Po porážkách, pohromách a průlomech je na čase dosáhnout již stavu, kdy se začne vyhrávat a kdy přijde konečné mistrovství. Tedy vyvrcholení veškeré snahy celého týmu. Mistrovství se nerodí lehce, to je nasnadě. Vzniká na základně neutuchající snahy být stále lepší a lepší. Zlepšování je také základním cílem jedinců a nakonec se musí zobrazit i na výsledku celého družstva. Vždy platilo, že tým má dosáhnout lepších výsledků, než na jaké má základní předpoklady. Potom se dá hovořit o úspěšné sezóně. Nemusí to být tedy jenom mistrovský titul. Mistrovství vyžaduje intenzivní soustředění na okamžitý výkon v každém zápase a důvěrnou znalost potencionálních možností každého jedince. Mistrovství je záležitost rozumu a citu.

Po porážkách, pohromách a průlomech je na čase dosáhnout již stavu, kdy se začne vyhrávat a kdy přijde konečné mistrovství. Tedy vyvrcholení veškeré snahy celého týmu. Mistrovství se nerodí lehce, to je nasnadě. Vzniká na základně neutuchající snahy být stále lepší a lepší. Zlepšování je také základním cílem jedinců a nakonec se musí zobrazit i na výsledku celého družstva. Vždy platilo, že tým má dosáhnout lepších výsledků, než na jaké má základní předpoklady. Potom se dá hovořit o úspěšné sezóně. Nemusí to být tedy jenom mistrovský titul. Mistrovství vyžaduje intenzivní soustředění na okamžitý výkon v každém zápase a důvěrnou znalost potencionálních možností každého jedince. Mistrovství je záležitost rozumu a citu. Jaroslav Holík, hokejový internacionál a bývalý úspěšný trenér Dukly Jihlava a reprezentační dvacítky, označil v úterním Sportu dvě základní charakteristiky pro vyhrávání v právě probíhajícím hokejovém play off. O vítězstvím rozhoduje hlava a srdce. To znamená, že rozhodujícím faktorem pro vítězství je psychika sportovce. O sportovním výkonu se rozhoduje v hlavě. Tělo jej pak „pouze“ realizuje. Chtít vyhrát (srdce) a chladnokrevně přitom přemýšlet a tvořit. Přitom se dostat doslova do transu, kdy člověk nepociťuje ani únavu ani bolest. Hokej je sport, kdy je to na sportovcích mnohem více vidět než při volejbalu. Přitom i zde je to nutnost. „Profesorský“ způsob hry trvale nevyhrává. Potom nepřijde ani žádné mistrovství. Příkladů si může každý najít hodně. U mládežníků mohou být i přes nevyrovnané výkony vidět více. Právě ovšem tohoto mistrovství je těžké dosáhnout, už hlavně kvůli tomu, že nefunguje ani ta hlava a ani to srdce. Jít do zápasu s pocitem, že se mi nemůže nic stát, jak jsem dobrý je cesta do pekel. A když potom nadšeně bojující, byť opticky horší soupeř, začne v zápase vést, nastane panika. Doléhající psychický tlak umí vyvést z konceptu. Potom i dobrý hráč najednou hraje, aby jen nezkazil. Opak je pak pravdou. Ztratí odvahu a výsledkem jsou snadno darované body soupeři, navíc jím mohutně oslavované. Porážka je nadosah. Chybí chladnokrevný postoj hlavy a zápal srdce. Chybí morálka vyhrát. Upne se vše někam jinam. K rozhodčím, ke světlům, k divákům… Tam je všude viník neúspěchu. Aby tomu tak nebylo, musí být družstvo připraveno právě na to, že to občas nepůjde. To je na trenérech. Hlavně u mládeže. U dospělých to mohou obstarat nejzkušenější hráči. V tomto momentu musí tedy zasáhnout trenér. Hráče musí začít vést a ne jenom ovládat. Jakýmkoliv způsobem. Ovšem, na který jsou zvyklí a který je pro ně inspirující a motivující. Oni musí vyvinout nesmírné úsilí, aby zlomili průběh zápasu. Mistrovství je postupným důsledkem touhy být stále lepší! Musíme vychovávat a mít vyjímečné hráče. Klíčový rozdíl mezi „jenom“ dobrým a vyjímečným hráčem spočívá v tom, že ti opravdu velcí myslí a jsou vždy o krok napřed. Takové hráče potřebuje každé družstvo, které chce být dobré. Pak může dosáhnout mistrovství a potom může myslet na úspěšnou sezónu. Potom rozhodující momenty jednotlivých zápasů bude dobře zvládat ve svůj prospěch a klíčové zápasy sezóny vyhrávat. To však ještě nemusí být konec. Skutečně ta nejlepší a vyjímečná družstva se dostávají ještě na vyšší úroveň než je „pouze“ mistrovství. To jsou týmy,které jsou na cestě ještě k vyšším cílům, než být nejlepší pouze v dané chvíli. Jdou až za horizont současnosti a jsou již tak daleko, že po sobě zanechávají již nesmazatelné stopy. Jen si připomeňme např. slavná fotbalová družstva, jakými jsou Real, Manchester, Juventus, Barcelona, Bayern. Samozřejmě být stále na špici nejde pouze setrvačností, ale to, že jejich úsilí musí být zcela vyjímečné a je větší samozřejmostí než jinde. Také proto u nás je těchto týmů i v našich poměrech minimum.

 

Velké Meziříčí, 31. 3. 2010 Petr Juda