Trenérský kodex se zakládá na principu zodpovědnosti za blaho sportovců, je to morální základ pracovního vztahu v rámci naší svobodné demokracie. Povinnosti sportovců jsou založeny na vlastním přesvědčení, že výkon, vítězství a vůle, úspěch a osobní štěstí nejsou na sebe jen vázány, ale sami se ovlivňují. To znamená:

Abychom mohli být lepší a slavit úspěchy, musíme mít cíle. Některé cíle jsou jasné, jiné se vykrystalizují během určitého času. Proč se ale některým podaří cíle dosáhnout a některým ne? Abychom byli v plnění cílů co možná nejefektivnější, je třeba při zpracování dbát určitých pravidel. Některá bych rád představil. Cíle nabízí perspektivy, hráčům slouží jako orientační body ke společné domluvě a vedle toho nastavují fokus v týmu pozitivním směrem. Definovat cíle ovšem nestačí. Kolikrát jste si již stanovili cíle a nakonec jste na ně nedosáhli nebo jste je jednoduše ztratili z očí? Proč jsou cíle tak důležité? Pokud má člověk před sebou cíle, může na něm pracovat každá část těla. To ho ovšem musí každá část těla znát. Překvapivě pracuje tělo (i nevědomě) kontinuálně na cíli, i když na něj nemyslí. Cíl musí být ovšem jasně definován. Co to znamená? Kdy je cíl jasný a kdy ne? Existuje pět bodů, které je potřeba dodržet, aby se šance na úspěch zvýšila. V definování cíle musíme rozlišovat mezi vizemi, sny, myšlenkami a ideami. Je důležité mít sny. Kdo nesní o tom být jednou nejlepší? Jak ovšem ze snu vytvoříme realitu?

Sedím a spokojeně hledím na výkon mého družstva. První utkání sezóny. Jsme dobře připraveni, trénovali jsme servis i přihrávku, zlepšili se v útoku i na bloku. Základní sestava je jasná, zápas začíná. Přichází dlouhé výměny, hra se přelévá z jedné strany na druhou, nahrávačky rozdávají míč útočnicím, které tvrdě nebo méně agresivně útočí na polovinu soupeřek. Druhý tým „čape“ míče v poli a přechází do útoku.

Vše vypadá dobře, přesto něco neklape. Servisy nejsou razantní, ale hlavně nepadají mezi dvě hráčky nebo na přední, či hůře přihrávající smečařku. Přihráváme sice dobře, ale proč nahrávačka neustále nahrává do zóny IV, kde mají soupeřky nejvyšší blok? Proč smečařka útočí stále do bloku? Přichází náš další razantní protiútok, který opět končí v zóně V, kde jsou již dopředu postavené tři hráčky soupeřova týmu, které bez problému zvedají míč v poli. Žádný nebezpečný útok od soupeřek naštěstí nepřichází, míč je na naši polovinu přehrán pouze „prstama“. Proč ovšem moje hráčky blokují?

Jak se pozná dobrý kouč?

Diskuse na téma, co dělá kouče dobrým koučem, bude trvat neustále. Otázka nebude nikdy stoprocentně zodpovězena, protože se každý tým chová jinak a každý tým vyžaduje jiného člověka. Přesto se některé všeobecné výroky o „dobrém“ kouči dají najít. Seznam správných vlastností a používaných metod je dlouhý. Ideální je, pokud sociální kompetence tvoří solidní základ, který jde ruku v ruce s intelektuálními schopnostmi a osobní zralostí. Dobrý kouč by měl rozhodovat na základě svých schopností a vnějších podmínek a neměl by vzbuzovat žádné falešné naděje.

Vytvoření důvěrných vztahů má pro další průběh koučinku velký význam. Protože pouze pokud mám k někomu důvěru, budu také připraven mluvit o mých problémech a svěřím se s mými plány řešení těchto problémů. Kouč by se měl snažit vytvořit si pozitivní vztah se svými svěřenci. Bezpodmínečné akceptování hráče je předpokladem pro úspěšný koučink.

