Sedím a spokojeně hledím na výkon mého družstva. První utkání sezóny. Jsme dobře připraveni, trénovali jsme servis i přihrávku, zlepšili se v útoku i na bloku. Základní sestava je jasná, zápas začíná. Přichází dlouhé výměny, hra se přelévá z jedné strany na druhou, nahrávačky rozdávají míč útočnicím, které tvrdě nebo méně agresivně útočí na polovinu soupeřek. Druhý tým „čape“ míče v poli a přechází do útoku.

Vše vypadá dobře, přesto něco neklape. Servisy nejsou razantní, ale hlavně nepadají mezi dvě hráčky nebo na přední, či hůře přihrávající smečařku. Přihráváme sice dobře, ale proč nahrávačka neustále nahrává do zóny IV, kde mají soupeřky nejvyšší blok? Proč smečařka útočí stále do bloku? Přichází náš další razantní protiútok, který opět končí v zóně V, kde jsou již dopředu postavené tři hráčky soupeřova týmu, které bez problému zvedají míč v poli. Žádný nebezpečný útok od soupeřek naštěstí nepřichází, míč je na naši polovinu přehrán pouze „prstama“. Proč ovšem moje hráčky blokují?

„Vůle zvítězit je důležitá, ale vůle připravovat se je nenahraditelná“ (Joe Paterno). Tímto citátem bych začal dnešní můj článek. Vůbec nevím, kdo je Joe Paterno, ale v této větě vystihl celý smysl sportovní přípravy. Je to sice naprosto jasné, ale i ty nejjasnější věci musí být napsány a i když to vypadá jednoduše, jejich realizace je mnohdy strašně obtížná. Měsíce květen až červenec jsou vlastně hlavní sezónou přípravy reprezentačních družstev všech kategorií. Je to období, kdy mají všichni relativně na tuto přípravu nejvíce času. Kluby svou činnost utlumují a pozvolna přecházejí do prázdnin a dovolených, nehrozí blízkost mistrovských soutěží a tak je vytvořen prostor pro reprezentační přípravu. Koncem června jsou i známky uzavřeny a už i škola přestává narušovat pohodu přípravy. A právě realizace tohoto je mnohdy složitá. Někdy chybí soupeři, někdy peníze, mnohdy obojí. Ale nakonec, projeví-li se dostatečná vůle chtít trénovat, tak to nakonec vyjde. Nechci mluvit o jiných družstev mládežnických reprezentací, každý by se měl soustředit na tu svou a nezasahovat do druhých. A i já budu převážně mluvit o přípravě kadetů ročníků 93, kteří pozvolna přechází do juniorské kategorie.

„Vůle zvítězit je důležitá, ale vůle připravovat se je nenahraditelná“ (Joe Paterno). Tímto citátem bych začal dnešní můj článek. Vůbec nevím, kdo je Joe Paterno, ale v této větě vystihl celý smysl sportovní přípravy. Je to sice naprosto jasné, ale i ty nejjasnější věci musí být napsány a i když to vypadá jednoduše, jejich realizace je mnohdy strašně obtížná. Měsíce květen až červenec jsou vlastně hlavní sezónou přípravy reprezentačních družstev všech kategorií. Je to období, kdy mají všichni relativně na tuto přípravu nejvíce času. Kluby svou činnost utlumují a pozvolna přecházejí do prázdnin a dovolených, nehrozí blízkost mistrovských soutěží a tak je vytvořen prostor pro reprezentační přípravu. Koncem června jsou i známky uzavřeny a už i škola přestává narušovat pohodu přípravy. A právě realizace tohoto je mnohdy složitá. Někdy chybí soupeři, někdy peníze, mnohdy obojí. Ale nakonec, projeví-li se dostatečná vůle chtít trénovat, tak to nakonec vyjde. Nechci mluvit o jiných družstev mládežnických reprezentací, každý by se měl soustředit na tu svou a nezasahovat do druhých. A i já budu převážně mluvit o přípravě kadetů ročníků 93, kteří pozvolna přechází do juniorské kategorie.

Jak se pozná dobrý kouč?

