Při ovládání emocí a pohybů těla při utkání je velmi důležité, aby sportovec uměl vést pozitivní rozhovor sám se sebou. Jeho cílem je co nejlepší zvládnutí další herní situace („Při další přihrávce udělám krátké rychlé kroky“). Negativní myšlenky („Opět jsem útočil do autu“) musí být přeformulovány do pozitivních představ („Další útok dám do hřiště“, nebo „Další útok zahraju po lajně“). Také boj s neúspěchem, s nepříznivým stavem a s jinými vnějšími vlivy je prováděn rozhovorem se sama sebou („Vzchop se!“. „Nevzdávej to!“ „Za tohoto stavu jsme to jednou otočili“). Volejbalista by měl být přesvědčen o tom, že jeho jednání ve hře vede k úspěchu. Právě při stresových situacích je přesvědčení, že to svými schopnostmi zvládnu, velmi důležité. Aby sportovec mohl v zápase jednat úspěšně, je nutné, aby se dostal na určitou hladinu fyzického a psychické vzrušení – říká se to Aktivační regulace. Pokud chce hráč soupeře porazit, bez určitého stupně agresivity se v utkání neobejde. Koncentrace hráče je v ideálním případě zaměřena pouze na podstatné informace. Při tzv. „Tunelovém pohledu“ (Tunnelblick) vnímá hráč pouze spoluhráče a protihráče, diváci a konstrukce haly z pole koncentrace zmizí.

O hleznu a jeho poranění jsem psal již ve dvou článcích. Protože je to už několik let, kdy tyto články vyšly a protože se člověk vždy někam posouvá a občas přehodnocuje své názory. Někdy je více radikální a někdy na radikálnosti ubírá. Z tohoto důvodu bych znovu utřídil své názory na poranění, které si diagnostikuje jako podvrtnutí (distorse) hlezna.

Nejprve stručné anatomické poznámky: Vlastní hlezenný kloub se skládá z vidlice kostí holenní a lýtkové. Ty tvoří vnitřní a zevní kotník. Druhou část kloubu tvoří kost hlezenná. Celý kloub je zpevněn kloubním pouzdrem a zesilujícími vazy. Mezi vnitřním kotníkem a hlezennou kostí je to deltový vaz, který má dvě vrstvy. Na zevní straně jsou tři jednovrstevné vazy: jeden mezi lýtkovou a patní kosti a dva mezi lýtkovou a hlezennou kostí. Tyto struktury tvoří tzv. statické stabilizátory kloubu. Při zátěži jsou důležité i dynamické stabilizátory. To jsou šlachy svalů, které jdou za zevním (2) a vnitřním (3) kotníkem. Ty reagují na změnu postavení hlezna při dopadech a stabilizují kloub proti jeho porušení. Když však násilí je větší, než stabilizátory jsou schopny vykompenzovávat, potom dojde k poranění.

Na dva roky si od pisatelské práce odskočil, aby dokončil svou doktorantskou práci na Fakultě tělovýchovy a sportu v Bratislavě. Poslední článek byl o kreatinu a je datován k 3. září 2009, tenkrát začala porážkou nad Srbskem, neúspěšná, ale vzhledem ke skupině „smrti“ očekávaná pouť českých reprezentantů na mistrovství Evropy. Mistrovství republiky ve vesnickém volejbalu tenkrát vyhrály týmy TJ Nivnice (muži) a TJ Sokol Křenovice (ženy), Irán prohrál ve finále mistrovství světa kadetů proti Srbsku. Během té doby nezahálel, vydal dvě knihy pojednávající o kondiční přípravě ve volejbalu, publikace, které tak v oblasti volejbalu chyběly. Děti a trenéři ho mohli stále vidět na kempech Volejbalové akademie, kde roznáší úsměvy a rád vypráví historky z jeho bohatého trenérského života. Vždy sliboval, že se vrátí a teď je tu. Vážení čtenáři stránek Volejbalové akademie, je mi ctí opět mezi námi přivítat Mira Vaváka, muže, který umí klik „nielen na štyroch prstoch, ale aj na troch, dvoch a dokonca aj na jednom prste.:)“.

V tejto sezóne sa budeme venovať v „mojich“ príspevkoch viac mládeži ako vrcholovému volejbalu. Tomu tu bolo venované už veľa stránok jako zlepšovať svoju fyzickú zdatnosť a zabudovávať ju do hernéno výkonu.

Rozhodčí to se mnou nemají jednoduché. Diskutuji s nimi, hádám se, nesouhlasím s některými rozhodnutími, protahuji oddechové časy, dostávám žluté karty. Vím o své slabině. Vedení klubu mě každou sezónu správně nabádá k sebekontrole, uvidíme v letošní sezóně. V únoru se s rozhodčími dohadovaly už pouze hráčky. Budu se znovu pokoušet být lepší. Nemají lehkou práci, páni arbitři. Musí rozhodnout a ono to není někdy jednoduché.

Nemám to však s rozhodčími jednoduché ani já. Soustředěnost na to, jestli máme správně zastrčená trička a jestli stojí hráčky v zóně střídání, často odvádí od toho důležitého – rozhodování. Chci se vrátit ke dvěma jevům, ve kterých nemáme stále jasno ani my, trenéři, kteří každý den v tělocvičně připravujeme tým na onen vrchol týdne – zápas – ani rozhodčí, kteří v zápasech rozhodují o tom, co je správné a co ne.

