Ivan Pelikán nám na konci roku 2009 představil 1. a 2. část jeho Konceptu výchovy mladých hráčů volejbalu a jejich přechodu k vrcholovému sportu. Zde je třetí díl a omluva za dvouměsíční zpoždění (ZH).

KATEGORIE  2 – 2,5 roku

CÍL: Rozvoj primární motorické aktivity v nejpřirozenější podobě

OBECNĚ: Rodičům s dětmi je poskytnut prostor, kde si děti mohou vlastním rytmem vyzkoušet, co jejich tělíčko dovede. Cvičební prostor je zařízen způsobem stanovišť, která si rodiče s dětmi volně a dle zájmu postupně procházejí. Plazení, lezení, převalování, kontakt s míčem, rovnováha, přelézání jsou pohybové aktivity, které jsou nabízeny a které slouží ke stimulaci spontánního motorického rozvoje jedince.

Poslední články a diskuse zabývající se volejbalovou tématikou (a nakonec celé dění ve volejbalovém hnutí) přinesly hodně pesimismu a zatím nemám chuť se k těmto tématům nějak vyjadřovat. Protože já takové zkušenosti nemám. Trochu tedy odbočuji do oblasti medicíny. Jelikož je potřeba opakovat i stará témata, vracím se k problémům ovlivňování poruch kloubních chrupavek: Kloub je spojení dvou a více kostí povlečených v místech dotyku chrupavkou. To umožňuje pohyb. Klouby jsou zpěvněny měkkými tkáněmi jako jsou kloubní pouzdro, zesilující vazy apod. V dnešním článku bych se chtěl zabývat hlavně kloubní chrupavkou. Porušená chrupavka je základem pro vznik degenerativního onemocnění, tzv. arthrosy kloubu. To vede k tomu, že postupně chrupavka měkne, zduří, trhá se a nakonec zcela z kloubu mizí. Takže v konečné fázi se pohyb uskutečňuje třením „kost na kost“. To je proti tření dvou chrupavek mnohem vyšší a tudíž nevýhodné. Vzniká větší překrvení až zánět a to se projevuje bolestí. Léčba se týká potlačením tohoto zánětu a bolesti. K tomu nám slouží tzv. nesteroidní antirevmatika.

Funkce libera, zavedená v roce 1998, se ve výkonnostním a vrcholovém volejbale stala nedílnou součástí tréninkové přípravy a zápasů. Libero jednoznačně pomohlo ke zlepšené hře v poli, žádné družstvo vrcholového volejbalu si v současném pojetí hry nemůže dovolit špatnou obranu jak na síti, tak v zadní části hřiště. Dnes už je libero ve volejbale nepostradatelným článkem družstva. Zpravidla je střídáno oběma blokaři v zadní části hřiště, je nejdůležitějším přihrávajícím hráčem družstva, v poli hraje nejčastěji v zóně V, některá družstva brání s liberem také v zóně VI, výjimečně situačně v zóně I. Libero je centrálním hráčem pro zpracování míčů zadarmo a vykrývání vlastních útočících hráčů.

Medicína má svou velkou přednost, že se neustále vyvíjí. Dynamika výzkumu nových léčebných metod je vysoká a navíc je postavena na pevných základech platných i několik stovek let. Proto obsahy jednotlivých témat léčebných metod např. v našem případě poranění kloubů se prakticky nedají vyčerpat. Naopak je velice dobré dříve uvedená témata znovu opakovat a doplňovat o nové poznatky. Já udělal velice dobré zkušenosti s léčbou poraněného ligamentosního aparátu (poranění vazů) hlezna. Anatomii nechci podrobněji připomínat. Jen obecně. Každý kloub má své statické stabilizátory. Tedy ty, které se výrazněji nedají posilovat ani tonizovat. Těmi jsou kloubní pouzdro, vazy a další. Dále kloub stabilizují dynamické stabilizátory. To jsou ty struktury, které se posilovat a tonizovat dají. Stabilita hlezna je zajištěna šlachami svalů, jdoucími za vnitřním i zevním kotníkem (dynamické stabilizátory). Dále vazy mezi vnitřním kotníkem a kostí hlezennou (talem) a zevním kotníkem a hlezennou a patní kostí (talem a calcaneem).

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Předvčírem jsme v pětici Juda, Prokeš, Vlach, Šamšula a já jako zkoušející a 13 uchazečů o trenérskou licenci 2. třídy absolvovali tradiční prosincové závěrečné zkoušky, které zakončují roční práci. Zavedli jsme před třemi lety model, při němž uchazeč 2x realizuje tzv. „metodický výstup“, tedy jakousi vzorovou tréninkovou jednotku na dané téma. Poprvé se tak děje ve třetím bloku výuky (v červenci) a tady má uchazeč ještě šanci se písemně připravit. Při závěrečných zkouškách musí ovšem bez přípravy reagovat svou trenérskou činnosti okamžitě po zadání tématu. Uznávám, je to věru tvrdá zkouška, ale je nutno říci, že je to okamžik pravdy, který oddělí zrno od plev. Ještě nutno předeslat, že uchazeč si otázku (téma) vybírá sám podle vlastního uvážení a že kritérii, podle nichž  hodnotíme jeho výkon jsou především: pohotovost, schopnost rychlé úvahy, improvizace, trenérský projev, ale především pochopení zadaného tématu. A to je právě ten problém, který mě trochu v neděli „nadzvedl“ a o němž chci dnes psát. Celkem pět uchazečů jsme ohodnotili známkou 4 – tedy nevyhověli. Je to dost … a já bych rád volejbalové veřejnosti sdělil, že naším cílem není někoho trápit nebo prezentovat vlastní moc, vůbec ne. Je mi to svým způsobem líto, ale musím konstatovat, že některé jevy mě vytočily. Sestavil jsem se znojemským učitelem – matematikem Máriem Zeleným kapitolu „Volejbalová systematika a terminologie“ pro knihu Volejbal 2. Terminologie a kategorizace volejbalových jevů pro mě neznamená pouze „slovíčka“, která se mají uchazeči naučit, nýbrž konkrétní obsahy zápasových nebo tréninkových situací a z nich vyplývající postupy v tréninku. Tak například, uchazeč si třeba zvolí téma: „Kombinace při přihrávce“.(foto: z archívu m.ň)

