Hrát úspěšný volejbal znamená mnohem víc než jen správně uspořádat jednotlivé elementy hry. Tajemství úspěchu leží v tom, že hráči dokáží pod velkým tlakem vyhledat správná herní řešení a ty převést také do hry. Olympijské hry v Londýně ukázaly, kam se vrcholový volejbal rozvinul. Kolektivní herní chování, ve kterém všichni hráči zahájí a vyřeší herní výměnu, se stává hlavním aspektem úspěchu ve volejbalu.

 

 

Mnoho let byl klíčem k úspěchu úspěšné řešení herní situace po přihrávce podání. Tým, který byl v této činnosti stabilní, byl i stabilní při následném útoku a měl prakticky vítězství v kapse. Pokud chtěl tým bez úspěchu po přihrávce podání vítězit, musel vsadit na riziko při vlastním podání. Pokud dokázal tým svým dělovým servisem dostat soupeře pod tlak na přihrávce, a nedělat nevynucené chyby v ostatních herních elementech, zpravidla vítězil. Z tohoto důvodu jsme v mužském volejbale viděli často velmi krátké výměny.

Dominance servisu a přihrávky však ve volejbalu ustupuje. Souvisí to také se zlepšením obrany na síti. Hráčů, kteří dokáží sami rozhodovat zápasy po útocích z vysokých nahrávek, ubylo. Z tohoto důvodu nemohou krajní hráči hledat pouze řešení zakončení výměny, ale musí myslet na to, jak udržet míč ve hře a nebýt zablokován.

 

Trpělivá příprava úspěchu

Samozřejmě dále platí, že útok ve volejbalu vítězí. Pokud útočník vidí, že má možnost útokem výměnu vyhrát, musí také hledat řešení finálního zakončení. Často je však tato možnost na základě zvýšení rychlosti blokujících hráčů velmi riskantní. Pak musí dostat útočník do hlavy, že „efektivní“, ale ne vítězný útok není jeho porážka, ale naopak také cesta k úspěchu. V ten moment je úkolem útočníka přivést soupeřící tým do tak složité situace, ve které nebude schopen agresivního a vítězného protiútoku. Poté čeká útočící tým na to, aby výměnu vyhrál v následném herním ději. K tomu má tým podle jeho schopností několik variant. Ve všech však hraje roli celý tým. Celá šestka musí pracovat tak jako hráč, který připravil útokem ideální možnost získat bod v následném ději. Prvním cílem útočícího hráče je, aby soupeř nemohl připravit útočnou situaci po nahrávce nahrávače, ale po nahrávce nespecializovaného hráče. To už je poloviční úspěch k vítězství výměny. Nejlepším řešením v takovém případě je, když nahrávač musí sám přihrávat míč. Tím jsme splnili první část cíle, protože v takovém případě přichází zpravidla útok pouze po vysoké nahrávce. To je nejvýhodnější situace pro sestavení kompaktní obrany na síti i v poli. Předveďme si to v situaci, kdy je nahrávač hráč zadní řady (zona I).

 

Útočící tým:

Protože soupeřova obrana má dostatek času postavit kompaktní dvojblok, je riziko útočníka jít po vítězném bodu z útoku příliš vysoké. Rozhodne se tedy získat bod tím, že následujícím útokem připraví svému týmu ideální situaci pro úspěšnou obranu. Zahraje proto lob do nahrávače, který musí míč přihrát a nemůže tedy rychlou vystřelenou nahrávkou připravit pro svůj tým ideální pozici pro následný útok. Pozor, útočník nesmí zahrát krátký útočný úder, protože hráč v zóně II může buď blokovat nebo se sám vykrýt. V ten moment se dostává bránící tým do nevýhody, protože nahrávač může nahrávat. Právě v takovýchto situacích třeba dobře vykrývat vlastního útočníka. Celý tým se v takovém případě musí pokusit svého útočníka dobře vykrýt.

 

Bránící tým:

Z pohledu bránícího týmu vypadá tato herní situace zcela jinak. Bránící družstvo si je vědomo toho, že jejich obrana na síti je kompaktní a ostatní hráči se mohou dobře postavit na obranu v poli. V Takovém případě je nutné, aby každý hráč věděl, za jaký prostor hřiště je v obraně zodpovědný. Jakékoliv časové prodlení může mít za následek porážku rozehry. Pro nahrávače je hlavním úkolem dobře přihrát míč letící od soupeře. Nahrávač musí přesně vědět, kam má míč směřující k němu přihrát. V případě, že míč letí do hraniční zóny ostatních spoluhráčů, dostávají spoluhráči přednost a míč přihrávají oni, aby mohl nahrávač nahrávat. Po přihrávce nahrávače zpravidla nahrává míč přední blokař nebo libero v zóně V. Úkolem těchto hráčů je jasná komunikace v tom, že budou nahrávat právě oni. Po nahrávce se hráči, kteří mohou útočit, se okamžitě k útočení nabízí a komunikací dají jasně najevo, že jsou připraveni útočit.

 

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 1/2013