Pokud se setkají nejlepší světoví beachvolejbalisté na jedné akci, jakou byl světový šampionát v Římě, dají se vypozorovat nejnovější technické i taktické trendy tohoto sportu. Od olympijských her v Pekingu a světovém šampionátu ve Stavangeru se volejbal na písku změnil. Velký vliv na hru má nový míč značky Mikasa VLS 300. Nejdůležitější změny zaznamenal servis. Skákaný rotovaný servis ustupuje, velký význam naopak přebírá skákaný plachtící podání. To platí u obou pohlaví a i hráči, kteří výborně ovládají rotované podání, zařazují do svého repertoáru i „skákanou plachtu“. Holanďan Richard Schuil, specialista na topspinové podání a nejúspěšnější podávající hráč světového šampionátu (1 eso na set), používá často plachtící podání. Přechod na skákaný plachtící servis souvisí také s větší důvěrou hráčů ve vlastní blokařskou schopnost. Rostoucí dominací v této dovednosti je smysluplnější nechat soupeře útočit po přihrávce a spoléhat na obranu, předchází se tak nevynuceným chybám při rotovaném servisu, skákaným plachtícím servisem družstvo získává větší stabilitu na podání.

Navazuji na svůj předposlední článek, kdy jsem se zmiňoval o trenérech. Již jsem psal o naší nedostatečné odborné úrovni a stále si za tím stojím. Jedním z důvodů je čím dál tím menší vzájemná vstřícnost přecházející až v nevraživost. Dokonce bych si troufnul říci, že jsou vymýšleny až absurdní zástupné problémy místo toho, abychom spolu spolupracovali a pokoušeli se i předávat své zkušenosti, což je jedna a hodně účinná forma vzdělávání se. Mluvím o trenérech kluků, u holek je to snad trochu lepší. Důkazem jsou semináře. Nemáme již semináře, kde by přednášeli čeští trenéři. Ty s těmi zahraničními jsou sice hojně navštěvovány, ale chybí jasná diskuse k tématu. Název tohoto článku to jen potvrzuje. Jak zvýšit výskok? Víme to nebo ne? Přiznám se, že se tím trápím řadu let, prakticky celou mou trenérskou kariéru. Když jsem již přišel na nějakou metodu, nikdy se mi jasně nepotvrdila. Nyní je mi stále jasnější, že na vině nejsou ani tak znalosti nebo neznalosti o trénování výskoku, jak spíš nedůslednost v testování, tedy kontrole.

Sportovci rádi trénují činnosti svého sportovního odvětví, ve kterých jsou již dobří. Pokud nějakou část nemají rádi, je vhodné se na ně v tréninku koncentrovat. Například běh proti větru, běh po vnitřní dráze, utkání za přítomnosti burácejících diváků, nechuť hrát proti neoblíbenému soupeři. Při modelovaném tréninku zkoušíme nastavit takové vnější podmínky, které se co nejvíce podobají hře, která nás čeká v příštím zápase.

Desenzibilace

„…naučit se nereagovat na negativní vlivy“

Při desenzibilačním tréninku se snažíme docílit toho, aby si sportovec herní situace, které ho normálně stresují, spojil s příjemnými a hezkými zážitky, při kterých se cítí uvolněně. Touto metodou se snaží odbourat stres.

Tréninkové schéma:

Proprioceptivní trénink se etabloval ve fyzioterapii, slouží k nápravě špatného držení těla, pohybových omezení a bolestivých oslabení. V těchto oborech se zkouší zesíleným a cíleným zásahem docílit fyziologickou rovnováhu sil mezi jednotlivými články pohybového aparátu. Tímto proprioceptivním nebo senzomotorickým tréninkem se zvyšuje vnímání postavení jednotlivých segmentů těla a pocitu pohybu. Myšlenkou proprioceptivního tréninku je stabilizovat techniku pomocí senzomotorického impulsu. Pod propriocepcí rozumíme vnitřní vnímání postavení segmentů těla a napětí svalů pomocí proprioceptory.

Volejbal je technicky velmi náročná hra, která je závislá na umění jednotlivých aktérů hry. Bez techniky si hráči nezahrají, hrát volejbal je tedy velká technická výzva. Z tohoto důvodu musí volejbalisté rozvíjet vedle stabilní a variabilní techniky také koordinační schopnosti.

Trenérský kodex se zakládá na principu zodpovědnosti za blaho sportovců, je to morální základ pracovního vztahu v rámci naší svobodné demokracie. Povinnosti sportovců jsou založeny na vlastním přesvědčení, že výkon, vítězství a vůle, úspěch a osobní štěstí nejsou na sebe jen vázány, ale sami se ovlivňují. To znamená:

Abychom mohli být lepší a slavit úspěchy, musíme mít cíle. Některé cíle jsou jasné, jiné se vykrystalizují během určitého času. Proč se ale některým podaří cíle dosáhnout a některým ne? Abychom byli v plnění cílů co možná nejefektivnější, je třeba při zpracování dbát určitých pravidel. Některá bych rád představil. Cíle nabízí perspektivy, hráčům slouží jako orientační body ke společné domluvě a vedle toho nastavují fokus v týmu pozitivním směrem. Definovat cíle ovšem nestačí. Kolikrát jste si již stanovili cíle a nakonec jste na ně nedosáhli nebo jste je jednoduše ztratili z očí? Proč jsou cíle tak důležité? Pokud má člověk před sebou cíle, může na něm pracovat každá část těla. To ho ovšem musí každá část těla znát. Překvapivě pracuje tělo (i nevědomě) kontinuálně na cíli, i když na něj nemyslí. Cíl musí být ovšem jasně definován. Co to znamená? Kdy je cíl jasný a kdy ne? Existuje pět bodů, které je potřeba dodržet, aby se šance na úspěch zvýšila. V definování cíle musíme rozlišovat mezi vizemi, sny, myšlenkami a ideami. Je důležité mít sny. Kdo nesní o tom být jednou nejlepší? Jak ovšem ze snu vytvoříme realitu?