Neustále se snažíme nacházet různé cesty, myšlenky, nové varianty techniky, abychom našim hráčům umožnili se správně volejbalově vyvíjet. Velkou roli ve sportovním vzdělání hraje motivace, která vychází z různých cvičení a materiálů, které máme k dispozici. Jednou z nich může být „míč pro libera“, který během nekolikaměsíčního použití v tréninkovém procesu stoprocentně přesvědčil a nadchnul trenéry v zahraničí. Míč pro libera byl vyvinut v Itálii, na jeho výrobě se podílel bývalý reprezentant Damiano Pippi. Povrch míče a jeho váha jsou stejné jako u normálního míče. Míč pro libera je speciálně polstrován, aby byl odskok od paží reálný a aby dráha letu míče odpovídala dráze normálního volejbalového míče.

V poslední době sleduji výkony Petry Kvitové. Musím se přiznat, že mě ani celkem nezajímají její výsledky (i když jsem ji moc fandil a přál vítězství v Istanbulu), ale hlavně způsob, jakým praktikuje svoji hru. V průběhu turnaje mistryň jsem slyšel od kolegů, že do toho často zbytečně a bezhlavě „šije“. Osobně musím říci, že tomu velice dobře rozumím a právě to dělá Petru výjimečnou (možná i velkou šampionkou). Ne, výjimečnou ji nedělá to, že někdy opravdu snad i zbytečně vyhodí několik metrů za čáru svůj forhend, ale ta její živočišná potřeba útočit a být ofenzivní v každé situaci hry! Myslím si, že nad taktikou (i když je na svůj věk pochopitelně takticky již také na úrovni) stojí její pocit a vnitřní potřeba útočit a na hřišti nad soupeřkou dominovat. Její hra se bude jistě ještě vyvíjet.

Rozhodčí to se mnou nemají jednoduché. Diskutuji s nimi, hádám se, nesouhlasím s některými rozhodnutími, protahuji oddechové časy, dostávám žluté karty. Vím o své slabině. Vedení klubu mě každou sezónu správně nabádá k sebekontrole, uvidíme v letošní sezóně. V únoru se s rozhodčími dohadovaly už pouze hráčky. Budu se znovu pokoušet být lepší. Nemají lehkou práci, páni arbitři. Musí rozhodnout a ono to není někdy jednoduché.

Nemám to však s rozhodčími jednoduché ani já. Soustředěnost na to, jestli máme správně zastrčená trička a jestli stojí hráčky v zóně střídání, často odvádí od toho důležitého – rozhodování. Chci se vrátit ke dvěma jevům, ve kterých nemáme stále jasno ani my, trenéři, kteří každý den v tělocvičně připravujeme tým na onen vrchol týdne – zápas – ani rozhodčí, kteří v zápasech rozhodují o tom, co je správné a co ne.

Hohmann/Lames/Letzelter definují motorickou rychlost jako „schopnost pohybu v maximálně krátkém čase bez přítomnosti únavy“ (Úvod do tréninkové vědy, 2002). Rychlost přebírá v moderním volejbalu klíčovou funkci v dosažení úspěchu, neboť určuje kvalitu a efektivitu herního jednání i techniky. Odborná literatura zařazuje rychlost vedle síly a vytrvalosti (a pohyblivosti) ke kondičním schopnostem a základnímu článku motoriky, což se jeví jako problém. Dominantní roli při rychlých pohybech hraje koordinace, čili funkce nervových center – centrálního nervového systému. Kvalita rychlých a zároveň precizních pohybů je závislá na fyziologicky omezené rychlosti nervových drah „motorických programů“(Keele,Cohen,1990), které vznikají v centrálním nervovém systému. Z toho podle Jocha vyplývá, že „trénink rychlosti je vždy také trénink koordinace.“

Kluby si slibují od nově příchozích posil zvýšení výkonnosti týmu. Po nějaké době zjistí, že k žádnému zvýšení nedošlo. Často se stává, že se hvězda týmu přizpůsobila úrovni ostatních hráčů. Naděje zmizela v šedém průměru. Už Aristoteles mluví o tom, že se lidé nechávají vtáhnout do středu skupiny. Tím myslel, že skupiny mají často tendenci vyrovnávat extrémy. Dnes označujeme tento jev pojmem konvergence. Tato tendence nezvýší výkonnostní úroveň družstva, ale spíše hráč podává průměrné výkony. Konvergence je v sociální společnosti důležitá. Jedinec se musí orientovat na sociální normy a také je akceptovat. Vedle ní je ovšem také důležitá individualita, čili ponechání si osobních přesvědčení a schopností. U silných osobností je důležité, aby se nesklonili před tlakem konvergence a udrželi si svoje silné stránky. Pravděpodobnost, že se silní jedinci přizpůsobí skupině a tím i skupinovému průměru, je tak pravděpodobná, čím větší soudružnost (koheze) v týmu je. Existují hráči, kteří touží po tom, být ve skupině oblíbený a uznávaný.

