Obvykle se ke slovům Pata Rileyho, tohoto významného basketbalového trenéra, jenž dosáhl čtyř triumfů v NBA s Los Angeles Lakers a nyní zastává funkci prezidenta Miami Heat v dnešních dnech proklínaného ve všech ostatních státech USA kromě Floridy, vrací Petr Juda.
Dovolte mi, abych tentokráte učinil výjimku a využil citace z jeho knihy "Cesta k vítězství". Jelikož problém sebeuspokojení, ať se nám může zdát, že v současné době nemůže z ničeho pramenit, je v nás zakořeněn již dlouhou dobu a je našim cílem se tohoto prokletí zbavit.

Sebevědomí je vědomí vlastní osoby a její zvláštností ve vztahu k sociálnímu okolí“ (Schnabel/Thiess 1993, 725). Důvěra ve vlastní výkon je základním předpokladem pro dobrou nahrávku. Pouze jisté vyzařování vůči spoluhráčům a soupeřům umožní být „šéfem na hřišti“. Čím větší sebevědomí, tím stabilnější jsou nervy, které v důležitých zápasech nebo při kritických situacích dokážou rozhodnout zápas. Být sebevědomý však také znamená znát své slabé a silné stránky a správně s nimi zacházet. V kritických situacích bychom měli vsadit na své silné stránky a své slabé stránky co nejvíce minimalizovat. U nahrávače je důležité, aby v kritické situaci (chyba, neúspěch) neztratil důvěru ve svůj výkon a nadále bez váhání vedl na hřišti svůj tým. Trenér má na sebevědomí nahrávačky velký vliv. Gesty, rozhovory a jinými prostředky může nahrávače hecovat a podporovat a tím se na vývoji sebevědomí podílet. Neboť „sebevědomí je proces, který je výsledkem zkušeností s úspěchem, reflexí vlastního vývoje a znalostí vlastních schopností a možností“ (Moculescu: Volleyballtraining 2/1989, 27).    

Volejbal je hra s vysokými nároky na koncentraci a poznávací procesy. Pokud se budeme zabývat strukturou této hry, poznáme velmi rychle, že výkony volejbalistů jsou ve velkém měřítku ovlivněny psychickými faktory. Pozorování špičkových nahrávačů a nahrávaček ukázalo, „že technika a individuální taktika nedělají nahrávače nahrávačem, rozhodující složka ve výkonu nahrávače leží v psychologické oblasti“(Stelian Moculescu – Volleyballtraining 2/1989,27). Hra není postavena na nějaké taktice, strategiích nebo technických variantách, ale na lidech, kteří do ní vnáší celou svou osobnost. Ve volejbale existuje mnoho typů hráčů – samorosti, klidní, ustrašení, agresivní atd.. Podaří-li se těmto jednotlivcům vystupovat jako jeden tým (každý hráč musí ustoupit svým osobním zájmům a podřídit se týmu), stává se často, že se na základě této psychické síle a vůle po vítězství družstvu podaří technické a taktické nedostatky eliminovat a proti lepšímu družstvu, ve kterém je mnoho individualistů, zvítězit. Psychika je ovšem obor, který je vlivu trenéra na hráče oproti technice a taktice méně přístupný. Vlastnosti jako vůle, schopnost prosadit se, odolnost vůči stresu, herní inteligence, sebevědomí atd., které dobré nahrávače charakterizují, se dají pouze z části naučit a natrénovat, a to s velkým omezením a velkým tréninkovým objemem. Jakými kvalitami by měli nahrávači disponovat a jaký vliv na psychiku nahrávače má trenér?

V srpnu letošního roku jsem psal o bariérách špičkového výkonu jedince i celého družstva. Bylo to v období přípravy na následující sezónu 2009/10. Nyní soutěžní období vrcholí boji o mistrovské tituly. Měla by nastat konfrontace a hodnocení vlastní přípravy na základě předvedených výkonů. Hlavně výkonů a ne výsledků. Psal jsem, že smyslem přípravy by mělo být to, že hráči jsou schopni provádět naučené dovednosti pod tlakem a bez přemýšlení. Samozřejmě, že se hodnotí jenom dobré provedení. Hlavní problém je tedy to, jak umíme hrát pod tlakem. Tlak nemusí být vyvíjen jen ze strany soupeře. Ten může být vytvářen i prostředím, důležitostí zápasu apod. Právě v tom, jak se umíme vyrovnat s tímto tlakem se v celé nahotě ukáží naše nedostatky.(foto: turnaj v Belgii proti Katalánsku, na bloku Kuchař a Hamata 16)

Po porážkách, pohromách a průlomech je na čase dosáhnout již stavu, kdy se začne vyhrávat a kdy přijde konečné mistrovství. Tedy vyvrcholení veškeré snahy celého týmu. Mistrovství se nerodí lehce, to je nasnadě. Vzniká na základně neutuchající snahy být stále lepší a lepší. Zlepšování je také základním cílem jedinců a nakonec se musí zobrazit i na výsledku celého družstva. Vždy platilo, že tým má dosáhnout lepších výsledků, než na jaké má základní předpoklady. Potom se dá hovořit o úspěšné sezóně. Nemusí to být tedy jenom mistrovský titul. Mistrovství vyžaduje intenzivní soustředění na okamžitý výkon v každém zápase a důvěrnou znalost potencionálních možností každého jedince. Mistrovství je záležitost rozumu a citu.

