Zázrak se nekonal a Příbram nás vyřadila. Nekonala se ovšem ani pohroma, protože jsme sehráli poměrně dobré zápasy a na víc jsme prostě neměli. To sice všichni tušili, ale s ohledem k ostatním (právě, aby se pohroma zbytečně nešířila) to nikdo nevyslovil nahlas. Sezóna i tak byla úspěšná. A není to jen omlouvání porážek. Záleží totiž na předsezónních cílech a ty jsme splnili. To ještě jako dovětek k mému poslednímu článku před čtrnácti dny. Nyní pokračuji dalším tématem. Opět si vypůjčuji základní tese z Rilesovy knihy Cesta k vítězství.(ilustrační foto: Juda)

Blokování podněcuje k psychohrátkám. Žádná jiná akce ve volejbale psychicky nebolí tak jako selhání vlastního útoku na kvalitním bloku protivníka. Vítěz duelu na síti si vychutnává triumf plnými doušky a nelibými gesty dává ostatním najevo svou nadřazenost. Ponížený útočník zůstává ve své depresi zcela sám, bez šance zvítězit alespoň ve verbální bitce. Vítězný pocit ideálního bloku si vychutnají samotní blokaři specialisté pouze zřídka. Často se musí spokojit pouze s málem.

Pohroma je jev, který potká každého trenéra v jeho kariéře. Je to nenadálá událost, co najednou postihne nás, náš tým. Nemáme jinou možnost, než tento úder přijmout. Máme však mnoho možností, jak se následně zachovat. To je již v naší moci. Uvedu příklad: Na mistrovství světa kadetů v roce 2003 naše družstvo postoupilo z třetího místa ze skupiny. Čekala nás tzv. eliminace o postup mezi nejlepších osm. Naším soupeřem byl druhý celek jiné skupiny Nizozemí. Večer před tímto zápasem náhle onemocněli tři hráči, z toho jeden pro nás doposud klíčový hráč základní sestavy. Pohroma jak hrom. Všichni měli teploty, bolelo je všechno, co bolet mohlo. Co se dalo dělat. Jednou z možností bylo si zažehrat na osud a připravit se na porážku od silného soupeře. Druhou bylo udělat z nevýhody výhodu a, i když trochu improvizovaně, pozměnit sestavu, s kterou Holanďané určitě nepočítají. Navíc jsme samozřejmě na určité změny v sestavách byli připraveni, takže to zase tak velké změny nebyly.

Jak jsem v předchozím článku slíbil, hodlám se dnes věnovat druhé straně mince a tou je trenérská obec. Za svou dlouhou trenérskou kariéru (od přípravky až po EX, vše u ženské kategorie) jsem se setkal s desítkami, možná stovkami trenérů různých naturelů, typů, přístupů a hlavně s různým vztahem k volejbalu. Nepotkal jsem žádného Mirka Dušína (ikdyž se někteří blížili a dodnes si jich vážím), ale ani žádného totálního Štětináče (některé však nemusím). Pohybovali se někde mezi, prostě v normálu, to znamená s chybami i pozitivy, jak to u lidí bývá. U mnohých ani nevím, jaká byla nebo je jejich hlavní motivace, ale předpokládám, že všichni do jednoho začali kvůli volejbalu. Nebudu se tady rozepisovat o pozitivech, je jich hodně a vždycky jsem se snažil je hledat a samozřejmě využívat. Vzhledem k názvu článku i návaznosti na článek předchozí se zaměřím na to, co mi hlavně vadí. Berte to z tohoto úhlu pohledu. Už několikrát jsem se na různých fórech zmínil, že trenér bez osobních ambic nemůže být nikdy dobrý. Provozovat sport bez snahy zvítězit, porazit někoho, nebo zlepšit alespoň svůj vlastní předchozí výsledek je nonsens. To mi nikdo nevymluví. Je ovšem otázkou, jaké k tomu použiji prostředky. A to je právě to, co mi na některých trenérech vadí. Jejich ambice jsou mnohdy krátkozraké až zaslepené. Jejich obzor končí u pojmu „moje družstvo“ (někdy už na „moje dcera“) a „vítězství tady a teď okamžitě“ a těmto filosofiím jsou ochotni obětovat úplně všechno – bohužel i perspektivu toho samého družstva a hlavně jeho jednotlivých hráček, zájmy klubů a obecně volejbalu vůbec. Dokonce mnohdy rezignují i na elementární slušnost a sportovní etiku. To už je ovšem zase jiný soudek, spíš se vrátím k tomu základnímu. Podle mého soudu se některé prostředky nesmí (aby to někam spělo) u mládeže používat. Chceme naučit dobře přihrávat? ... (foto: archiv SM, bude to nahrávka před sebe nebo za sebe?) ...

Přinášíme malý pedagogický návod jak jednat se sportujícími dětmi a mládeží. Tyto aspekty by se měly stát základním kamenem chování trenéra vůči mládeži. Zaprvé by trenér měl na tréninky chodit rád. Vaše nadšení z volejbalu se přenáší na tréninkovou skupinu. Najdi si (i po mnoha letech) motiv pro každou tréninkovou jednotku: Technika jednotlivých úderů, taktika, zkusit něco nového, řešení sociálního nebo mentálního problému, použití nových materiálů – video, vyzkoušet nová cvičení, to vše vás motivuje v další práci. Trenér by se měl místo kritizování snažit dosáhnout vytyčených cílů. Děti a mládež potřebují pro optimální učení jasně stanovené cíle, které jsou pro ně zpravidla dosažitelné. Tyto cíle by měly být trenérem jasně pojmenovány, měly by být dosažitelné a jako smysluplné i respektované. Zažijí-li děti při plnění převážně neúspěch, může být výsledkem často odmítavé chování. Obzvláště ve velkých skupinách by se proto mělo pracovat ve skupinách podle výkonnosti, aby každý hráč mohl dosáhnout svých nároků. Zde jsou tipy pro praxi....

