Nevím, jak bych začal, aby v tomto článku mohlo být něco pozitivního. Zatím mne nic nenapadá, ale snad k tomu nějak „dokráčím“. Kdysi v roce 2001 jsem na základě nesmyslného výkladu pravidel o „clonění“ v tehdejším „Zpravodaji ČVS“, který umožňoval beztrestně kolektivně clonit, rozproudil debatu na toto téma. Z trenérské obce tehdy docela jednoznačně zaznělo jasné NE clonění u mládeže. Myslel jsem si tedy, že už se k tématu nebudu muset vracet. První pochybnost a zaváhání vznikly na historicky prvním „barevném minivolejbalu“ v Nymburce. K mému zděšení tam některé týmy clonily už v modrém a věřte nebo nevěřte, i v zeleném dresu. Znovu jsem se setkal se záměrně stavěnou kolektivní clonou na „Neoficiálním MČR“ mladších žákyň v Brně. Opět jsem jen kroutil nevěřícně hlavou. Poslední pomyslnou kapkou, kterou má trpělivost opět přetekla, bylo 1.kolo ČP v Přerově. Nejen že mnohé týmy velmi efektivně používaly pětičlennou clonu, ale hlavně k mé hrůze trenéři těchto týmů jednak zapírají, že to hráčky učí a jednak argumentují tím, že když cloní ostatní, budeme clonit taky.

Úkolem každého hráče a celého týmu je zvládat herní situace. Při učení techniky jednotlivých dovedností je důležitá zpětná vazba. Tu může zprostředkovat trenér, ta je však na základě emocionálních kompetencí hráčů brána spíše jako vyhodnocení momentální situace a může se proto míjet účinku. Mimo jiné je to ztráta času, když se trenér zabývá neustálým opravování a zpětnou vazbou hráčům. Místo toho by měl trenér věnovat svůj čas důležitějším úkolům. Důležitější je zpětná vazba, která je objektivní a kterou vezme hráč sám na sebe.

Olympijské hry jsou minulostí a některé poznatky, které se v Londýně objevily, můžeme vyslovit i bez detailních analýz. Jedním z nich je jistě vysoká úroveň techniky jednotlivých dovedností u hráčů a hráček vyspělých týmů. Nejedná se pouze o zvládnutí jednoduchých herních situací, ale také situací pod časovým i komplexním tlakem, které hráči i hráčky na olympijském turnaji byli nuceni zvládnout. Jedná se například o herní situaci po efektním zákroku v obraně v poli, po nahrávce z pole nebo při útoku při neočekávané situaci. Protože hlavní rozdíl v přechodu z obrany do protiútoku byl hlavně v rychlosti, jsou na hráče i hráčky kladeny ještě vyšší nároky v oblasti techniky než doposud.

Poslední článek série zabývající se korekcemi špatných návyků při útočném úderu se věnuje timingu smečování. Jedná se o zlepšení koordinace celého pohybu po nahrávce nahrávače.

Koch pracoval na zlepšení timingu v rámci rozcvičení nebo na závěr tréninkové jednotky. Hráči měli převážně problémy se smečařským rozběhem, který je řízen výškou a rychlostí nahrávky. Jako velmi efektivní metoda učení se timingu smečování od jeho rozběhu až po útočný úder se prokázala rytmizace, kterou ovšem Koch z důvodu její náročnosti převzal do rukou sám. Většina hráčů se rytmus i průběh smečařského pohybu naučila velmi rychle. Podstatné pro zdárné vyřešení tohoto problému je však relativně stálá nahrávka, nahrávač tedy musí plnit správně roli asistenta cvičení.

K nápravným opatřením pohybu paže při samotném úderu patřila u Kocha dvě cvičení. Prvním z nich bylo tlesknutí dlaně úderové paže do ruky neúderové paže, která směřovala šikmo vzhůru. Tím Koch docílil toho, že hráči po zatáhnutí lokte natáhli úderovou paži co nejvýše. Trenéři však musí být důslední v tom, aby neúderová paže nebyla příliš nízko. Děti – jak se ukázalo – sami nedokázaly vyhodnotit správnost výšky dlaně neúderové paže. Ve druhém cvičení hráči drželi míč v ruce nebo byl míč zavěšen v síti a pokoušeli se do míče udeřit v optimální výšce. Tato cvičení se v nácviku úderu do míče ukázaly jako nejefektivnější. Nejlepším cvičením pro správný pohyb zápěstí se ukázalo cvičení s následným odhodem tenisového míčku.