Pedagogové základních a středních škol,

připravili jsme pro vás akreditované školení DVPP pro zkvalitnění a zpestření vúky tělesné výchovy se zaměřením na kolektivní míčové hry. Pod vedením zkušených lektorů, kteří ve svých oborech jsou špičkovými odborníky, vás seznámíme se základy výuky míčových kolektivních her, doplněné o nejnovější poznatky vrcholové praxe. Při studiu jsou kromě klasických forem výuky – přednášky a praktická cvičení, využívány také nejnovější možnosti individuálního formy studia s využitím E-learningového prostředí Unifor.

Jak může trenér zlepšit souhru svého týmu v situacích po přihrávce podání (Němci tuto herní situaci nazývají Herní komplex I, Herní komplex II – herní situace po vlastním podání)? Jak dokážeme v tréninku docílit podobnou intenzitu jako v utkání? K těmto a jiných otázkám jsem se snažil utříbit myšlenky mé trenérské filozofie. Jaké herní situace jsou v mé soutěži v zápasech rozhodující? Jak si můj tým stojí v řešení těchto situací v porovnání se soupeři? Řešení těchto standardů, které můj tým nezvládá a ve kterých není v soutěži úspěšný, řeším nejdříve.

Jak může trenér zlepšit souhru svého týmu v situacích po přihrávce podání (Herní komplex I)? Jak dokážeme v tréninku docílit podobnou intenzitu jako v utkání? K těmto a jiných otázkám jsem se snažil utříbit myšlenky mé trenérské filozofie. Jaké herní situace jsou v mé soutěži v zápasech rozhodující. Jak si můj tým stojí v řešení těchto situací v porovnání se soupeři? Řešení těchto standardů, které můj tým nezvládá a ve kterých není v soutěži úspěšný, řeším nejdříve. Nejdříve je třeba sestavit základní a konkrétní pravidla pomocí informačních kanálů: v rozhovorech s hráči s jasnými argumenty: „Protože v situacích při přihrávce podání s nahrávačem v zóně I hrajeme takto, jsme neúspěšný“. Další možností, jak hráčům problémové situace přiblížit, je předvést je situačně při tréninku na hřišti. Kde nepomohou slova, pomůže videoanalýza nebo obrázková řada. Poté je třeba pravidla převést do praxe.

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Dovolte mi reagovat na větu ZH v článku „Nebagrovaný volejbal – sebereme odvahu?“ kde říká: „Z hlediska volejbalového učení mám jasno: nejprve prsty, potom základy útočného úderu, teprve potom bagr.“ K pinďatům jsem se dostal až loni, kdy jsem začal jednou týdně pracovat se skupinou dětí, především děvčat (první až třetí třída) a zvolil jsem přesně opačný postup – nejprve bagr, potom prsty a až nakonec útočný úder. Lépe řečeno, největší důraz v tréninkovém procesu kladu na odbití spodem. K této herní činnosti používám výhradně gumové míče Molten v pozdější fázi odlehčené Galy (nejde mi samozřejmě o značky míčů). Vycházím z předpokladu, že děti mnohem snáze zvládnout odbití spodem, při dodržování správných pohybových stereotypů, než odbití obouruč vrchem, protože ve věku  8 až 9 let nejsou schopny prsty odehrát míč dál, než na krátkou vzdálenost. Proto je musíme nechat odehrávat míč u brady, při odbití jej „tahají“, čímž je vědomě necháváme odbíjet míč s nesprávnými pohybovými stereotypy, které budeme muset dříve nebo později předělávat. Zdeňkovy dva zásadní argumenty proč nejprve prsty a až následné bagr jsou zjednodušeně tyto: ... (Foto: David Pankiv)

Lidí, kteří jdou cílevědomě svou cestou, si nesmírně vážím a podle toho také hledám tyto typy hráčů. Neochvějně následují svou myšlenku, vizi. Zdá se mi, že tato zvláštní vlastnost těchto lidí je klíčem k jejich úspěchu. Jedno známé libero je perfektním prototypem této vlastnosti. Prakticky nikdy si nestěžuje na vnější podmínky. Chová se jako by byly předem dané a nedůležité pro jeho postup vpřed, nehledá výmluvy za svoje jednání. Naopak přehlíží vlivy, které nemají s jeho volejbalem a možným úspěchem nic společného. Je si vědom zodpovědnosti za činy, za které je opravdu zodpovědný a ne za ty, které přísluší ostatním hráčům. Ale reaguje: Požaduje od svých kolegů profesionální přístup a sám ho dodržuje. Vyhledává informace o soupeři a nabízené informace rád přijme, nestěžuje si však, pokud žádné nedostane. Zajímají mě hráči, kterým je jedno, jestli budou hrát v červených nebo černých dresech, kteří na špatné výroky rozhodčího reagují dobrými herními akcemi a ne pláčem. Pohled vpřed, přehlížející vnější vlivy, vzácní to typy hráčů.