Základním článkem průběhu setu ve volejbalu je rozehra, kterou můžeme popsat jako část utkání zahájenou podáním a ukončenou chybou jednoho z týmů. Každou rozehru můžeme z pohledu týmu postupně rozdělit na osm základních částí. Tyto části pak společně s podáním pokryjí všechny herní situace, k nimž ve volejbalu dochází. Herní situaci (HS) v souladu s Dobrým a Velenským (1987) pojímáme jako okamžitý stav rozehry nebo její části, v níž nedochází k podstatné změně vztahů mezi podstatnými faktory HS, tj. nedochází ke změně struktury herní situace (podobně Táborský 2007) …

Základním článkem průběhu setu ve volejbalu je rozehra, kterou můžeme popsat jako část utkání zahájenou podáním a ukončenou chybou jednoho z týmů. Každou rozehru můžeme z pohledu týmu postupně rozdělit na osm základních částí. Tyto části pak společně s podáním pokryjí všechny herní situace, k nimž ve volejbalu dochází. Herní situaci (HS) v souladu s Dobrým a Velenským (1987) pojímáme jako okamžitý stav rozehry nebo její části, v níž nedochází k podstatné změně vztahů mezi podstatnými faktory HS, tj. nedochází ke změně struktury herní situace (podobně Táborský 2007) …

Primární dělení: základní fáze rozehry

Primární dělení rozehry je uskutečňováno podle kritéria kontroly nad míčem. Rozlišujeme tak dvě základní možnosti (viz schéma 1).

Schéma 1: Základní fáze rozehry

Jako pomyslnou hranici mezi fází +, resp. – pak můžeme zjednodušeně považovat přelet míče do prostoru nad polovinou soupeře (popř. dokončení vlastního třetího úderu, pokud uvažujeme soupeřův blok s přesahem na naší straně).

Sekundární dělení: dílčí fáze rozehry

Sekundární dělení rozehry spočívá v rozlišení způsobu zisku či ztráty kontroly nad míčem na základě předchozí vlastní či soupeřovy činnosti. Pokud tým získal míč pod kontrolu, rozlišujeme, zda po soupeřově podání, či po soupeřově útoku (protiútoku). Pokud tým ztratil kontrolu nad míčem (získává ji soupeř), stane se tak po vlastním podání nebo po vlastním útoku (protiútoku).

Schéma 2: Dílčí fáze rozehry

Při tomto rozdělení již můžeme popsat čtyři dílčí fáze rozehry a v nich činnosti týmu, k nimž může dojít během rozehry:

+A: činnost týmu po podání soupeře
+B: činnost týmu po útoku soupeře, resp. při vlastním opakovaném útoku
-A: činnost týmu po vlastním podání
-B: činnost týmu po vlastním neúspěšném útoku, resp. při opakovaném útoku soupeře

Zatímco v dílčích fázích (dále pouze fázích) A je rozestavení hráčů předem zvolené, v dílčích fázích B může být rozestavení hráčů vynucené vývojem herní situace. Než pokročíme k dalšímu, jemnějšímu dělení rozehry, je nezbytné definovat další pojem, kterým budeme v následujícím textu operovat. Pojmem výchozí (herní) formace (VF) se rozumí útvar (rozestavení), který vytvářejí všichni hráči zaujetím výchozích postavení, resp. střehových postojů ve vzájemném vztahu vzhledem k předpokládanému vývoji herní situace. Tato činnost je zaměřena na přípravu plnění úkolu v následující situaci. Jedná se o jakési přípravné strategické rozestavení družstva. Herní kombinace je jev dynamický a výchozí formace jev statický. Například:

Příklady výchozích formací (VF)

• výchozí přihrávací formace se třemi přihrávajícími hráči (při podání soupeře)
• výchozí formace pro vybírání

Výchozí formace může být předem zvolená, například: výchozí postavení pro vybírání po vlastním podání s nahrávačem v zóně I a liberem v zóně V, nebo vynucená, jež vznikne nepředpokládaně vývojem herní situace, například: výchozí formace pro vybírání po vlastním neefektivním útoku s nahrávačem v zóně V a liberem v zóně VI.

V Praze 6. 8. 2007