jeho hráči pracují společně, aby se navzájem setkaly osobní potřeby a společné cíle. Je to dynamický vztah. Trenér ovlivňuje tým a tým ovlivňuje trenéra. Požadavky trenéra na sportovce mohou být opětované požadavky sportovce na trenéra. To je mnohem jasněji zvýrazněno u individuálních sportů. Z toho plyne, že vůdcovství není jednosměrné. Je to impozantní přenos energie mezi trenérem a jeho svěřenci. A právě tento přístup trenérů k vlastní roli vůdce může posunout sportovce k tomu, aby se stali zodpovědnějšími, aby více řídili i své životy. A to jim může pomoci získat schopnosti, které jim dovolí jednou (nebo ihned zítra) vést druhé.

 

Velké Meziříčí, 1.4.2009 Petr Juda