Diskuse na téma, co dělá kouče dobrým koučem, bude trvat neustále. Otázka nebude nikdy stoprocentně zodpovězena, protože se každý tým chová jinak a každý tým vyžaduje jiného člověka. Přesto se některé všeobecné výroky o „dobrém“ kouči dají najít. Seznam správných vlastností a používaných metod je dlouhý. Ideální je, pokud sociální kompetence tvoří solidní základ, který jde ruku v ruce s intelektuálními schopnostmi a osobní zralostí. Dobrý kouč by měl rozhodovat na základě svých schopností a vnějších podmínek a neměl by vzbuzovat žádné falešné naděje.

Vytvoření důvěrných vztahů má pro další průběh koučinku velký význam. Protože pouze pokud mám k někomu důvěru, budu také připraven mluvit o mých problémech a svěřím se s mými plány řešení těchto problémů. Kouč by se měl snažit vytvořit si pozitivní vztah se svými svěřenci. Bezpodmínečné akceptování hráče je předpokladem pro úspěšný koučink.

Sportovní šampióni vždy říkají, že klíčem k úspěchu je věřit v sebe a potvrzují to demonstrováním sebedůvěry ve své hře. Ovšem i když sportovci znají význam sebedůvěry, mnozí postrádají schopnosti ovládat tuto základní psychologickou kvalitu. Vidí to u dalších sportovců, ale nedokáží to nalézt u sebe. Sportovec potřebuje sebedůvěru k vítězství, ale také potřebuje vyhrávat, aby rozvinul sebedůvěru. Otázkou je, jak se dostat na spirálu: vítězství, zvýšená sebedůvěra, vítězství, což představuje úspěch. A jak vystoupit ze spirály: porážka, zvýšená nedůvěra, porážka, která pochopitelně přináší neúspěch. Mnozí sportovci si myslí, že sebedůvěra je víra ve vítězství. Jednou ze zásad americké sportovní víry je, že sportovec by si vždy měl myslet, že vyhraje. Jiné uvažování se považuje málem za svatokrádežné. Je jim tvrzeno, že pokud myslí jinak, potom uvažují jako poraženci odsouzení k prohrávání. Toto přesvědčení o tom, co je sebedůvěra je mylné a často vede k nedostatku sebedůvěry, nebo k přílišné sebedůvěře. Opravdová sebedůvěra je sportovcovo realistické uvažování o možnosti dosáhnout úspěchu.

V německé bundeslize proběhla diskuse o nedocenění práce statistiků. Každý bundesligový tým zaměstnává jednoho statistika. Vládci čísel mají v týmech dvě funkce. První je informační, statistiky a později i videa, která musí být nahrána na společný server ligy do dvou dnů, je k dispozici všem týmům i veřejnosti. Druhou funkcí statistiků je sběr dat a videosekvencí pro vlastní tým. Bez skautingu dnes žádný tým nevyhraje extraligový zápas play off nebo Ligy mistrů. A proto je dnešní článek věnován statistikům. Dělají pro týmy obrovskou práci, sbírají populární data pro veřejnost a dělají volejbal více atraktivním. Zdravím všechny Sezemské, Galluse, Lepiče, Foltýny, volejbalovou veřejnost bych rád seznámil se statistickými údaji, které statistik sbírá pro analýzu týmového výkonu ve hře a po utkání. Pojďme se tedy podívat pod pokličku statistiků. Jako vzor nám bude sloužit matchreport z utkání ženské turecké ligy, statistické údaje přiblížíme ze zápasu mužského národního týmu na loňském mistrovství světa v Itálii proti Brazilcům, který zpracoval statistik národního týmu mužů Petr Sezemský. K objasnění jednotlivých čísel nám pomohou údaje kapitána naší reprezentace, Ondřeje Hudečka, který měl na postu přihrávajícího smečaře v každé činnosti minimálně jeden záznam.

