Funkce libera, zavedená v roce 1998, se ve výkonnostním a vrcholovém volejbale stala nedílnou součástí tréninkové přípravy a zápasů. Libero jednoznačně pomohlo ke zlepšené hře v poli, žádné družstvo vrcholového volejbalu si v současném pojetí hry nemůže dovolit špatnou obranu jak na síti, tak v zadní části hřiště. Dnes už je libero ve volejbale nepostradatelným článkem družstva. Zpravidla je střídáno oběma blokaři v zadní části hřiště, je nejdůležitějším přihrávajícím hráčem družstva, v poli hraje nejčastěji v zóně V, některá družstva brání s liberem také v zóně VI, výjimečně situačně v zóně I. Libero je centrálním hráčem pro zpracování míčů zadarmo a vykrývání vlastních útočících hráčů.

Jak může trenér zlepšit souhru svého týmu v situacích po přihrávce podání (Němci tuto herní situaci nazývají Herní komplex I, Herní komplex II – herní situace po vlastním podání)? Jak dokážeme v tréninku docílit podobnou intenzitu jako v utkání? K těmto a jiných otázkám jsem se snažil utříbit myšlenky mé trenérské filozofie. Jaké herní situace jsou v mé soutěži v zápasech rozhodující? Jak si můj tým stojí v řešení těchto situací v porovnání se soupeři? Řešení těchto standardů, které můj tým nezvládá a ve kterých není v soutěži úspěšný, řeším nejdříve.

Svého času jsem vedl polemiku s volejbalovým dobrodruhem Zdeňkem Cikrdlem o tom, co je ve volejbalu důležitější: zda obrana nebo útok. On tvrdil, že volejbal se rozhoduje obranou a já kontroval, že se asi nedívá na statistiky a že moderní volejbal je útok. Pokud bychom se na věc podívali přísně odborně, tvrdíme vlastně oba nesmysl, jelikož se na tuto otázku ani nedá odpovědět. Představte si, že bychom chtěli naprosto exaktně odpovědět na to, zda v 2. světové válce rozhodla slabá obrana Němců či útočná síla spojenců. Ano, výsledek utkání je vždy výsledkem souboje mezi tvrdostí, bezchybovostí a překvapivostí útoku proti sveřeposti, odhodlanosti a rafinovanosti obrany. A platí to oboustranně. Vždy jedna strana zvítězí, protože její útok, byl silnější než obrana soupeře a naopak vlastní obrana byla silnější než útok soupeře. Někdy se vyskytnou určité zajímavosti či nepravidelnosti, ale v principu toto vysledujeme vždy. Přesto i nadále tvrdím, že se moderní mužský volejbal se rozhoduje v útoku. Tento výrok však musím postavit do náležitých souvislostí.

Jeden možná malý, ale dle mého názoru docela důležitý detail ke střelbě. Jak už jsem se několikrát vyjádřil, má střelba i svoje psychologické aspekty, které pramení z problému vzájemné důvěry a odevzdání se mezi nahrávačem a smečařem. Důvěra je dána také mimo jiné úspěšností a úspěšnost je daná také správným technickým provedením.

Čirou náhodou se mi dostal do rukou překlad příspěvku z bývalého NDR. Příspěvek nese datum 1989. Z historie volejbalu jsem vždycky měl dojem, že družstvo NDR bylo vždy synonymem konzervativní hry z vysokých nahrávek a jediným zrychlujícím prvkem byl  úder č.1. Shodou okolností jsem někdy kolem roku 1975 byl na Světovém poháru v Praze, kde jsem jako student dělal výzkum pro doc. Vojíka (otce známých volejbalistů Jana a Jiřího). Samozřejmě jsme se také dívat na tréninky jednotlivých družstev.

Klasická zápasová atmosféra. Ženská extraliga Brno versus Slavia Praha a hovory trenérů v jejichž pozadí už trochu straší, jak to dnes zahraje moje družstvo. Člověk je trochu roztržitý a na druhou stranu pokud jsou vztahy mezi oddíly a trenéry korektní, možnost diskutovat o volejbalových problémech se stejně naladěnými a zapálenými lidmi. Mirek Čada k nim bezesporu patří. Protože jsme, pokud se týče způsobu hry, naladěni na stejnou notu, stočila se diskuse samozřejmě opět ke střelbě. Záhy jsme se oba shodně odhalili jeden problém, který již vyvstal  na semináři v Brandýse nad Labem. Kdy vlastně se střelbou začít. Na onom semináři byl velký odpor proti trénování střelby na přelomu přechodu st. žáků a dorostu. Většina argumentovala s nedostatečně zvládnutým rozběhem, technikou nahrávače apod. 

Vrátil jsem se ze soustředění juniorů a vpadl do všední reality. Přečetl si vše na mailu, na VIS a také na stránkách Zdeňka Haníka. Soustředění proběhlo bezvadně a chlapci pracovali více než dobře. Jen já mám trochu červíčka obav. Už onehdy mě napadlo jestli by nebylo dobře psát také o tom, co v trenérském řemesle neumím nebo co se mně vůbec nedaří. Nevím jestli to není veskrze špatný nápad. Reprezentační trenér a on neví… Vím, že klíčem k dobré hře v útoku je nahrávač.

Boje které probíhaly v Turecku na olympijské kvalifikaci mě v mnohém poučily. Spojení televizního přenosu a aktuálního problému, který mám jako trenér, je dobrou studnicí k poznání a k hlubšímu promýšlení volejbalových problémů. Na posledním soustředění juniorů ročníku 89 v Nymburku, kde shodou okolností ( samozřejmě, že to byl úmysl) trénovali kadeti ročníku 91, jsme měli s Petrem Judou  dostatek materiálu k diskusi. Samozřejmě jak jinak – rychlá střelba. V tomto případě jsem se bavili o věčném problému trenérů a ještě více hráčů a to o výšce střelby.

Základním článkem průběhu setu ve volejbalu je rozehra, kterou můžeme popsat jako část utkání zahájenou podáním a ukončenou chybou jednoho z týmů. Každou rozehru můžeme z pohledu týmu postupně rozdělit na osm základních částí. Tyto části pak společně s podáním pokryjí všechny herní situace, k nimž ve volejbalu dochází. Herní situaci (HS) v souladu s Dobrým a Velenským (1987) pojímáme jako okamžitý stav rozehry nebo její části, v níž nedochází k podstatné změně vztahů mezi podstatnými faktory HS, tj. nedochází ke změně struktury herní situace (podobně Táborský 2007) …

V předchozích kapitolách jsme logickým dělením volejbalové rozehry získali osm týmových činností, k nimž během rozehry dochází. Obsahem sportovní hry je však: „ … souhrn všech teoretických možných herních činností. Herní činnost je individuální, skupinová a týmová dovednost (nebo též herní způsobilost) zaměřená k plnění herních úkolů“ (Táborský et al., 2007). Pokud tedy z činnosti celého týmu vyjmeme pouze určitou skupinu hráčů, která spolu vědomě spolupracuje při řešení dané herní situace, získáváme tak mnohem širší spektrum skupinových činností ...