Už v minivolejbalové hře 2 proti 2 mohou být trénovány herní situace hráčů po vlastní obraně. Náš tým brání jedním hráčem na síti a jedním hráčem v poli soupeřův útok a po obraně se snaží útočit proti jednobloku soupeře. Hráč v poli se postaví do diagonálního směru a snaží se bránit míče letící přes blok. Tvrdý útočný úder mimo blok není v této kategorii běžnou záležitostí, proto se blokující hráč snaží blokovat přímý směr útočníka. Bránící hráč v poli se snaží reagovat na technické údery směřující do lajny nebo ostré diagonály. Udržet míč ve hře po útočném úderu soupeře je však pouze první část stanoveného úkolu. Dalším úkolem našeho týmu je po úspěšné obraně získat bod. To nemusí být jednoduchá úloha, zvláště když musí blokující hráč během krátké doby doběhnout do místa nahrávky a nahrát. Útočit pod velkým úhlem mezi nahrávkou a rozběhem na útočný úder také není snadnou záležitostí. Existuje několik variant, jak tuto svízelnou situaci vyřešit, které se podobají realitě ve hře a které hráče v tréninkovém procesu vzdělávají v úspěšném řešení herních situací. V tomto případě je to úspěšná obrana míčů, které jsou útočníkem vedeny mimo blok a vědomá snaha hráčů přihrát přesně do místa odbití.

Vedle zvládnutí herních řetězců je dalším důležitým bodem týmová domluva na taktických ujednáních. „Dívali se na sebe, jako kdyby s tou situací neměl nikdo nic společného“, zní analýza přítomných, když spadne míč na zem. Tím byl správně popsán vnitřní pocit hráčů. Máme-li se spolehnout na to, že hráči budou reagovat až podle situace, je neúspěch naprogramován. Je totiž nepravděpodobné, že šest hráčů během několika zlomků sekundy spojí svá rozdílná vnímání otevřené herní situace do jedné strategie, pokud není již předem jasně určeno, jak ji správně vyřešit. Další příklad. Nahrávač. Režisér hry vybere v zóně I míč do středu hřiště, libero a blokující hráč běží k míči a sráží se s diagonálním hráčem, který chtěl v této situaci také nahrávat. Škoda, že námaha všech tří hráčů přijde nazmar, protože na základě kolize padá míč na zem. Jak již bylo několikrát uvedeno, ve volejbale neexistuje dvakrát stejná situace, vždy je něco jinak. Ale existují situace, které si jsou podobné. Obrana nahrávače a následné jednání hráčů při nahrávce patří k těm nejdůležitějším. Kam by měl směřovat míč po vybírání nahrávače? Kdo by ho měl nahrát? Jaké existují varianty?

Volejbal je hra. Každá rozehra přináší neustále nové situace, které se vždy od sebe nějak liší. Na jednu stranu je těžké cvičit věci, které se nikdy neopakují, na druhé straně patří simulace herních situací k nedůležitějším elementům obsahu tréninku. Útok vynikajícího soupeřova útočníka, blok však stojí dobře. Tvrdý úder po lajně, středový hráč v poli vybírá míč, na který bude ještě dlouho hrdý. Pak ovšem letí míč vysoko nad hřištěm, tři hráči běží k míči, podívají se na sebe, ale míč padá na zem. Přichází zklamání hráčů nad nezvládnutí jednoduché herní situace.

Akce typu mistrovství světa či olympijských her jsou indikátorem toho, jaký vývoj nabere volejbal v příštích letech. Mistrovství světa mužů v Itálii ukázalo, jakým způsobem se budou řešit herní situace, které jsou týmy často opomíjeny, totiž protiútok po vybraných míčích. Michael Warm, trenér rakouského národního týmu, shlédl zápas mezi Srbskem a Kubou, tedy mezi týmy, jejichž hra je natolik rozdílná, že bychom těžko hledali k těmto týmům paralelu. Na straně jedné naprosto precizní, kvalitní provedení herních činností spojených s týmovou sehraností. Na straně druhé atletická, fyzická dominance Kubánců. Srbsko zvítězilo nad Kubou 3:1 (-16,19,22,19). Spokojený fanoušek, který pozoroval utkání a kterému by bylo zabráněno dívat se na stav, by jistě řekl, že Kubánci jsou jasně lepším týmem.

Hra založená na Wash-systému byla objevena Billem Nevillem v roce 1985. „Hru ve hře“, jak ji nazývají Američané, často používali Doug Beal a Bill Neville v tréninku dvojnásobných olympijských vítězů z USA v letech 1984-1988. Forma této hry je velice jednoduchá: 2 týmy hrají proti sobě.  Hra začíná podáním nebo vhozením míče od trenéra jednomu družstvu, jedno jakému, a hraje se, dokud neleží míč na zemi. Jakmile je jedna výměna dohrána, trenér ihned hází další míč družstvu A nebo B.