Trénování dnešních sportovců je velice odlišné od trénování před 20 lety, nebo dokonce i před 10 lety. Hlavní rozdíl je hlavně ve vztahu trenér – hráč. V tomto je hlavní problém. Školní vztah mezi pedagogem, který má vždy pravdu a je nositelem všeho správného, a žákem, po kterým chceme, aby bezmezně vše přijímal a neodporoval, již moc nefunguje. Rádoby týmová pravidla bez vztahů vedou k odboji. Hráči nejsou respektována, neboť na jejich tvorbu neměli žádný vliv. Jsou to příkazy, kdy je budíček, kdy večerka, jak se má mluvit, co nosit, co pít a co nepít, co dělat v době volna a podobně. Chceme po hráčích, aby řešili v náš prospěch složité herní situace, aby uměli překonat trojblok, aby vybírali tvrdé smeče, aby rozhodovali koncovky setů, zápasů. Ve hře je nutíme do odvážného výkonu.(foto Juda, kadeti ´93 v Dřevěnici)

 

Trénování dnešních sportovců je velice odlišné od trénování před 20 lety, nebo dokonce i před 10 lety. Hlavní rozdíl je hlavně ve vztahu trenér – hráč. V tomto je hlavní problém. Školní vztah mezi pedagogem, který má vždy pravdu a je nositelem všeho správného, a žákem, po kterým chceme, aby bezmezně vše přijímal a neodporoval, již moc nefunguje. Rádoby týmová pravidla bez vztahů vedou k odboji. Hráči nejsou respektována, neboť na jejich tvorbu neměli žádný vliv. Jsou to příkazy, kdy je budíček, kdy večerka, jak se má mluvit, co nosit, co pít a co nepít, co dělat v době volna a podobně. Chceme po hráčích, aby řešili v náš prospěch složité herní situace, aby uměli překonat trojblok, aby vybírali tvrdé smeče, aby rozhodovali koncovky setů, zápasů. Ve hře je nutíme do odvážného výkonu. A mimo hru jim přikážeme, kdy mají jít spát a jak mluvit. A neptáme se jich, jestli jim to vyhovuje, nebo nevyhovuje. Neptáme se jich na vlastní názor. My rozhodujeme a my nejlépe víme, co hráči potřebují. Ale v tom je právě ta největší mýlka. Já vím, jsou to nedospělí jedinci a nemají ještě žádné životní zkušenosti. My se jim je snažíme předat a vůbec nechápeme, že oni tomu moc nevěří. Oni to musí většinou poznat na vlastní kůži a musí se o tom sami přesvědčit. Stejně, jako jsme to chtěli my, když jsme byli v jejich věku. Pokud je chápeme a pokud se snažíme je vychovávat jinak, než jenom příkazy a zákazy, potom jim musíme nastavit takové podmínky, aby sami poznali, že před ranním tréninkem se musí dobře vyspat, aby ho vydrželi. Že nesmí před tréninkem se na snídani nacpat párky, které jim v žaludku leží několik hodin a že právě kvůli tomu, nejsou rychlí, nemůžou vyskočit atd. Samozřejmě na vše není dostatek času a proto občas musíme vydat nařízení, které jim např. nedovoluje těsně před zátěží jíst tučná jídla. V tom není nic špatného a naopak je to i dobře. Pokud bychom všechno chtěli nechat jen na tom, aby sami hráči těžili jenom ze svých zkušeností, potom na to nebudeme mít čas. V tom je právě to „kouzlo“ vytváření vztahů mezi hráčem a trenérem. Pochopit správnou míru, kdy je to jenom doporučení a kdy to hráči musí poznat sami a není to ani zákaz ani příkaz. Často se člověk netrefí a často, když něco nevyjde, má sklony k zákazovým opatřením. Prohráli jsme, protože tři hráči nedodrželi večerku nebo si dali před týdnem po tréninku pivo. (Pokud si ho dali před zápasem, potom jsme selhali my trenéři, protože vychovaný a uvědomělý hráč si zkrátka před zápasem pivo nedá. Stále mluvím o mládeži, ale pro dospělé to mnohdy platí také). Ve včerejším deníku „Sport“ bylo uvedeno, že tři naši hokejoví reprezentanti do 18 let po vítězném zápase s Ruskem po sobě házeli žvýkací tabák a byli za to vyloučeni z reprezentačního týmu. Ten potom prohrál v semifinále i finále se Švédskem i Kanadou 2:6, resp. 1:6. Přesto nakonec trenéři zhodnotili toto vystoupení jako úspěšné. Co bylo na dvou debaklech úspěšného, nevím. Každopádně o pár stránek dále toto počínání trenérů odsuzuje i hokejový internacionál Jaroslav Holík. Proč hned vyřazovat z kádru, když něco takového provedli. Oslabí to koho? Přeci zbytek týmu! A kde byli trenéři a vedení, když na hotelu ona demolice (jak oni tvrdí) probíhala. Leželi v postelích a tak tvrdě spali, že nic neslyšeli? Já vím, nyní to 9 z 10 trenérů odsoudí, jaký jsem to volnomyšlenkář a jak bych hráčům vše dovolil a toleroval. Troufnu si však říci, že mě by to neudělali. Když už jedu na nějaký důležitý turnaj, tak jedu s hráči, které jsem přesvědčil (a oni je asi také přesvědčili), že hlavním úkolem je výsledek. Ale když ho potom udělali (bylo to po vyhraném zápase s Ruskem), tak ho chtěli náležitě oslavit a tady je právě to jejich hráčské nedospělé jednání. Tady musí preventivně nastoupit trenéři a upozornit je na to, že vyhazovat nábytek hotelu je trestné, že házení po sobě žvýkačkami nevhodné apod. Já vím, že by to mělo být pro hráče jasné. Ale to by nesměly fungovat emoce a ty mnohdy zaslepují a omezují racionální uvažování. Já bych to nikdy vyhazovem neřešil. Já bych hledal vinu v sobě. Vždy ji hledám, když se něco takového stane. Vrátím se zpět na začátek článku. Já vždy jako trenér se snažím vytvořit určitá týmová pravidla fungování družstva, která zahrnutí i pravidla chování. Dokonce takovou dohodu vždy po nějakém čase všichni podepisují. Pokud však nebude vyvinut skutečný vztah hráč – trenér (trenéři) nebudou tyto pravidla nebo standarty nikdy přijaté a dodržované. Vztah mezi hráčem a trenérem musí být založen i na věcech mimo volejbalové hřiště a mimo pouhý sportovní výkon. To neznamená, že trenér musí být nejlepším přítelem hráčů. To určitě ne a nebylo by to ani normální. Vztah je nejlepší způsob jak dosáhnout výsledku. Rozvíjení a udržování zdravých vztahů je nejlepší, ne-li jediná cesta, jak se dostat v životě tam, kam chceme. Trenér, který investuje do svých hráčů, bude mít hráče, kteří investují do svého týmu.

 

Velké Meziříčí, 18.8.2010 Petr Juda