Volal mi po vítězství české reprezentace v Evropské lize Ondra Vetchý, který se s neuvěřitelnou důsledností ozývá vždy, když se v českém volejbalu něco podaří … už od roku 1993. Je zvláštním druhem vlastence, a vlastně každý „český úspěch“ s až naivní poctivostí prožívá. „Zdendo, ty tvoje holčičky zpívaly hymnu, a jak moc pěkně zpívaly …“. Samozřejmě to nejsou moje holčičky, jsou především svoje, a tak trošku trenéra Carla Parisiho. Protože jsme byli všichni v Karlových Varech, kde jak známo souběžně probíhal filmový festival, byl Ondra za půl hodiny za mnou v hotelu Imperiál a pokračoval v projevech nadšení“ „…já jsem takovej vůl, že jsem nedorazil, byl jsem pár metrů od vás, to byla paráda, viděl jsem to v televizi … vyřiď holkám, že jim moc držím palečky … a jak byly sebevědomý, to je přeci úžasný …“. Gratulaci touto cestou vyřizuji, stejně jako gratulaci od první dámy českého filmu Aňy Geislerové (odkaz video), která byla tak laskava a natočila s Helenou Havelkovou, Julií Jášovou a Pavlou Vincourovou moc pěkný volejbalový klip.

Ale dnešní krátký článek bude, jak Ondra Vetchý velmi správně detekoval, o sebevědomí. Naprosto souhlasím s jeho laickým, ale správným pocitem. Za sebevědomí se totiž rádo vydává, něco, co sebevědomím není a má k němu hlavně strašně daleko. Sebevědomí je velmi často klidné, nehalasné, pokorné. Sebevědomí nekříčí: „tady jsem!“, ale nechává se poznat. Nepotřebuje se hlásit o pozornost, protože je si „SEBE-VĚDOMO“. Naopak mindráky, slabost a zbabělost na sebe rádo berou převlek, nápadnosti, halasnosti, jistoty a suverenity. Vnější projev, který má vzbudit dojem sebejistoty, ve skutečnosti ovšem zakrývá vnitřní slabost či pocit vnitřní nejistoty. Když hrály naše holky proti Holandsku, měly obavy, šlo o hodně … Výkon byl tak trochu křečovitý, ale tak to vždycky chodí, když se hraje o moc. Nejdůležitější je právě takové zápasy vyhrát, jelikož to je větší dřina než hrát třeba proti silnějšímu soupeři, ale letět na perutích dobrého výkonu. To byl případ zápasu proti Bulharsku. A právě v tomto zápase jsem spatřil sebevědomí, které vyrůstalo z hráčských kvalit, dřiny a společně prožitého trápení. Holky se ani v zápase, ani po něm nechovaly povýšeně, arogantně, vzpupně, což je často zaměňováno za sebevědomí. Šly si pro vítězství a věděly, že ho dosáhnou, protože pudově cítily, že jim náleží. Když vyhrály, oslavily si úspěch, udělaly si vítězné kolečko, trochu si zatančily, zazpívaly si hymnu, nezapomněly přivolat z hlediště náhradnice, které neměly to štěstí vychutnat si „live“ úspěch. Byly přirozené a sympatické. Čtenáři tohoto webu dobře znají můj dlouhodobý postoj k ženskému volejbalu, ale minulý pátek jsem cítil obdiv k volejbalistkám – ženám. Českým hráčkám, které byly dospělé, dojemné a SEBEVĚDOMÉ, protože věděly, že hrály výborně. Věděly, nikoliv navenek deklarovaly. Byly samy se svým úspěchem a se svým dílem. Některým jsem při předávání medailí pošeptal „něco do ouška“. Týkalo se to výkonu, nebo jiných kvalit s výkonem souvisejícím. Nemám moc rád, když se kdekdo s kdekým líbá. Já vím, nosí se to …. Polibek je pro mě poněkud důvěrný akt. Políbil jsem pouze kapitánku, protože to nějak vyplynulo, a skutečně a bytostně jsem si vážil jejího výkonu a přístupu ke hře. Pozná se to především v „anonymních“ činnostech jako je hra v poli, vykrývání a chování mezi rozehrami. Především v zápasu proti Holanďankám byla Helena v tomto směru nejlepší a skutečná kapitánka. Možná, že je sebevědomí mužů jiné než sebevědomí žen, ale podobně sympaticky pokorně jsem viděl chovat se loni ve Vídni Milkoviče, když Srbové vyhráli Mistrovství Evropy, ale po pravdě řečeno vyhrál ten šampionát právě Milkovič. Ale i tam mě uchvátilo jeho klidné, ne-sebestředné chování. Byl nejlepší hráč, ale věděl to, nepotřeboval na to nějak upozorňovat. To je pro mě sebevědomí, a tak jsem viděl i české hráčky ve finále Evropské ligy. Ondra Vetchý měl velmi správný instinkt …

V Praze dne 10.7.2012, Zdeněk Haník