Sportovci rádi trénují činnosti svého sportovního odvětví, ve kterých jsou již dobří. Pokud nějakou část nemají rádi, je vhodné se na ně v tréninku koncentrovat. Například běh proti větru, běh po vnitřní dráze, utkání za přítomnosti burácejících diváků, nechuť hrát proti neoblíbenému soupeři. Při modelovaném tréninku zkoušíme nastavit takové vnější podmínky, které se co nejvíce podobají hře, která nás čeká v příštím zápase.

Desenzibilace

„…naučit se nereagovat na negativní vlivy“

Při desenzibilačním tréninku se snažíme docílit toho, aby si sportovec herní situace, které ho normálně stresují, spojil s příjemnými a hezkými zážitky, při kterých se cítí uvolněně. Touto metodou se snaží odbourat stres.

Tréninkové schéma:

„Vůle zvítězit je důležitá, ale vůle připravovat se je nenahraditelná“ (Joe Paterno). Tímto citátem bych začal dnešní můj článek. Vůbec nevím, kdo je Joe Paterno, ale v této větě vystihl celý smysl sportovní přípravy. Je to sice naprosto jasné, ale i ty nejjasnější věci musí být napsány a i když to vypadá jednoduše, jejich realizace je mnohdy strašně obtížná. Měsíce květen až červenec jsou vlastně hlavní sezónou přípravy reprezentačních družstev všech kategorií. Je to období, kdy mají všichni relativně na tuto přípravu nejvíce času. Kluby svou činnost utlumují a pozvolna přecházejí do prázdnin a dovolených, nehrozí blízkost mistrovských soutěží a tak je vytvořen prostor pro reprezentační přípravu. Koncem června jsou i známky uzavřeny a už i škola přestává narušovat pohodu přípravy. A právě realizace tohoto je mnohdy složitá. Někdy chybí soupeři, někdy peníze, mnohdy obojí. Ale nakonec, projeví-li se dostatečná vůle chtít trénovat, tak to nakonec vyjde. Nechci mluvit o jiných družstev mládežnických reprezentací, každý by se měl soustředit na tu svou a nezasahovat do druhých. A i já budu převážně mluvit o přípravě kadetů ročníků 93, kteří pozvolna přechází do juniorské kategorie.

Sportovní šampióni vždy říkají, že klíčem k úspěchu je věřit v sebe a potvrzují to demonstrováním sebedůvěry ve své hře. Ovšem i když sportovci znají význam sebedůvěry, mnozí postrádají schopnosti ovládat tuto základní psychologickou kvalitu. Vidí to u dalších sportovců, ale nedokáží to nalézt u sebe. Sportovec potřebuje sebedůvěru k vítězství, ale také potřebuje vyhrávat, aby rozvinul sebedůvěru. Otázkou je, jak se dostat na spirálu: vítězství, zvýšená sebedůvěra, vítězství, což představuje úspěch. A jak vystoupit ze spirály: porážka, zvýšená nedůvěra, porážka, která pochopitelně přináší neúspěch. Mnozí sportovci si myslí, že sebedůvěra je víra ve vítězství. Jednou ze zásad americké sportovní víry je, že sportovec by si vždy měl myslet, že vyhraje. Jiné uvažování se považuje málem za svatokrádežné. Je jim tvrzeno, že pokud myslí jinak, potom uvažují jako poraženci odsouzení k prohrávání. Toto přesvědčení o tom, co je sebedůvěra je mylné a často vede k nedostatku sebedůvěry, nebo k přílišné sebedůvěře. Opravdová sebedůvěra je sportovcovo realistické uvažování o možnosti dosáhnout úspěchu.

Kluby si slibují od nově příchozích posil zvýšení výkonnosti týmu. Po nějaké době zjistí, že k žádnému zvýšení nedošlo. Často se stává, že se hvězda týmu přizpůsobila úrovni ostatních hráčů. Naděje zmizela v šedém průměru. Už Aristoteles mluví o tom, že se lidé nechávají vtáhnout do středu skupiny. Tím myslel, že skupiny mají často tendenci vyrovnávat extrémy. Dnes označujeme tento jev pojmem konvergence. Tato tendence nezvýší výkonnostní úroveň družstva, ale spíše hráč podává průměrné výkony. Konvergence je v sociální společnosti důležitá. Jedinec se musí orientovat na sociální normy a také je akceptovat. Vedle ní je ovšem také důležitá individualita, čili ponechání si osobních přesvědčení a schopností. U silných osobností je důležité, aby se nesklonili před tlakem konvergence a udrželi si svoje silné stránky. Pravděpodobnost, že se silní jedinci přizpůsobí skupině a tím i skupinovému průměru, je tak pravděpodobná, čím větší soudružnost (koheze) v týmu je. Existují hráči, kteří touží po tom, být ve skupině oblíbený a uznávaný.

Známe ty výroky z tisíce rozhovorů: „Hvězdou je tým,“ nebo „Nejsme individualisté, jsme tým a tak také vystupujeme.“ Tyto výroky používají trenéři často proto, aby zabránili egoistickému chování svých svěřenců. Žádný trenér to nemá rád, raději touží po ideálním stavu, který se vyznačuje tím, že hráči podřizují svoje individuální zájmy a cíle týmovému cíli. Tento etablovaný názor týmové soudružnosti, která je potřebná k tomu, aby družstvo mohlo dosáhnout úspěchů, již v jeho absolutnosti neplatí.

