Volejbal je sport nekontaktní, ale to vůbec neznamená, že nohy i další končetiny a koneckonců i nekončetiny, jsou v bezpečí. Kdo jste viděl jak brutálně se mnohdy „kontaktují“ nohy smečaře z jedné a blokaře z druhé strany na jednom malém místě přímo pod sítí, jistě znáte onen pocit napětí, mnohdy doprovázený lehkým mrazením. Přežijí..., nepřežijí...? Mám samozřejmě na mysli vazy, kosti, klouby atp. Těch možností je víc: kolize se spoluhráčem patří k nejčastějším, ale stačí jen obyčejné špatné došlápnutí, ztráta koordinace, prsty „zabodnuté“ do míče, nebo míčem vylomené atd. Sádry, dlahy, ortézy, obinadla, tejpy... někdy jich je na střídačkách požehnaně. A to jsem ještě nezabrousil do zranění přicházejících nenápadně, pomalu, vytrvale, která spolehlivě a často dlouhodobě poškozují menší či větší součástky našich tělesných konstrukcích.

Při plánování tréninků, kterému jsme se věnovali v minulém článku, musíme zohlednit čtyři fáze tréninkové jednotky. Podle cíle tréninkové jednotky mohou být jednotlivé fáze časově různě dlouhé. Co však zůstává neměnné, je právě čtyřfázové rozdělení tréninkové jednotky.

1)Příprava

Tak jak napovídá název, měli by se jednotliví hráči, ale i celý tým na následující trénink připravit. Prioritou této fáze tedy je aktivovat systémy, které budou hráči v tréninku potřebovat: srdečně-cévní systém, emoční připravenost, pozornost, pohyblivost, zvýšení tělesné teploty.

Standardizovaný trénink připravenosti organismu, který v každé tréninkové jednotce probíhá stejně, neodpovídá nárokům specifické přípravy, ani nejdůležitějšímu principu: Principu neustálé obměny za účelem motivace hráčů. Žádný trenér si nemůže dovolit tento čas promarnit!

Tak třeba bagr. Odbití, které je základem přihrávky, hry v poli a nahrávky. Představte si, že jste trenéři mladších žáčků a začínáte s výukou bagru. Předvedete dětem postoj, vytvarování paží a zápěstí, polohu trupu … uděláte několik imitačních cvičení. Zkrátka uděláte dětem jakousi představu o struktuře pohybu. Nahodíte jim míč. Ano, to je důležité.

Máme za sebou II. Programovou konferenci o mládežnickém volejbalu. První den skončila diskuse ve 24.00 hod. Pluralita názorů byla obrovská. Seriál diskusních příspěvků byl na pozornost a na koordinaci vysilující. Přesto si myslím, že tato diskuse je potřebná. Sice si musím zvyknout, že trenéři v Čechách se zatím nepřetržitě přou spíše o modelech soutěží a věkových kategoriích, ale nepřou se o to, jak lépe hrát a trénovat. Snad k tomu za čas dospějeme …, určitě k tomu dospějeme, ale ještě to chce nějaký čas a hodně práce. Propracovali jsme se ke společnému usnesení, a to pokládám za solidní úspěch. To znamená, že volejbaloví trenéři mládeže v ČR si řekli své, ke dvěma tématům konference …. Programová konference je dobrý instrument … kdo chce něco říct k mládežnickému volejbalu, byl přítomen …

Sympatické signály kultivované odborné diskuse jsem ovšem zaregistroval pod mým úterním článkem z minulého týdne. Diskusní příspěvky byly protichůdné, ale věcné a kultivované. S radostí budu reagovat na dva v dnešním článku reagovat:

V poslední době sleduji výkony Petry Kvitové. Musím se přiznat, že mě ani celkem nezajímají její výsledky (i když jsem ji moc fandil a přál vítězství v Istanbulu), ale hlavně způsob, jakým praktikuje svoji hru. V průběhu turnaje mistryň jsem slyšel od kolegů, že do toho často zbytečně a bezhlavě „šije“. Osobně musím říci, že tomu velice dobře rozumím a právě to dělá Petru výjimečnou (možná i velkou šampionkou). Ne, výjimečnou ji nedělá to, že někdy opravdu snad i zbytečně vyhodí několik metrů za čáru svůj forhend, ale ta její živočišná potřeba útočit a být ofenzivní v každé situaci hry! Myslím si, že nad taktikou (i když je na svůj věk pochopitelně takticky již také na úrovni) stojí její pocit a vnitřní potřeba útočit a na hřišti nad soupeřkou dominovat. Její hra se bude jistě ještě vyvíjet.

V posledním čísle časopisu Tělesná výchova a sport mládeže, který vydává pražská FTVS a které vyšlo 2.11.2011, její šéfredaktor prof. Lubomír Dobrý v referátu na straně 46 se zabývá tématikou zvyšování oxidativní a neoxidativní kapacity. Protože je článek velice zajímavý a ještě zajímavější je odkaz na publikaci autorů Dobrý, Semiginovský: Sportovní hry, výkon a trénink, která vyšla již v roce 1988 v nakladatelství Olympia, chtěl bych vás stručně s tímto seznámit. O podobné problematice jsem již psal v souvislosti s kondičním tréninkem v posilovně. Podobně psal kdysi M. Vavák a o knize se zmiňoval několikrát i Zdeněk Haník. Takže to určitě není nová problematika. Autor srovnává dva druhy tréninkových režimů a jejich podíl na zvyšování oxidativní a neoxidativní kapacity organismu. K vysvětlení: oxidativní kapacita, neboli aerobní, zde k energetickému krytí potřebujeme dostatečný přísun kyslíku, a neoxidativní, anaerobní, kdy je energie získávána bez přísunu kyslíku. Tento systém můžeme ještě pro úplnost rozdělit na laktátový, kdy nevzniká jako odpadní produkt kyselina mléčná, a laktátový, kdy vzniká. Vše záleží na délce zatížení.

