Kořeny soudobé typologie sahají do 20.let minulého století. Jsou spjaty s díle švýcarského psychologa a psychiatra Carla Gustava Junga (1875-1961). Ten uváděl, že lidské chování není nahodilé, ale má své pravidelnosti. Ty je možné popsat, klasifikovat a předvídat. Na rozdíl od mnoha svých současníků nespatřovat v rozdílech chování nic nenormálního. Tvrdil, že odlišné způsoby chování, které můžeme pozorovat, jsou důsledkem psychických preferencí vztahujících se k základním orientacím a funkcím lidské mysli. Kombinací těchto preferencí vznikají osobnostní typy.

 

Kořeny soudobé typologie sahají do 20.let minulého století. Jsou spjaty s díle švýcarského psychologa a psychiatra Carla Gustava Junga (1875-1961). Ten uváděl, že lidské chování není nahodilé, ale má své pravidelnosti. Ty je možné popsat, klasifikovat a předvídat. Na rozdíl od mnoha svých současníků nespatřovat v rozdílech chování nic nenormálního. Tvrdil, že odlišné způsoby chování, které můžeme pozorovat, jsou důsledkem psychických preferencí vztahujících se k základním orientacím a funkcím lidské mysli. Kombinací těchto preferencí vznikají osobnostní typy. Typy samy ovšem nevystihují konkrétní chování žádného určitého člověka, jsou to zobecněné rysy, jež drží pohromadě skupiny vlastností. Tyto preference jsou nám dány již od početí, stejně jako to, že se narodíme např. jako leváci. Postupem dozrávání se vyvinou a tvoří půdorys naší osobnosti. Žádná preference není důležitější nebo významnější než jiná. Jejich seskupení bude do velké míry určovat to, k čemu budeme v průběhu našeho života přitahováni a čím naopak odpuzováni: k jakým lidem, činnostem a událostem. Jung a další pomocí preferencí vytvořili „psychologické typy“. Ty postihují podstatu lidského chování ve čtyřech základních dimenzích: první podle toho kam směřuje naše reagování. Zda ven (extroverze), nebo dovnitř (introverze). Druhá dimenze rozlišuje, jakým způsobem přijímáme informace, jestli prostřednictvím smyslového vnímání, nebo intuice. Třetí dimenze je o tom, co bereme v úvahu při našem rozhodování: zda spíše objektivní fakta a preferujeme tudíž myšlení, nebo pocity a naše rozhodování vede cítění. Poslední, čtvrtá, dimenze ukazuje, máme-li tendenci věci uzavírat, nebo je nechávat otevřené. Vzájemnou kombinací těchto dimenzí vznikají čtyři základní skupiny temperamentů, které se od sebe liší hodnotami, které vyznávají, a činnostmi, jež preferují. Tyto typy se dále dělí do šestnácti možných podtypů. Proč o tom všem píšu. V posledním článku jsem psal o vytváření vztahů mezi trenérem a hráči. Vlastní filosofie trenéra (ale i např. pedagoga ve škole), jak má vytvářet své vztahy se svými svěřenci, by měla vycházet právě z těchto poznání. Protože jinými slovy, každý jsme nějaký a ke každému musíme přistupovat jiným způsobem. Co jednomu vyhovuje, jinému vadí. S tím se určitě setkává každý trenér. My jsme v reprezentaci kadetů udělali na návrh otce jednoho hráče, který se typologií osobností věnuje profesně, testy, abychom právě zjistili k jakému typu jednotliví hráči patří a jak vlastně máme po této stránce sestavené družstvo. Hráči na základě výsledků se rozdělili do všech čtyřech hlavních typů a dále do ostatním podtypů. „Patrony“ těchto typů byli řečtí bohové a titáni: Dionýsos (bůh vína a veselí), Apollón (bůh Slunce), dále titáni, bratři: Prométheus, který přinesl lidstvu oheň, čímž si znepřátelili bohy, a jeho bratr Epimétheus, strážce (mimo jiné manžel Pandory, kterou neuhlídal, aby otevřela svou skříňku a na lidstvo snesla bolesti, nemoci, ale také naději). Vlastnosti těchto bohů jsou vévodící pro osobnostní typy. A jak nám to vyšlo: „Prométheové“, racionálové: v dětství a dospívání nepřehlédnutelní pro svou neustálou potřebu se něco dovídat, zkoumat jak a proč věci fungují, proč se události dějí. V této skupině se objevili celkem tři hráči: nahrávač, blokař a smečař. Ve skupině „Epimétheů“, strážců, byl druhý nahrávač a smečař. V dětství jsou to jedinci, kteří mají nejmenší problémy s chováním, snadno se přizpůsobují požadavkům učitelů, řádům a nařízením. Ovšem jsou velice citliví, jak se s nimi zachází a pamatují si každou nespravedlivost. Ve skupině boha Dionýsa, hráče, se ocitnul pouze jeden blokař. To jsou jedinci popoháněni vnitřními pudy, dělající nejraději, co je okamžitě napadne. Řeší věci „teď a tady“ a nezabývajíc se tím, co bude. Jsou také hůře „zkrotitelní“. Nejpočetnější skupinou jsou „Apollóni“, idealisté. Hlavní vlastností je „srdečnost“, braní ohledu na ostatní, snaha jim porozumět a sblížit se s nimi. Rovněž i tito jedinci jsou citliví na zacházení. Nabízí se otázka: Jestli je tým poskládám dobře podle těchto typů. To je ale právě špatně. S osobnostními typy nic neuděláte, nepředěláte je. Ty musíte využít pro potřebu týmu. A v tom je úloha trenéra, ale i učitele. Proto každému příkazy a nařízení bez racionálního podkladu moc nevyhovují. Proto je vztahová otázka mnohem složitější, než by se zdálo a proto se dá udělat už v počátku tvorby týmu mnoho nezvratitelných chyb. Já vždy odsuzoval jednotný přístup ke všem, přestože je to jeden tým. I bez znalostí jsem věděl, že na každého musím jinak. Protože snahou trenéra je z hráče dostat pro tým i pro něho samotného to nejlepší a ne ho pokořit.

Jinak odkazuji na četnou literaturu: kromě jiného Michal Čakrt, Typologie osobnosti pro manažery, Management press 2009. (Z této knihy jsem hlavně čerpal)

P.S. my trenéři jsme si tyto testy také udělali a jeden z nás je „Prométheus, vědec“, jeden „Epimetheus, strážce“ a jeden Apollón, idealista“!

 

Velké Meziříčí, 1.9.2010   Petr Juda