Příčinou špatného týmového výkonu je často malá motivace jednotlivých hráčů. Vědomá ztráta motivace je charakteristická tím, že hráč dokáže popsat důvody, proč se nemůže soustředit na výkon, nebo proč nemá chuť jít naplno za cíly, které si tým vytyčil. Příčinou může být nespokojenost s tréninkem, málo herní příležitosti v mistrovských zápasech, nedostatečné uznání výkonů trenérem, strach ze zklamání, konflikty s trenérem nebo spoluhráči, změna priorit, nové zájmy atd.

Od stavu jednadvacet se ve volejbale rozhoduje, tak zní alespoň stará pravda. Poznatky ze sportovní psychologie ukazují, že principy matematiky a logiky pod tlakem neplatí. V takovém případě platí vlastní zákony. Každý z nás již zažil situace, kdy se stalo něco nejméně očekávaného. Zahozené pokutové kopy ve fotbale jsou zdárným příkladem toho, že jedinec nebo celý tým ztrácí pod tlakem schopnost předvést svůj standardní výkon. Selhání není zpravidla tak spektakulární, přichází dokonce často v normálních herních situacích. Někdy není psychické selhání ani poznáno. Důvody porážky jsou hledány ve špatné momentální formě hráčů, v selhání jednotlivých hráčů nebo rozhodčího. V tomto příspěvku jsou popsány psychologické procesy a aktuální poznatky ze sportovní psychologie, které mohou hráčům a trenérům pomoci situace pod tlakem zvládat.

Trénink čínského reprezentačního týmu žen. Jedna hráčka přibíhá 20 sekund po začátku tréninku do haly. Trénuje s ostatními hráčkami a je při tréninku častým terčem kritiky rozzlobeného trenéra. Na konci tréninku má každá hráčka za úkol bránit celou polovinu hřiště. Trenér hází míče. Každá hráčka provádí cvičení cca. 40 sekund. Tým se dívá a povzbuzuje. Když přichází na řadu „hříšnice“, v hale nastane klid. Přichází poslední na řadu, tak jako přišla poslední na trénink. Musí bránit míče tak dlouho dokud vyčerpáním nepadne na zem. Někteří trenéři mezinárodní delegace opouští halu. Čína demonstruje svou filozofii. Co je trest? Nebo lépe řečeno, kdy úkol začíná být trestem a kdy trest začíná být trestným činem? Cílený úkol nebyl splněn a jako zpětné hlášení musí hráč provést určitý nepříjemný úkon. Trest. Časté jsou převaly, štiky, kliky, výskoky, cvičení z vojenského prostředí, facky, kopy, urážky až k ponižování, srážení výplat a výhružkám. Tedy pomalu a popořadě. Hráč přichází dobrovolně na trénink nebo zápas. Tato činnost má u hráče v tu danou dobu jednoznačnou prioritu. Teď něco provede špatně a je trestán. Zítra znovu a za rok opět znovu. Tady zřejmě něčemu nerozumím. Co žene člověka k tomu, aby vyměnil krásný večer se svou přítelkyní za terapeutický trénink plný trestů? Ještě něco navíc...

Strach je největším nepřítelem sportovce. Snad největší destruktivní sílu mají myšlenky naplněné strachem. Strach se objevuje v nejrůznějších formách.  Strach podkopává pocit jistoty, ze strachu se rodí spousta negativních emocí. Strach způsobuje, že se organismus rychleji unaví. Tělo je v tensi, zvyšuje se srdeční frekvence, zvyšuje se krevní tlak. Působením adrenalinu se rychleji vyčerpává zásoba energie, kterou máme k disposici. Znám to ze své praxe. Kdo má strach negativně působí na sebe i na své okolí. Čím více hráčů má v týmu strach, tím více je „zaděláno“ na porážku. Strach bývá ze soupeře. Tomu se dá čelit. Čemu se dá hůře odporovat je strach z vlastní chyby. „Jen abych nezkazil“ užírá bázlivé hráče.

Kořeny soudobé typologie sahají do 20.let minulého století. Jsou spjaty s díle švýcarského psychologa a psychiatra Carla Gustava Junga (1875-1961). Ten uváděl, že lidské chování není nahodilé, ale má své pravidelnosti. Ty je možné popsat, klasifikovat a předvídat. Na rozdíl od mnoha svých současníků nespatřovat v rozdílech chování nic nenormálního. Tvrdil, že odlišné způsoby chování, které můžeme pozorovat, jsou důsledkem psychických preferencí vztahujících se k základním orientacím a funkcím lidské mysli. Kombinací těchto preferencí vznikají osobnostní typy.

Trénování dnešních sportovců je velice odlišné od trénování před 20 lety, nebo dokonce i před 10 lety. Hlavní rozdíl je hlavně ve vztahu trenér – hráč. V tomto je hlavní problém. Školní vztah mezi pedagogem, který má vždy pravdu a je nositelem všeho správného, a žákem, po kterým chceme, aby bezmezně vše přijímal a neodporoval, již moc nefunguje. Rádoby týmová pravidla bez vztahů vedou k odboji. Hráči nejsou respektována, neboť na jejich tvorbu neměli žádný vliv. Jsou to příkazy, kdy je budíček, kdy večerka, jak se má mluvit, co nosit, co pít a co nepít, co dělat v době volna a podobně. Chceme po hráčích, aby řešili v náš prospěch složité herní situace, aby uměli překonat trojblok, aby vybírali tvrdé smeče, aby rozhodovali koncovky setů, zápasů. Ve hře je nutíme do odvážného výkonu.(foto Juda, kadeti ´93 v Dřevěnici)