Volejbal je hra. Každá rozehra přináší neustále nové situace, které se vždy od sebe nějak liší. Na jednu stranu je těžké cvičit věci, které se nikdy neopakují, na druhé straně patří simulace herních situací k nedůležitějším elementům obsahu tréninku. Útok vynikajícího soupeřova útočníka, blok však stojí dobře. Tvrdý úder po lajně, středový hráč v poli vybírá míč, na který bude ještě dlouho hrdý. Pak ovšem letí míč vysoko nad hřištěm, tři hráči běží k míči, podívají se na sebe, ale míč padá na zem. Přichází zklamání hráčů nad nezvládnutí jednoduché herní situace.

Nad další gestikulací hráčů a zlobou středového hráče, který míč nadrazil a nevěřícího trenéra u postranní čáry, radši nemluvit. K tomu přichází komentáře diváků o špatném postoji, nedostatečném nasazení či dokonce lenosti hráčů. Předtím než začneme vymýšlet obsah tréninku, měly bychom nejdříve objevit příčiny, proč k těmto neúspěšným momentům dochází. Každý tým stojí v rozehře před enormně náročným úkolem, šest hráčů musí na relativně malém prostoru pod časovým tlakem vyhodnotit jedinečnou neopakující se situaci a zvolit cestu, která povede k úspěchu v rozehře. Během vyhodnocovacího a rozhodovacího procesu dochází k pohybu a komunikačním formám jednotlivých hráčů. Komunikační formy slouží k tomu, aby celá výměna byla zakončena jako jeden tým, přestože hráči provádějí pohyby zcela izolovaně od ostatních. U takového komplexního úkolu existuje mnoho kritickým momentů, na kterých mohou hráči a celý tým ztroskotat.

      Individuální dějové řetězce

Nejjednodušší příčinou problému v rozehře může být špatné nebo nejednotné vyhodnocení herní situace samotnými hráči. Může se například stát, že se hráč dívá míst, které mu neumožní vidět všechny informace nutné ke správnému vyhodnocení situace. V takovém případě nemůže ani v rozhodovací fázi jednat smysluplně a v souladu s ostatními spoluhráči. Středový blokař nadrazí například útočný úder soupeře, míč letí nad něho a on se dívá kolem sebe, jestli nebudou jeho spoluhráči hrát. Míč spadne v mnoha případech přímo na blokujícího hráče. Jednoduchá pravda, že hráč nemá oči vzadu a nemůže vidět a vyhodnotit správně vývoj herní situace, protože se dívá špatným směrem, objasňuje, proč hráči často jednají bez vzájemné harmonizace. To se dá ovšem natrénovat. Poznání, proč nebyla herní situace zvládnuta, nemůže být výmluvou pro další neúspěšné rozehry. V tréninku je třeba herní situace do detailu nacvičit. Po každém herním ději existuje menší množství následných akcí, které mohou s největší pravděpodobností nastat.

V oblasti uvedeného bloku existují některé velice pravděpodobné následné herní řetězce:

     1.    Míč je zablokován přímo na zem k soupeři. Následná reakce po úspěšném bloku nemusí být trénována, ta přijde sama

     2.    Míč směřuje mimo blok do pole. Pokud je míč v poli vybrán, musí se střední blokař pokusit nabídnout se opět k útoku. Tak musí být herní řetězec trénován. Střední blokař se snaží po dopadnutí odstoupit a otáčí se směrem, kde je nejpravděpodobnější, že míč k nahrávači přiletí. Zde platí: Raději se nabídnout vícekrát než jednou propásnout útok středem sítě.

     3.    Míč je blokem nadražen. Je jedno, jestli byl míč tečován krajním hráčem nebo středovým blokařem. V obou případech se snaží střední blokař odstoupit a nabídnout se k útoku a zadruhé se musí blokař podívat vzhůru, jestli na něho nepadá míč.

     4.    Ostatní průběhy rozehry jsou nepravděpodobné, proto nemusí být jako herní řetězce trénovány.

Tipy pro praxi:

Jeden hráč je připraven k blokování, na druhé straně stojí hráč nebo trenér na bedně připraven s míčem. Nadhodí si míč dostatečně vysoko, aby mohl z bedny do správného místa útočit. Hráč na síti se po přesunu pohybuje do místa bloku a blokuje (blok z místa je v dnešním volejbalu nepotřebný element). Středový hráč po dopadu z bloku začíná jednat:  

        ·         Pokud úspěšně zablokuje a míč se odráží do pole soupeře, dochází k oslavě bodu

         ·         Pokud se míč odráží od středového hráče do pole soupeře tak, že je míč pro soupeře lehce zpracovatelný, zaujímá středový hráč opět základní postavení a je připraven znovu blokovat.

         ·         Pokud míč proletí kolem bloku do pole, snaží se střední hráč ihned po dopadu odstoupit a nabídnout se k útoku.

         ·         Pokud míč tečuje blokující hráč, opět se snaží odstoupit a nabídnout k útoku, ale zároveň se podívá vzhůru, jestli na něho míč nepadá.   

         ·         Je-li blokařem nahrávač, mění se samozřejmě herní řetězec nahrávače. Nahrávač se musí po každém dopadu na zem rychle otočit a být připraven na nahrávku.

Po každé akci se blokující hráč mění s dalším hráčem Trenér pomáhá hráči získat zpětnou vazbu tím, že s ním krátce o následném herním jednání promluví.

Variace:

·         Abychom mohli záměrně  trénovat vývoj určité situace, může na bedně stát trenér, který přesně ví, které herní jednání u hráčů potřebuje docílit.  

·         Abychom hráče příliš nezatížili, je vhodné nejprve trénovat pouze dvě výchozí situace pro herní jednání. Například útočit pouze napravo a nalevo od bloku, aby se blokaři museli vždy pokusit odstoupit od sítě a útočit. Později přidáme další situace.

·         Jako rozšíření následného jednání se na bloku mohou podílet dva hráči, krajní a středový hráč, kteří řeší po dopadu po bloku herní situaci každý po svém.

·         Druhým blokařem může být nahrávač. V zóně V je připraven hráč, který přihrává míč po útočném úderu tak, aby se nahrávač po blokařské akci otočil a nahrával nahrávku prvního sledu do zóny III nebo vysokou či vystřelenou nahrávku do zóny IV, kde stojí další hráč, který nahrávku chytá.

Tento příklad je velice specifikován na hru středních blokařů po obranné akci. Podobně by však měly být trénovány další herní řetězce ostatních hráčů. Například akce nahrávače po vysoké nahrávce, kdy je nucen jít vykrývat. Nebo akce přihrávajícího smečaře, který se po dobré přihrávce nabízí k útoku nebo se po špatné přihrávce podílí na vykrývání.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 01/2011