První díl metodického materiálu o útoku prvním sledem měl podle všeho u vás kladnou odezvu. Dnes přidávám zbytek článku a příště se zaměříme na další herní činnost.

V následujících několika metodických dopisech se pokusím vnést další pohled do problematiky rozvoje hry u nejmladších věkových kategorií. Dále mám připraveny názory Enrique Pisaniho, od nichž si slibuji, že otevřou další úhel pohledu…

Patřím ke generaci, která začínala rozvíjet hru šestkovým volejbalem. Možná jsem neměl v 80. letech minulého století štěstí na osvícené trenéry mládeže, jakým byl například svého času pan Matěj v Olomouci (otec Slávka Matěje), který měl již tehdy propracovaný systém rozvoje hry na redukovaném herním prostoru s omezeným počtem hráčů. Dnes to nazýváme minivolejbal. Proč je vlastně hra s menším počtem hráčů tak důležitá u začínajících hráčů? Nestačí počkat, až když má hráč určitou technickou způsobilost, a „naskočit“ rovnou do volejbalu 6 – 6?

Ve volejbale je velmi důležitá vzájemná spolupráce a komunikace mezi hráči. Tím si tým vytvoří taktické výhody, které mohou nakonec rozhodnout o vítězství v utkání. Hráči by neměli opomenout tyto aspekty:

Pozorování soupeře
Pokud vás čeká důležité utkání, ve kterém chcete být úspěšní, musíte svého soupeře nastudovat. K tomu vám poslouží sbírka dat a videoanalýza soupeře. Seznamte se se soupeřem, poznejte jeho silné i slabé stránky využijte je ve svůj prospěch. Již při rozcvičení před zápasem můžete zjistit, jestli je soupeř v dobrém rozpoložení či jaké údery preferuje.

Při rozdělení rolí se trenér často dostává do těžké situace, pokud má v týmu rozdělovat role, které se zvenčí zdají nepodstatné. Právě tyto role však často rozhodují o vítězství a úspěchu týmu. Úloha trenéra je dát těmto hráčům pozitivním způsobem najevo, jak moc jsou pro tým potřební, zatímco „superstars“ dávají vedle hřiště televizní rozhovory. Pokud je každý hráč v týmu srozuměn se svou rolí a tu také akceptuje, má tvůj tým velké šance být úspěšný.

Útoky po rychlých nahrávkách jsou spektakulární a dokážou diváky zvednout ze sedadel. Rychlá hra je však i základním kamenem taktiky družstva. Dnes se zaměříme na útoky prvního sledu. Útočná role středního blokaře je v každém týmu jiná. Některé týmy vsází na útočnou aktivitu tohoto hráče, jiné týmy očekávají od svých střeďáků kvalitní obranu na síti. Je samozřejmé, že kvalitní hráči musí zvládat obě komponenty hry, ale často se stává, že jsou v jedné z nich výraznější než v té druhé a to se pak odráží v celkové strategii týmu.

Při nedávné cestě do Belgie jsem byl svědkem názorové pře dvou kolegů, kteří se dohadovali o načasování aplikace střelby do tréninkového procesu. Spor se vedl především o to, zda střelbu trénovat současně s nácvikem útoku po polovysoké nahrávce, nebo zda ji zařadit až po osvojení útoku po polovysoké nahrávce. Jedním ze zmiňovaných kolegů byl svazový trenér chlapců Jiří Zach, poprosil jsem jej tedy o shrnutí svého názoru do několika vět.

Hrát úspěšný volejbal znamená mnohem víc než jen správně uspořádat jednotlivé elementy hry. Tajemství úspěchu leží v tom, že hráči dokáží pod velkým tlakem vyhledat správná herní řešení a ty převést také do hry. Olympijské hry v Londýně ukázaly, kam se vrcholový volejbal rozvinul. Kolektivní herní chování, ve kterém všichni hráči zahájí a vyřeší herní výměnu, se stává hlavním aspektem úspěchu ve volejbalu.

Základním typem herních řetězců jsou individuální herní řetězce (IHŘ). Jedná se o sekvenci dvou a více individuálních herních činností se zjevnou vzájemnou souvislostí. Dle typu herních činností a jejich pořadí můžeme IHŘ rozdělit na čtyři skupiny (u každého řetězce jsou uvedeny dva příklady).

Popisujeme volejbalovou rozehru z hlediska činnosti týmu, skupiny (herní kombinace, do nichž jsou zapojeni alespoň dva hráči) a jednotlivce (individuální herní činnosti), a to nám dává dostatek prostředků na to, abychom z těchto stavebních celků začali sestavovat a syntetizovat určité řetězce činností, které jsou základem volejbalové rozehry. Dle hlediska zapojení počtu hráčů do takového řetězce herních činností, které na sebe ve hře logicky navazují, rozlišujeme týmové herní řetězce, skupinové herní řetězce a individuální herní řetězce ...

Trénink přihrávky v herním řetězci se velmi často opomíjí. Příliš často se techniky přihrávky učí ve dvojici proti sobě stojících hráčů. V takovém případě letí míč na hráče vždy frontálně a míč hráč přihrává také pouze před sebe. Učit techniku v nejjednodušších podmínkách vypadá na první pohled smysluplné. Kvalita přihrávky se často měří podle přesnosti. Kritérium dobré přihrávky by však nemělo být v tom, jestli hráč na síti může míč chytit, nýbrž jestli může v ideální pozici provést nahrávku. Když se tedy trénuje přihrávka, patří k ní také nahrávka. Tím mohu kontrolovat kvalitu přihrávky. V takovém případě přecházíme velmi rychle od cvičení dvojice k cvičení trojice nebo čtveřice. Pokud rozfázujeme volejbalovou rozehru, vzniknou herní řetězce, při kterých všichni hráči přímo nebo nepřímo ovlivňují výsledek dané výměny. Hráčům musíme v tréninku objasnit, že nejen ti, kteří přichází do kontaktu s míčem, ale i ostatní se podílí určitým způsobem na úspěchu rozehry. Charakter rozehry ovlivňují nezúčastnění hráči především plněním podporujících a klamavých úkolů.