Nejčastějšími chybami, které se vyskytují při práci paže při útočném úderu, jsou nedostatečné nebo příliš brzké zatažení lokte při odrazu, nedostatečné vytažení ruky při vlastním úderu a příliš brzké zastavení ruky po úderu (před tělem). Vysoká četnost těchto chyb se objevila i při analýze útočného úderu Kocha. Ukázalo se, že korekce těchto chyb je rychlejší, když hráči dostali od trenéra jasnou instrukci o ideálním provedení pohybu, než když se snažili chybu odstranit sami. Z toho vyplývá, že zpětná vazba videorozborem pomáhá ke zlepšení technického provedení pohybu paží při útočném úderu.

Ke zlepšení techniky tedy přispívá cílená korekce a jasné pohybové úkoly. Hráči zlepšili pohyb paže při zatažení lokte tím, že za nimi stál další hráč, který přesně vedl pohyb této smečařské paže. Při příliš brzkém otevření do polohy „lukostřelce“, které podle biomechanických principů znemožní ideální přenos impulsu na míč, pomohla instrukce ve stoje. 

Torsten Koch se také zabýval nápravou nedostatků práce paží při rozběhu i odrazu. První možností nápravy je předání tenisového míčku ve fázi provedení brzdícího kroku smečařského rozběhu, abychom dosáhli co největšího zášvihu paží. Zadruhé je to instrukce dostat při odrazu obě paže maximálním švihem vzhůru. Tyto dva nedostatky se objevují u hráčů a hráček nejčastěji, přitom je třeba říci, že jak zášvih, tak i švihový pohyb obou paží se u hráčů vyskytují, ale nejsou provedené důsledně.

I tady využil Koch u vizuálně vnímavých jedinců videorozbor, který vedl ke zlepšení techniky. Ten se osvědčil hlavně u hráčů, kteří neměli smečařský rozběh zažitý a byli teprve v úvodní fázi učení. Druhou variantou demonstrace byl rozfázovaný pohyb smečařského rozběhu na snímcích.

Metodicky nejúčinnější formou byl individuální přístup trenéra k hráčům mimo tréninkovou skupinu, kdy trenér doprovázel hráče pohybem a individuálně se mu věnoval. (např. hráč stojí uprostřed trojice, dvojice trenérů vykročí pravou nohou a přitom se pohybují jejich paže do zákmihu, a dokročí levou nohou a švihnou pažemi směrem vzhůru).

Německý trenér Torsten Koch se zabýval korekcí chyb při útočném úderu. Vyzkoušel několik variant nápravy a došel k zajímavým zkušenostem.

První problematickou oblastí útočného úderu, kde se vyskytuje řada chyb, je rozběh.
Koch popisuje tři druhy možností korekece.

Na konci zlaté noci plné objetí, polibků a vzpomínkových fotek ztratily Misty May Treanor a Kerry Walsh půdu pod nohami. Pod provizorními tribunami beachvolejbalové arény na Horse Guards Parade se hvězdy světového formátu po zisku třetího zlata bavily s novináři o své budoucnosti, ti kteří si počkali, se dozvěděly důležitou novinu.

Po zisku třech zlatých olympijských medailí v řadě a mnoha úspěších ve Světové sérii skončila v centru Londýna éra dvou hráček, na kterou bude beachvolejbalový svět ještě dlouho vzpomínat. Olympijské finále bylo to jejich posledním společným zápasem, May Treanor má dost světa plného cestování a obhajování titulů. „Chci být pravou manželkou a chci se věnovat rodině,“ říká 35 letá Misty. Kerry Walsh si musí pro nadcházející sezónu hledat novou partnerku.

Zdravím rekreující se volejbalisty,
nejdříve položím diskusní otázku:"Jaké parametry, vlastnosti či schopnosti jsou pro vás důležité (nejdůležitější) při výběru hráče na post nahravače?