Prožívám nyní ve svém životě dost těžké období a volejbal nezaplňuje mou mysl, tak jako tomu bylo doposud. Proto se v dnešním článku uchýlím k citacím z knihy, kterou jsem již několikrát v minulosti vzpomínal. Napsal ji jeden z nejúspěšnějších amerických basketbalových trenérů Pat Riley a její název je Cesta k vítězství. U nás vyšla v roce 1996 v nakladatelství Alpress, dlouho ležela na pultech knihkupectví a nebyl o ni moc zájem. Později zmizela v prodejnách levných knih. Nyní je o ni velký zájem a k dostání není a další vydání se nepřipravuje. Pat Riley byl vyhlášen trenérem desetiletí, když v osmdesátých letech vyhrál s týmem Los Angeles Lakers celkem 5 titulů a po 20 letech byl prvním trenérem, který titul obhájil. Nyní je prezidentem klubu v Miami.

Nejvíce bodů je ve volejbale dosaženo útokem. Sotva se najde trenér, který by nepoukázal na důležitost techniky jiných činností a že by se hráči neměli tolik soustředit pouze na útok. Ovšem vše hovoří pro to, abychom útoku věnovali ještě více priority než doposud. Podařený útok není jenom nejlepší prostředek, jak získat body, je to také umělecký zážitek. Michael Warm, bývalý trenér SCC Berlín, Han Abbing, Stefan Bräuer a Söhne Hinz, němečtí reprezentační trenéři mládežnických kategorií představují útočný úder, co je při útoku důležité a jak by mělo vypadat vzdělávání v oblasti útočného úderu. U žádného jiného pohybu nemusí tolik komponentů najednou fungovat jako u útoku a to v následující řadě:

·         Zaujmutí výchozího postavení

·         Rytmizace rozběhových kroků + timing

·         Kontrolovaný odraz

·         Vytvoření napětí spojené s nápřahem

·         Vnímání obrany na síti a v poli a rozhodnutí volby útoku

·         Přesně umístěný úder na polovinu soupeře

·         Kontrolovaný dopad

Pohybová škola 
KATEGORIE  2,5 – 6 LET

CÍL: Stimulace spontánního motorického rozvoje jedince – druhá fáze
OBECNĚ: Pohybová aktivita navazuje volně na předchozí kategorii. Cvičení probíhá na větším prostoru. Dětem je nabídnuta širší struktura a variabilita pohybových situací. Součástí tréninkové jednotky je už i kolektivní činnost. Jsou uplatňovány různé metodické a pedagogické postupy. Cvičební prostor je často obměňován. Stále platí pravidlo o rozdílné pohybové úrovni jednotlivců, z tohoto důvodu je striktně vyžadován individuální přístup ke každému jedinci. Každému je dán stejný prostor.

Ve svém dnešním článku se chci vrátit ještě ke zraněním a bolestivým stavům kolena. Několikrát jsem již zmiňoval postižení menisků, zkřížených vazů, bolesti čéšky nebo skokanské koleno. Příčinou bolestí v koleně mohou být i méně častá a méně uváděná postižení povázky na zevní straně stehna (latinsky tractus iliotibialis) a postižení podkolenní šlachy (m. popliteus). Tractus iliotibialis je široká povázka, která se nachází na zevní straně stehna a tvoří jeho konturu a upíná se na zevní stranu horního konce holenní kosti. Při běhu nebo při výskoku se koleno ohýbá a tato povázka přeskakuje a drhne po hrbolku na zevní straně dolního konce stehenní kosti. To může vyvolat překrvení v tomto místě a vzniká zánětlivý proces, který bolí. Bolest je poměrně ostrá hlavně při zmáčknutí na zevní stranu kolena. Tento zánět se nejčastěji objevuje do delším běhu, hlavně u sportovců, kteří buď s během začínají, nebo nejsou zvyklí hodně běhat. Svůj podíl má také opotřebovaná obuv na zevní straně chodidla a nadměrné vtočení nohy dovnitř při běhu (jakoby špičkami k sobě).(ilustrační foto Juda-kadetky 94 při rozcvičování v Belgii)

Volejbal je ve všech výkonnostních kategoriích komplexní sportovní hrou. Systematické sledování je vhodný prostředek, díky kterému můžeme lépe rozpoznat podstatné struktury této hry a podle něho přizpůsobit průběh utkání a tréninkový proces. Michael Warm, v minulé sezóně trenér Jaroslava Škacha v SCC Berlín, se zamyslel nad důležitostí sledování herních jevů svého týmu a následnou analýzou herního projevu svého družstva. Systematické sledování utkání je nepostradatelné z důvodu získání objektivních informací o svém týmu a soupeři a následnému nasazení všech technicko-taktických možností, které jsou trenérovi k dispozici.