Hohmann/Lames/Letzelter definují motorickou rychlost jako „schopnost pohybu v maximálně krátkém čase bez přítomnosti únavy“ (Úvod do tréninkové vědy, 2002). Rychlost přebírá v moderním volejbalu klíčovou funkci v dosažení úspěchu, neboť určuje kvalitu a efektivitu herního jednání i techniky. Odborná literatura zařazuje rychlost vedle síly a vytrvalosti (a pohyblivosti) ke kondičním schopnostem a základnímu článku motoriky, což se jeví jako problém. Dominantní roli při rychlých pohybech hraje koordinace, čili funkce nervových center – centrálního nervového systému. Kvalita rychlých a zároveň precizních pohybů je závislá na fyziologicky omezené rychlosti nervových drah „motorických programů“(Keele,Cohen,1990), které vznikají v centrálním nervovém systému. Z toho podle Jocha vyplývá, že „trénink rychlosti je vždy také trénink koordinace.“

Hohmann/Lames/Letzelter definují motorickou rychlost jako „schopnost pohybu v maximálně krátkém čase bez přítomnosti únavy“ (Úvod do tréninkové vědy, 2002). Rychlost přebírá v moderním volejbalu klíčovou funkci v dosažení úspěchu, neboť určuje kvalitu a efektivitu herního jednání i techniky. Odborná literatura zařazuje rychlost vedle síly a vytrvalosti (a pohyblivosti) ke kondičním schopnostem a základnímu článku motoriky, což se jeví jako problém. Dominantní roli při rychlých pohybech hraje koordinace, čili funkce nervových center – centrálního nervového systému. Kvalita rychlých a zároveň precizních pohybů je závislá na fyziologicky omezené rychlosti nervových drah „motorických programů“(Keele,Cohen,1990), které vznikají v centrálním nervovém systému. Z toho podle Jocha vyplývá, že „trénink rychlosti je vždy také trénink koordinace.“

Kluby si slibují od nově příchozích posil zvýšení výkonnosti týmu. Po nějaké době zjistí, že k žádnému zvýšení nedošlo. Často se stává, že se hvězda týmu přizpůsobila úrovni ostatních hráčů. Naděje zmizela v šedém průměru. Už Aristoteles mluví o tom, že se lidé nechávají vtáhnout do středu skupiny. Tím myslel, že skupiny mají často tendenci vyrovnávat extrémy. Dnes označujeme tento jev pojmem konvergence. Tato tendence nezvýší výkonnostní úroveň družstva, ale spíše hráč podává průměrné výkony. Konvergence je v sociální společnosti důležitá. Jedinec se musí orientovat na sociální normy a také je akceptovat. Vedle ní je ovšem také důležitá individualita, čili ponechání si osobních přesvědčení a schopností. U silných osobností je důležité, aby se nesklonili před tlakem konvergence a udrželi si svoje silné stránky. Pravděpodobnost, že se silní jedinci přizpůsobí skupině a tím i skupinovému průměru, je tak pravděpodobná, čím větší soudružnost (koheze) v týmu je. Existují hráči, kteří touží po tom, být ve skupině oblíbený a uznávaný.

Kluby si slibují od nově příchozích posil zvýšení výkonnosti týmu. Po nějaké době zjistí, že k žádnému zvýšení nedošlo. Často se stává, že se hvězda týmu přizpůsobila úrovni ostatních hráčů. Naděje zmizela v šedém průměru. Už Aristoteles mluví o tom, že se lidé nechávají vtáhnout do středu skupiny. Tím myslel, že skupiny mají často tendenci vyrovnávat extrémy. Dnes označujeme tento jev pojmem konvergence. Tato tendence nezvýší výkonnostní úroveň družstva, ale spíše hráč podává průměrné výkony. Konvergence je v sociální společnosti důležitá. Jedinec se musí orientovat na sociální normy a také je akceptovat. Vedle ní je ovšem také důležitá individualita, čili ponechání si osobních přesvědčení a schopností. U silných osobností je důležité, aby se nesklonili před tlakem konvergence a udrželi si svoje silné stránky. Pravděpodobnost, že se silní jedinci přizpůsobí skupině a tím i skupinovému průměru, je tak pravděpodobná, čím větší soudružnost (koheze) v týmu je. Existují hráči, kteří touží po tom, být ve skupině oblíbený a uznávaný.