Věřte, vážení čtenáři našich volejbalových stránek, když už Zdeněk Haník zavolá, že nestíhá napsat, musí k tomu mít pádný důvod. Tím pádným důvodem je Druhá konference mládeže, která se uskuteční od středy ve Sportovním centru v Nymburce. Předseda chce být dobře připraven a tak požádal o posunutí svého článku. Věříme, že vám Miro Vavák zpříjemní dnešní den kondičním programem pro mládež a ve čtvrtek se můžete těšit na Zdeňka Haníka. Děkujeme za pochopení, slovo má náš kondiční specialista. (Redakce). 

Každý trenér se snaží v každé tréninkové jednotce nabídnout svým hráčům co nejlepší program. Spokojené tváře hráčů, kteří sice unaveně leží na palubovce, ale vědí, že se opět ve svém volejbalovém vzdělání posunuli, je pro trenéra největší odměna. Ale předtím než je trénink u konce, čeká trenéra hodně práce. V podstatě existují dvě oblasti, ve kterých může trenér dokázat své umění. Plánování a následná realizace tréninku. Je jasné, že trenér může své kvality v realizaci tréninku ukázat jen tehdy, když již dopředu přemýšlel o alternativách, různorodostech a možných problémech, které mohou v tréninku nastat. Pokud trenér v této oblasti šetří, musí spotřebovat mnoho energie a velkou část své kapacity na to, aby se cvičení rozběhlo. Tím pádem nemůže větší část svých schopností věnovat vedení hráčů, dávání správných tipů a být jako kompetentní rádce hráčům k dispozici.

Trenér, který se při tréninku zabývá plánováním, vypadává z procesu realizace

Každý trénink je něčím jiný, tím pádem je i plánování pokaždé jiné. Přesto probíhá plánování na tréninkovou jednotku podle jednotného schématu. Existuje pět kroků, které je trenér povinen plnit, pokud chce naplánovat správnou tréninkovou jednotku.

Za čtyři roky svého pondělně-večerního psaní s úterním výstupem jsem si stačil všimnout, že odborná témata, ač původně jejich zařazováním byl motivován vznik tohoto webu, nejsou zdaleka tak čtená a diskutovaná jako kterákoliv jiná. Leč nic naplat, nemohu se kvůli tomu zprotivit původnímu zadání a nevzdávám se v polemice s českou myšlenkovou pohodlností. Tak tedy v neděli a v pondělí proběhl v Prostějově další experiment v oblasti volejbalového vzdělávání. Nejprve vyslechla naše volejbalová parta (trenéři SpS) společně s baskeťáky a tenisty přednášku dlouholetého metodika německého tenisového svazu (a to především ve slavné době Grafové a Beckera) Richarda Schönborna na téma “pohybové učení ve sportovních hrách”. V pondělí pak metodický úsek a úsek mládeže ČVS poprvé v dějinách zorganizoval praktický seminář, v němž vyučujícími byli trenéři jednotlivých SpS. K tomu druhému se dostanu v některém z příštích příspěvků. Dnes k Richardu Schönbornovi. Ano, je to ten muž, který byl svého času hostem Petra Ebena v pořadu Na plovárně, ale i ten muž, jehož poznatky z oblasti pohybového učení jsem začal od roku 2004 přenášet do českých volejbalovýchh knih. Upřímně řečeno, domnívám se, že někteří naši trenéři byli trochu zaskočeni, ano, možná někteří i zklamáni. Pro mě osobně mohla přednáška trvat místo 4 hodin i polovinu času. Přesto jsem si poznamenal některé myšlenky, které mají zásadní význam pro pohybové učení, což je klíčový obor v segmentu českého volejbalu, který nese název Sportovní střediska mládeže (SpS).

Volejbal patří díky svým rychlým výměnám na relativně malém prostoru ke  koordinačně nejnáročnějším sportům. Ve volejbalovém tréninku musí být proto neustále kladen nárok na koordinační schopnosti. Otázkou zůstává, jak všeobecný nebo jak specializovaný má trénink koordinačních schopností být. Zatímco o důležitosti kondičního tréninku nemusíme přesvědčovat žádného volejbalistu, v oblasti koordinačních schopností se dostavují výsledky velmi pomalu. Náročnost koordinačního tréninku musí - tak jako u tréninku kondice, techniky či taktiky - zohledňovat výkonnostní stav hráčů. V začátcích by měl být trénink koordinace zaměřen na rozvoj pohybových schopností, později na rozvoj volejbalových dovedností. Koordinační trénink má jeden cíl – vytvořit ve všech etapách tréninku mládeže koordinační „nadpotenciál“ (Überpotenzial). To znamená, nastavit v tréninku takové nároky, které se v zápase objevují pouze zřídka nebo se na takovém stupni náročnosti neobjevují dokonce vůbec.