Navazuji na svůj předposlední článek, kdy jsem se zmiňoval o trenérech. Již jsem psal o naší nedostatečné odborné úrovni a stále si za tím stojím. Jedním z důvodů je čím dál tím menší vzájemná vstřícnost přecházející až v nevraživost. Dokonce bych si troufnul říci, že jsou vymýšleny až absurdní zástupné problémy místo toho, abychom spolu spolupracovali a pokoušeli se i předávat své zkušenosti, což je jedna a hodně účinná forma vzdělávání se. Mluvím o trenérech kluků, u holek je to snad trochu lepší. Důkazem jsou semináře. Nemáme již semináře, kde by přednášeli čeští trenéři. Ty s těmi zahraničními jsou sice hojně navštěvovány, ale chybí jasná diskuse k tématu. Název tohoto článku to jen potvrzuje. Jak zvýšit výskok? Víme to nebo ne? Přiznám se, že se tím trápím řadu let, prakticky celou mou trenérskou kariéru. Když jsem již přišel na nějakou metodu, nikdy se mi jasně nepotvrdila. Nyní je mi stále jasnější, že na vině nejsou ani tak znalosti nebo neznalosti o trénování výskoku, jak spíš nedůslednost v testování, tedy kontrole.

 

 

Hodně dlouho jsem testování podceňoval a moc jsem ho ani neprováděl. Až, když jsem zjišťoval, že málo skáčeme i na úrovni reprezentace, teprve potom jsem se tím začal zabývat hlouběji. První impuls mi dal Honza Malina, tehdejší trenér reprezentace juniorů ročníku 1983/4 (Baranek, Štokr, Holubec, Mach, Rybníček a další). Po kvalifikaci o postup na ME prohlásil ve Zpravodaji: pokud nejsou v týmu alespoň dva hráči (myslím, že to byli dva, ale dalo by se to dohledat), kteří mají dosah ve výskoku alespoň 340, potom se nedá uspět. Samozřejmě, že to není vše, že rozhoduje také volejbalové umění, sportovní forma apod., ale je to dost charakteristické. Mě to uklidnilo, protože v následujícím ročníku 85/6 jsme měl hned 6 (!) hráčů, kteří tento výskok mělo. Také jsme uspěli aniž bychom tušili, že po nás dlouho nikdo nebude mít ani podobné výsledky.

Vrátím se k výskoku. Sebral jsem výsledky testovacích turnajů kluků za posledních 5 let. Všechny turnaje byly v Hradci Králové, předpokládám, že se na nich podíleli téměř stejní pořadatelé i trenéři. Z výsledků jasně vyplývá, že zvýšení výskoku je větším dílem biologického vyzrávání hráčů a zásah tréninkového procesu je v menšině. Vyjímek, kdy se zvýšil absolutní výskok (tedy to, co je „pod nohama“) je málo. Samozřejmě, že nechci nijak více znevažovat práci trenérů. Uvádím to právě proto, že je již na čase přestat být k sobě buď apatičtí a lhostejní, nebo se naopak hašteřit nepodstatnými problémy, a více spolupracovat bez obav, že svými názory nějak prozradím své „know how“ a tím ztratím na kreditu a své originalitě. V tom si myslím, že by měla být podstata vzdělávání se. Z testování mi vyplynulo, alespoň schematicky:

1. Výška. Ta je samozřejmě neovlivnitelná tréninkovým procesem, ale jen pro

zajímavost: Dvoumetrových je málo. Ze zhruba každoročně 135 testovaných je počet dvoumetrových od roku 2007 do roku 2011 (mnohdy jsou to ti samí jedinci) následující: 4 – 7 – 5 – 5 – 5. A to i, že se letos nepochopitelně měřila výška postavy v botech!! Nevím proč nikdo nezasáhl. Je to jakoby se měřila váha s ruksakem na zádech.

2. Dosah jednoruč ve stoji. To se již dá ovlivnit samotným hráčem. Moc dobře ví, že když nevytáhne tolik ruku, tak bude absolutní výskok větší. Proto jsou zde výkyvy i minus 10 cm (V.N. za 4 roky měl dosah 261 – 262 – 257 – 251) Těchto podvodů bylo však málo a daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Podotýkám, že jsem zkoumal jen vybrané jedince, kteří měli co do činění s reprezentací 89 – 94.

3. Dosah jednoruč ve výskoku. To ještě moc nevypovídá o tréninkovém procesu, to si nechám na absolutní výskok. Jen, protože souhlasím s Janem Malinou, uvádím počet výskoků na 340 a nad 330 za posledních 5 let opět od roku 2007 do 2011:

8 nad 340 (27 nad 330) – 7 (42) – 5 (34) – 5 (35) – 1! (17!) v roce 2011.

Komentář netřeba.

4. Absolutní výskok. Prakticky základní veličina, která může hovořit o vlivu tréninku. Beru výskok v tomto věku kolem 80 cm jako dobrý, kolem 90 cm jako vynikající. Ovšem hlavní veličinou je vzestup. A zde jsou rozdíly. Je zde vzestup např. u Kulihy z Brna o 12 cm za rok, u Vašíčka ze Zlína o 16 cm za dva roky, ovšem letošní pokles o 10 cm, Vobejda z Příbrami se zlepšil za dva roky o 20 cm, Adam Bartoš ze Zlína za dva roky o 15 cm, Ulč z Brna o 15 cm, Švagr z Příbrami o 15 cm, Patočka z Prahy za rok 10 cm nebo letošní vítěz testování Finger o 7 cm proti loňsku (mimochodem jediný, kdo skočil více jak 340). Výsledky kolem 10 cm za rok si myslím, že jsou přímo ovlivněny trénováním, kolem 5 cm jsou více dány biologickým vývojem. Samozřejmě, že se o tom může polemizovat. Ale to že žádný klub nemá pravidelný jasný vzestup ve výskoku, znamená, že v žádném klubu není jasná metoda, jak zvýšit a zvyšovat výskok.

Proto by mohlo být toto téma předmětem mnoha diskusí a seminářů. Protože již z praxe znám, že v první řadě musím pochopit principy toho, co chci trénovat a potom k tomu musím vymyslet metodu a až nakonec jednotlivá cvičení, proto vím jak je to složité. V tom je hlavní problém, kdy zařadit posilovnu, kdy plyometrii, kdy posilovat izolovaně jednotlivé svaly, kdy posilovat více svalů najednou, kdy každou končetinu zvlášť a kdy obě najednou atd. Navíc se musí zachovat princip přísně individuálního přístupu. Myslím, že je to tak obsáhlý problém, na kterém bychom měli my trenéři pracovat a spolupracovat, abychom si mohli jednou říci. Tento náš tréninkový proces je správný a podílí se jasně na zvýšení výskoku.

 

Petr Juda, Velké Meziříčí, 21. 9. 2011