„Vůle zvítězit je důležitá, ale vůle připravovat se je nenahraditelná“ (Joe Paterno). Tímto citátem bych začal dnešní můj článek. Vůbec nevím, kdo je Joe Paterno, ale v této větě vystihl celý smysl sportovní přípravy. Je to sice naprosto jasné, ale i ty nejjasnější věci musí být napsány a i když to vypadá jednoduše, jejich realizace je mnohdy strašně obtížná. Měsíce květen až červenec jsou vlastně hlavní sezónou přípravy reprezentačních družstev všech kategorií. Je to období, kdy mají všichni relativně na tuto přípravu nejvíce času. Kluby svou činnost utlumují a pozvolna přecházejí do prázdnin a dovolených, nehrozí blízkost mistrovských soutěží a tak je vytvořen prostor pro reprezentační přípravu. Koncem června jsou i známky uzavřeny a už i škola přestává narušovat pohodu přípravy. A právě realizace tohoto je mnohdy složitá. Někdy chybí soupeři, někdy peníze, mnohdy obojí. Ale nakonec, projeví-li se dostatečná vůle chtít trénovat, tak to nakonec vyjde. Nechci mluvit o jiných družstev mládežnických reprezentací, každý by se měl soustředit na tu svou a nezasahovat do druhých. A i já budu převážně mluvit o přípravě kadetů ročníků 93, kteří pozvolna přechází do juniorské kategorie.

Reprezentace kluků to mají rok od roku těžší. Vzhledem k tomu, že již čtyři generace nepostupují na ME, dostáváme se při losu dalších kvalifikací do stále horšího a horšího koše. Proto jsou soupeři stále těžšího kalibru. Jednou se však musí ta hráz prorazit a každý trenér doufá, že právě teď to bude. Tak i já se svým týmem chceme prorazit a na ME juniorů se dostat. Proto kladu tak velký důraz na letošní přípravu. Máme zatím dost času. Máme také velký úkol a cíl: dostat se přes dvě nebo tři kvalifikace. To samozřejmě není jednoduché, proto je třeba bít na poplach již letos a právě nyní v relativním klidu. Celý tým se přetváří. V první řadě personálně. Mění se hráči. Je známou pravdou, že právě při přechodu kadetského věku do juniorského se najednou objevují hráči, kteří biologicky dospívají. Tím se výkonnostně vyrovnávají se stávajícími a nakonec je i předeženou. Platí to hlavně o mladším ročníku, tedy v našem případě ročníku 94. Mění se i způsob trénování. I trenér se musí neustále vyvíjet, obměňovat své postupy a metody, nakonec i samotné dospívání hráčů vyžaduje změnu ve složení tréninkového procesu. Procentuálně přibývá posilovny, hráči zvládají více drilu, jak dospívají, tak i více chápou, co je potřeba. Musí se naučit rozumět volejbalu, rozumět tréninkovému procesu, aby byli schopni se i sami trénovat a poznávat, co sami nejvíce potřebují. Tím se stávají pro trenéra partnery s aktivním přístupem a ne jenom pasivními vykonavateli trenérovy vůle. Jakmile se s tímto ztotožní, má trenér ulehčenou práci v přesvědčování o nutnosti toho či oného. Já se vždy podle této filozofie snažil takto hráče vychovávat. To vše se děje právě ve věku kolem osmnáctých narozenin. Zatím se nám to daří. Potřebu více trénovat jak v počtu dnů, tak i v počtu hodin má drtivá většina hráčů. Samozřejmě, že ne úplně všichni. Také ti odpadávají. Výměny se dějí ovšem na postech desátých až šestnáctých hráčů v pořadí a ne v základní ose týmu. To je legitimní nakonec i potřebné. Přináší to do týmu nové impulsy, nový duch. Také se tím vytváří prostor pro vytipované nadějné jedince mladších ročníků (95), samozřejmě, když o to projeví zájem. A to projevují. Výsledkem této snahy musí být dosažení mistrovství. To znamená: trvale dobrých výkonů.

Má-li hráč mít šanci na velká vítězství, musí se naučit nejdřív prohrávat. To se říká a vypadá to jednoduše až směšně. Nás to právě zaskočilo v nezdařené kvalifikaci na MEK. To je také předmětem neustálé analýzy této kvalifikace, která bude ukončena až vlastně kvalifikací další. „Je třeba rozlišovat mezi vynikající hrou a opravdovým mistrovstvím a pokud si toho rozdílu nebudeme vědomi, zůstaneme navždy amatéry“ (jak říkal Paul Newman Tomu Cruisovy ve filmu „Barva peněz“). Mistrovství znamená trvale podávat vynikající výkony, být si vědom, kolik úsilí musíme do hry vložit a přesně odhadnout ten pravý okamžik, do kterého úsilí soustředit. Znamená to být současně pozorovatelem a motorem lidských činů, v našem případě trénování. Mistrovství je postupným důsledkem touhy být stále lepší. To se nám v kvalifikaci nepodařilo. My jsme ještě nebyli a ani nyní ještě nejsme schopni trvale podávat výborné výkony. A to i přes vítězství v turnajích, které jsme absolvovali. Proto je dobře, že mále stále velkou vůli se připravovat, využít volného období ke srazům, abychom se jednou na pomyslnou úroveň mistrovství dostali. Začal jsem citátem, citátem i končím. Tentokrát citátem presidenta USA Thomase Jeffersona: „Velmi věřím ve štěstí. Zjišťuji, že čím pilněji pracuji, tím více se mi ho dostává.“

 

Velké Meziříčí, 29.6.2011   Petr Juda