Zázrak se nekonal a Příbram nás vyřadila. Nekonala se ovšem ani pohroma, protože jsme sehráli poměrně dobré zápasy a na víc jsme prostě neměli. To sice všichni tušili, ale s ohledem k ostatním (právě, aby se pohroma zbytečně nešířila) to nikdo nevyslovil nahlas. Sezóna i tak byla úspěšná. A není to jen omlouvání porážek. Záleží totiž na předsezónních cílech a ty jsme splnili. To ještě jako dovětek k mému poslednímu článku před čtrnácti dny. Nyní pokračuji dalším tématem. Opět si vypůjčuji základní tese z Rilesovy knihy Cesta k vítězství.(ilustrační foto: Juda)

Přinášíme malý pedagogický návod jak jednat se sportujícími dětmi a mládeží. Tyto aspekty by se měly stát základním kamenem chování trenéra vůči mládeži. Zaprvé by trenér měl na tréninky chodit rád. Vaše nadšení z volejbalu se přenáší na tréninkovou skupinu. Najdi si (i po mnoha letech) motiv pro každou tréninkovou jednotku: Technika jednotlivých úderů, taktika, zkusit něco nového, řešení sociálního nebo mentálního problému, použití nových materiálů – video, vyzkoušet nová cvičení, to vše vás motivuje v další práci. Trenér by se měl místo kritizování snažit dosáhnout vytyčených cílů. Děti a mládež potřebují pro optimální učení jasně stanovené cíle, které jsou pro ně zpravidla dosažitelné. Tyto cíle by měly být trenérem jasně pojmenovány, měly by být dosažitelné a jako smysluplné i respektované. Zažijí-li děti při plnění převážně neúspěch, může být výsledkem často odmítavé chování. Obzvláště ve velkých skupinách by se proto mělo pracovat ve skupinách podle výkonnosti, aby každý hráč mohl dosáhnout svých nároků. Zde jsou tipy pro praxi....

Prožívám nyní ve svém životě dost těžké období a volejbal nezaplňuje mou mysl, tak jako tomu bylo doposud. Proto se v dnešním článku uchýlím k citacím z knihy, kterou jsem již několikrát v minulosti vzpomínal. Napsal ji jeden z nejúspěšnějších amerických basketbalových trenérů Pat Riley a její název je Cesta k vítězství. U nás vyšla v roce 1996 v nakladatelství Alpress, dlouho ležela na pultech knihkupectví a nebyl o ni moc zájem. Později zmizela v prodejnách levných knih. Nyní je o ni velký zájem a k dostání není a další vydání se nepřipravuje. Pat Riley byl vyhlášen trenérem desetiletí, když v osmdesátých letech vyhrál s týmem Los Angeles Lakers celkem 5 titulů a po 20 letech byl prvním trenérem, který titul obhájil. Nyní je prezidentem klubu v Miami.

Mnoho trenérů má ve svém týmu hráče, kteří vlastně techniku ovládají, ale v zápase ji pod psychickým tlakem nepoužijí. Někdy pouze stačí vyvinout na hráče odpovídající stres. U jednoho hráče to je rozhodující míč v závěru zápasu, u jiného to je přechod z tréninku do zápasu. Při nápravě není důležité, jestli se jedná o velkou změnu nebo pouze o nuanci při pohybu. Mentální trénink techniky Bernharda Wagnera je zajímavý a svým způsobem i nezvyklý. Je založen na tom, že hráč má minimálně představu o správném provedení pohybu. Čím více správnou techniku zná, o to lehčí pak bude tuto správnou techniku použít v herní situaci. Pokud chcete tuto techniku vyzkoušet, měli byste nejdříve znát několik několik důležitých věcí....

Jedna z největších výzev a pramenů zklamání pro obě strany, pro trenérskou i tu hráčskou, je téma týmové zodpovědnosti a disciplíny. Jedním z nejtěžších úkolů pro tým je udržet skupinu individuí s různými osobnostmi, cíly a prioritami v nastavených normách a pravidlech. Zatímco hráči nacházejí ve svých větách shodu, je něco jiného nacházet ji také v jednání. Často, co bylo řečeno, bývá opakem toho, co se ve skutečnosti děje. Hráči mají problémy předvést výkon hodný jejich potenciálu. Bez disciplíny se družstvo sabotuje samo, což vede k závisti, zlobě a ke konfliktům. Trenéři poté často poznají: Hráči, kteří nosí tvou uniformu, mohou být tvoji největší nepřátelé. Pokud v tvém týmu vznikne týmová zodpovědnost, stane se cosi magického. Tvoji hráči se začnou navzájem respektovat a budou si navzájem důvěřovat. Vytvořit tento druh chemie je jedním z nejnáročnějších úkolů každého trenéra. Jeff Janssen se v práci s trenéry snaží pomoci zvládnout čtyři stupně zodpovědnosti a disciplíny. Tyto čtyři stupně vedou družstvo k rozhodnutím, které ti dávají šanci být úspěšný.