V následujících několika metodických dopisech se pokusím vnést další pohled do problematiky rozvoje hry u nejmladších věkových kategorií. Dále mám připraveny názory Enrique Pisaniho, od nichž si slibuji, že otevřou další úhel pohledu…

Patřím ke generaci, která začínala rozvíjet hru šestkovým volejbalem. Možná jsem neměl v 80. letech minulého století štěstí na osvícené trenéry mládeže, jakým byl například svého času pan Matěj v Olomouci (otec Slávka Matěje), který měl již tehdy propracovaný systém rozvoje hry na redukovaném herním prostoru s omezeným počtem hráčů. Dnes to nazýváme minivolejbal. Proč je vlastně hra s menším počtem hráčů tak důležitá u začínajících hráčů? Nestačí počkat, až když má hráč určitou technickou způsobilost, a „naskočit“ rovnou do volejbalu 6 – 6?

 

Než se pokusím odpovědět na dvě výše položené otázky, dovolte mi malé nahlédnutí do toho, jak tento „problém“ řeší jinde. Jinde je myšleno geograficky, tedy v jiných vyspělých volejbalových zemích. Jeden fakt je nepopiratelný a to ten, že neexistuje naprosto jednotná metodika nebo forma, kterou je postupováno. Za společnou myšlenku je možno považovat to, že rozvoj hry je ve většině zemí založen na maximálním počtu kontaktů s míčem! Tento požadavek nesplňuje v raném rozvoji hry volejbal v šestkách, kde je velké množství technicky sterilních situací, při nichž není hráč zapojen do hry s míčem i do pohybu bez něj!

Dále „nastupují“ pravidla, která mají favorizovat hru jako takovou, aby docházelo k několikanásobné výměně míče mezi hráči (spoluhráči nebo protihráči). Tento faktor je naprosto zásadní pro technický rozvoj hráče! Tam, kde je snaha i následná kapacita kvalitního servisu (zahájení hry), dochází k potlačení žádaného výsledku – maximálního kontaktu s míčem! Není žádoucí, aby rozehra končila servisem (přímým bodem nebo nepřesným zpracováním servisu hráčem). Například v Holandsku (v 90. letech minulého století jedna z velmocí světového volejbalu) byla snaha omezit účinnost servisu na úkor většího počtu výměn míče ještě ve věku starších žáků! Situaci řešili úpravou pravidel: Hráč mohl servírovat pouze z blízkosti zadní čáry hřiště a jeden hráč maximálně 3 krát. Anténky omezovaly hrací plochu na vzdálenost 7m (důvodem byla snazší organizace obrany na síti i v poli). V Itálii, svého času populární hra 4 – 4 byla na žádost trenérů nahrazena hrou 3 – 3 v kategorii 8 – 12 let. Následně byla i tato forma hry nahrazena hrou 2 – 2. Proč? Kvůli potřebě zvýšit počet kontaktů hráče s míčem a aktivnějším pohybem bez míče! Ještě jeden postřeh z Itálie. Ve věkové kategorii 12 – 14 let byl povolen pouze spodní servis… Proč? Opět z důvodu potřeby zvýšit počet opakování (kontaktu hráče s míčem)! Ti, kteří nesouhlasí, mohou namítnout, že v určitých případech může být již dominující útok a v tom případě servis spodem bude neúčinný a spíše brzdit rozvoj hry.  Je možno přidat další příklady, ale všechny tyto snahy mají jedno společné: Jsou ti, kteří souhlasí a přibližně stejný počet těch, kteří jsou proti… Jedno ovšem zůstává stejné a můžeme zaznamenat shodu – Menší počet hráčů na menším herním prostoru zaručuje aktivnější zapojení hráče v kontaktu s míčem i bez něj!

Z praxe známe situaci, kdy jsou v jedné tréninkové skupině různé výkonnostní úrovně hráčů. Přidáme – li k tomu výše napsané, bude se nám zdát úkol skoro neřešitelný. Pravděpodobně existuje jediné řešení – VARIABILITA. Variabilitou je myšlen předpoklad upravovat systémy hry trenérem (při zachování základních principů) dle potřeb konkrétní skupiny hráčů.

Základní principy:

• Vytvořit předpoklad pro několikanásobnou výměnu míče mezi spoluhráči a protihráči (upravovat pravidla hry tak, aby favorizovala tento požadavek).
• Pohyb bez míče je stejně důležitý jako kontakt s míčem.
• V průběhu hry se vždy „něco“ děje před, v průběhu a po odehrání míče! Jde o řetězení činností, které jsou základem hry.
• Vytvářet výkonnostní skupiny a adaptovat hru dle úrovně hráčů.
• Dle potřeby „potlačit“ rozvoj jedné individuální herní činnosti na úkor druhé – Herní pohyb, zpracování míče a ovládnutí herního prostoru na úkor například útoku nebo přímého bodu z podání.

Je zřejmé, že čím více hráči rostou po stránce fyzické i technické, tím více se hra orientuje ke hře 6 – 6. To je finálová podoba našeho snažení. Pokud nabídneme hráči ve věku 15 let pouze hru 1 – 1, nebude uspokojen. Z tohoto důvodu se výše napsané vztahuje především na věkovou kategorii 7 – 13 let. Dále je možno využít všechny formy hry: 1 – 1, 2 – 2, 3 – 3 až do dospělého hráčského věku v rámci průpravných her!