Otázku, co udělat před tím, než začne zápas, si pokládá snad každý trenér. Nejde jenom o techniku, taktiku a kondici, ale také o teambuilding. Abychom dobře připravili družstvo pro nadcházející výzvy, navrhuji zaprvé objasnit hodnoty a postoje, zadruhé formulovat cíle, zatřetí umožnit týmu zažít úspěch, začtvrté definovat a rozdělit role a zapáté rozhovory a analýzami výsledků zjistit správnost cesty, po které jdeme. U hodnot a postojů jde o základ, na kterém je celá práce s týmem postavena. Následující otázky j sou jeho součástí:Co žene jednotlivé členy týmu vpřed?  Proč, a s jakou motivací přicházejí do tréninku?Jaké očekávání mají? Co chtějí dokázat? A nejdůležitější věc: Co jsou ochotní proto obětovat? Rozhodující přitom je, aby představy trenéra i hráčů šly stejným směrem. Také klub a jeho vedení by mělo být do těchto záležitostí včleněno. Dům, který leží na špatných základech, za nějakou dobu spadne. Mít různé hodnoty a postoje je legitimní. Ale kapitán motorového člunu bude na plachetnici stejně nešťastný jako kapitán plachetnice na motorovém člunu. Tady doporučuji mít jasno a být transparentní. To umožní všem zúčastněným podílet se na projektu ze stejného přesvědčení.

Dorozumění mezi trenéry a hráči je často složité. Jistě jste už několikrát zažili, že jste svým svěřencům chtěli dát co nejvíce informací, přesto vaše instrukce nenašly adresáta. Vypadá to, že se vaše slova rozplynula ve vzduchu a začínáte pochybovat. Realita však může být jiná. Existují cesty, jak si získat pozornost. Nejdříve jde o zvážení, kdy je zpětná vazba na místě, jak často by měla být dávána (frekvence) a kolik informací by mělo být předáno najednou. Dále se rozlišují informace o výsledku a průběhu jednotlivých činností, které vedou k minimalizaci chyb v procesu učení. Aby vaše zpětná vazba byla přijata a realizována, musí se kromě již nahoře uvedených aspektů dbát také na oblíbené individuální procesy učení vašich sportovců. Teprve poté, co vím, jakým způsobem hráč mé instrukce nejlépe přijímá a zpracovává, můžu na své svěřence správně působit a provádět individuální zpětnou vazbu. To je samozřejmě časově i energeticky náročné, přesto vás mnohému v konečné fázi ušetří. Hráči často nezrealizují vaši zpětnou vazbu tak, jak byste si přáli. Přitom je zajímavé pozorovat, které zpětné vazby dokáže hráč realizovat a které ne. Důležitým aspektem při vnímání informací je ten, že přijímání zpětné vazby je závislé na příjemci, tedy na hráči. Stejná zpětná vazba může mít u jiných hráčů různý efekt.

Pro mnoho čtenářů bude rozdíl mezi těmito pojmy znít podivně.  Pokusme se objasnit roli trenéra a kouče v halovém i plážovém volejbale. Beachvolejbal nabral přijetím do rodiny olympijských sportů v roce 1996 na profesionalitě, ta se odráží ve všech aspektech tréninku, plánování a vytváření podmínek kolem týmů. Zvláště zajímavá je změna role trenéra. Na základě týmové konstelace a pravidel v utkáních můžeme mluvit o tom, že klasický trenér se vyvíjí v kouče.Trenér (z anglického to train:vzdělávat), je osoba, která vzdělává jednotlivé sportovce nebo tým jak z technického, taktického i kondičního hlediska. Kouč je oproti tomu poradce. Pomáhá při sebereflexi a zlepšení vnímání a chování. Michael Warm, bývalý trenéra SCC Berlín a stálý dopisovatel Volleyballmagazinu, má o moderním trenérovi v profesionálním týmu jasnou představu, když mluví o myšlence „optimálně fungujícího týmu“. Andreas Künkler, úspěšný trenér plážového volejbalu, vidí roli trenéra v beachvolejbalu jinak. Podle názoru Warm vnímá šéftrenér různé role celého hráčského i trenérského týmu. Přitom musí být denně koordinováno cca. 20 lidí. Šéftrenér se pohybuje v centru všech plánování. U něho se shromažďují všechny informace. To se týká jak organizační (cestování, denní plány) tak i sportovní (tréninky v hale a posilovně, skauting nebo mentální příprava) sféry klubu. Specialisté v jednotlivých odvětvích mají jasně přidělené úkoly a zajištěn tok informací, aby propojení mezi jednotlivými disciplínami optimálně fungovalo.

