Zázrak se nekonal a Příbram nás vyřadila. Nekonala se ovšem ani pohroma, protože jsme sehráli poměrně dobré zápasy a na víc jsme prostě neměli. To sice všichni tušili, ale s ohledem k ostatním (právě, aby se pohroma zbytečně nešířila) to nikdo nevyslovil nahlas. Sezóna i tak byla úspěšná. A není to jen omlouvání porážek. Záleží totiž na předsezónních cílech a ty jsme splnili. To ještě jako dovětek k mému poslednímu článku před čtrnácti dny. Nyní pokračuji dalším tématem. Opět si vypůjčuji základní tese z Rilesovy knihy Cesta k vítězství.(ilustrační foto: Juda)

Zázrak se nekonal a Příbram nás vyřadila. Nekonala se ovšem ani pohroma, protože jsme sehráli poměrně dobré zápasy a na víc jsme prostě neměli. To sice všichni tušili, ale s ohledem k ostatním (právě, aby se pohroma zbytečně nešířila) to nikdo nevyslovil nahlas. Sezóna i tak byla úspěšná. A není to jen omlouvání porážek. Záleží totiž na předsezónních cílech a ty jsme splnili. To ještě jako dovětek k mému poslednímu článku před čtrnácti dny. Nyní pokračuji dalším tématem. Opět si vypůjčuji základní tese z Rilesovy knihy Cesta k vítězství. Po pohromách a porážkách nastávají průlomy. Průlom je vlastně taková pozitivní pohroma. Právě stanovení a následné splnění cílů umožňuje týmům pochopit svá poslání a plně se jim oddat. To je právě také úkol a také jedinečná šance malých oddílů a družstev. Stanovené cíle samozřejmě nemusí být ty nejvyšší a neznamená to nějaký alibismus. Spíš skutečné možnosti přeměněné ve výsledek. Jednoduše řečeno. Realizace je však hodně těžká. Právě v malých oddílech s omezenou možností členské základny je velice těžké a problematické udržet výkonnostní úroveň přes výměnu několika generací sportovců. Mluvím samozřejmě o mládežnických družstvech, kde generační výměny probíhají prakticky ob jeden rok. Pohromou je to vzdát. Skončí jedna generace hráčů a nová, nastupující opticky nedosahuje úrovně odcházející a trenéři to balí. V historii, i nedávné, jde najít hodně příkladů odhlašování se ze soutěží, protože výkonnost nastávajících ročníků není taková, jako předcházejících. Nebo, že je vůbec nedostatek hráčů. Hlavní příčinou však bývá často strach a nedůvěra ve své schopnosti. Nejvíce je to vidět u nejvyšších mládežnických soutěží. Prakticky každoročně to někdo vzdá. Nemluvím o legálních sestupech, i když i zde bývá mnohdy sestup výsledkem rezignace na vývoj a ne bojem do „posledního muže“. Obavy z porážek nás vhánějí do náruče zoufalství. Z toho potom vznikají chybná rozhodnutí končící podřadným výkonem a nejen přímo na hřišti, ale i (možná hlavně) na poli trenérském a funkcionářském. Ubezpečování jaké by to bylo, kdyby…, je jalová potrava bez jakékoliv výživné hodnoty a jedinec, družstvo nebo oddíl hyne hlady. To jsem již ostatně zmiňoval posledně. Překonání strachu z vlastního selhání je jedna z posledních překážek, byť hodně vysokých a složitých, na cestě k průlomu. Je potřeba mít odvahu. Ta posiluje životní postoje a schopnosti a to umožňuje dostat ze sebe to nejlepší co v nás je. Nám se to zatím daří a proto i tak malý oddíl, jakým ve Velkém Meziříčí jsme, drží svou výkonnostní úroveň napříč výměnám několika generací hráčů a výměnám na trenérských postech. Nechlubím se (není důvod), jen ukazuji, že průlomy jsou reálné a uskutečňují se. V našem případě to byl průlom v myšlení funkcionářů a trenérů. Pokud se zdaří toto, hráče přesvědčit jde už velice snadno. Průlomy nastávají ve všech oblastech života. V podnikání vznikají mnohem častěji v mozku než v srdci. Srdeční záležitost je více doména sportu. Mnohdy je důsledkem průlomu jen jiný, úplně nový pohled na daný problém. Já měl v tomto ohledu štěstí. Pracuji v malé „lesní“ nemocnici, kde se dělá dobrá medicína, trénuji v malém oddíle, kde se již deset let nepřetržitě hraje nevyšší juniorská soutěž. Co si přát více? Samozřejmě stojí to nějaké úsilí a energii. Ale chce to hlavně odvahu. Potom najdete spolupracovníky, potom je přesvědčíte o společných cílech a potom se dostaví i výsledky. Odvaha je totiž naším nezcizitelným právem!

 

Velké Meziříčí, 17. 3. 2010 Petr Juda