Koučování je pojem, se kterým se setkáváme převážně ve výkonnostním sportu. Tento pojem existuje od konce šedesátých let. Pro mnohé je pojem trenér a kouč to samé. Je to z důvodu toho, že trenér musí často plnit oba úkoly. Jestli je to smysluplné, je dodnes sporné. Úkolem trenéra je především systematicky naučit sportovce dovednostem jako jsou technika, strategie a herní chování. Kouč by naopak měl dodávat rozsáhlou poradenskou a opatrovnickou péči. Proto se kouč musí před, při a po utkání o sportovce postarat. Cílem kouče tedy je, naučit sportovce samostatnosti a zodpovědnosti ve styku s problémy, konflikty, blokádami, cíly, úspěchem, neúspěchem a očekávání. Existuje definice koučování:
„Koučování je péče ve smyslu být nápomocen při řešení problémů ve výkonnostním sportu během a po zatížení v tréninku a zápase. Základem jsou psychologické a každodenní znalosti, koučování zahrnující diagnostiku, poradenství, modifikace suboptimálního prožívání, chování a jednání. Kritérium úspěšnosti je realizovaný sportovní výkon.“ ...

Lidí, kteří jdou cílevědomě svou cestou, si nesmírně vážím a podle toho také hledám tyto typy hráčů. Neochvějně následují svou myšlenku, vizi. Zdá se mi, že tato zvláštní vlastnost těchto lidí je klíčem k jejich úspěchu. Jedno známé libero je perfektním prototypem této vlastnosti. Prakticky nikdy si nestěžuje na vnější podmínky. Chová se jako by byly předem dané a nedůležité pro jeho postup vpřed, nehledá výmluvy za svoje jednání. Naopak přehlíží vlivy, které nemají s jeho volejbalem a možným úspěchem nic společného. Je si vědom zodpovědnosti za činy, za které je opravdu zodpovědný a ne za ty, které přísluší ostatním hráčům. Ale reaguje: Požaduje od svých kolegů profesionální přístup a sám ho dodržuje. Vyhledává informace o soupeři a nabízené informace rád přijme, nestěžuje si však, pokud žádné nedostane. Zajímají mě hráči, kterým je jedno, jestli budou hrát v červených nebo černých dresech, kteří na špatné výroky rozhodčího reagují dobrými herními akcemi a ne pláčem. Pohled vpřed, přehlížející vnější vlivy, vzácní to typy hráčů.

Jedna z největších výzev a pramenů zklamání pro obě strany, pro trenérskou i tu hráčskou, je téma týmové zodpovědnosti a disciplíny. Jedním z nejtěžších úkolů pro tým je udržet skupinu individuí s různými osobnostmi, cíly a prioritami v nastavených normách a pravidlech. Zatímco hráči nacházejí ve svých větách shodu, je něco jiného nacházet ji také v jednání. Často, co bylo řečeno, bývá opakem toho, co se ve skutečnosti děje. Hráči mají problémy předvést výkon hodný jejich potenciálu. Bez disciplíny se družstvo sabotuje samo, což vede k závisti, zlobě a ke konfliktům. Trenéři poté často poznají: Hráči, kteří nosí tvou uniformu, mohou být tvoji největší nepřátelé. Pokud v tvém týmu vznikne týmová zodpovědnost, stane se cosi magického. Tvoji hráči se začnou navzájem respektovat a budou si navzájem důvěřovat. Vytvořit tento druh chemie je jedním z nejnáročnějších úkolů každého trenéra. Jeff Janssen se v práci s trenéry snaží pomoci zvládnout čtyři stupně zodpovědnosti a disciplíny. Tyto čtyři stupně vedou družstvo k rozhodnutím, které ti dávají šanci být úspěšný.