Ne že by mne Radek Častulík přímo vyprovokoval k napsání tohoto článku. Spíše jen urychlil jeho publikaci, protože se už dlouho právě touto problematikou zabývám na krajské úrovni, a tak mi vlastně Radek „kápl do noty“ a nahrál. Berte tedy můj příspěvek jako polemiku s jeho názorem.
Víte, naši vytrvalí čtenáři, začnu několika slovy o jedné své lapálii, s níž si tako docela nevím rady. Týká se mého vztahu k docentu Buchtelovi a celému oddělení sportovních her pražské FTVS. Byl jsem několikrát napaden panem docentem a to přímo či nepřímo. Vždy, když k tomu došlo (útočný soukromý dopis, článek na stránkách pražského volejbalového svazu (posléze na cvf.cz), vystoupení na konferenci ČVS atd.) kladl jsem si otázku, jak mám reagovat? Jsem bojovník, vždycky jsem měl konfrontaci rád, ostatně proto jsem se stal vrcholovým sportovcem. Libuji si v sázkách, vyhrocených zápasech, v adrenalinových herních situacích. Ale toto …? Připadalo by mi nepatřičné úplně vážně jít (to je u mě vždy s totálním nasazením) do otevřeného střetu, i když k tomu okolnosti vysloveně vyzývaly. Měl jsem za to, že to nemám zapotřebí a že by takový boj mohl otravovat celé volejbalové okolí, mně vyčerpávat a brát energii. Když se pouštím do vážného boje, snažím se naplno využít všech dovolených a etických prostředků, abych vyhrál. To vždycky stojí čas a člověka to vyždímá. Navíc Jarda Buchtel je taky jenom chlap v letech, a musel bych ho tvrdě odborně napadat (a bylo by kde …), ale celé by to mohlo skončit nechutně. A tak jsem „držel hubu“ a říkal jsem si, čas to vyřeší. Ono to ale pokračovalo v plíživé formě. Tu se od některých studentů FTVS dovídám, že je „doporučováno“ na půdě FTVS necitovat z knihy Volejbal 1 (Haník, Lehnert 2004), tu ke mně dojde zpráva, že mám údajně problém komunikovat s pražskou fakultou (intenzivně se přitom stýkám s prof. Dobrým, doc. Dovalilem, prof. Rychteckým, doc. Hendlem). Odkud se asi takové zprávy rodí? Když jsem absolvoval doktorandské studium, záměrně jsem k údivu svého školitele prof. Frömela, volil předměty u špiček pražské fakulty, abych jasně deklaroval, že nemám a nechci mít spor ani komunikační problém s FTVS. Na druhé straně jsem na vědeckých konferencích tepal do absence propojení s praxí. Vědečtí bossové uznale pokyvovali … (Foto: Rosťa chystá další ...)
Ivan Pelikán je v současné době trenérem extraligového Havířova. Působil delší čas jako hráč a trenér v Belgii, tedy v zemi, která volejbalově-mládežnickou „explozí“ na napověděla i nám Čechům, jaké možnosti může mít malý stát v budování mládežnického vrcholového volejbalu. Před 14 dny jsme představili 1. část jeho Konceptu výchovy mladých hráčů volejbalu a jejich přechodu k vrcholovému sportu. S jeho laskavým svolením přinášíme čtenářům našeho webu 2. část jeho textu (red).
ROZDĚLENÍ: Věk 2 – 8 let,
CÍL: Stimulace spontánní motorické aktivity (2 – 8 let) s přechodem k míčové kultuře.
OBECNĚ: Rozdělení do věkových skupin. Každá má svůj název nebo barvu (osvědčeno). Skupiny jsou otevřené, což znamená, že je možno v případě přejít z jedné do druhé. Doba tréninkové jednotky se pohybuje mezi 1h – 1,30h. Jedna věková kategorie má většinou výkonnostní podskupiny. U kategorie 2 - 6 let je vyžadován doprovod dospělé osoby.
Systém 1/1 nabízí herní situace, kdy hráč není závislý na druhé osobě. Je kladen důraz na vykrývání prostoru a odpovídající pohybová gesta. Progresivita: Od odhodu míče nad hlavou a chycení k složitějším formám. Hra je tvořena pravidlem – činnost před akcí, během a po akci, z důvodu částečné nečinnosti hráče a jeho maximální vytíženosti během hry... (foto: david pankiv)
Trenéři úspěšných německých mládežnických reprezentací Han Abbing, trenér reprezentačního družstva juniorek, které na mistrovství světa v Mexiku získalo zlaté medaile, Stefan Bräuer, trenér reprezentačního družstva kadetek a Söhnke Hinz, trenér družstva juniorů, které minulý rok z mistrovství Evropy v Brně přivezlo stříbo, vyjádřili v listopadovém čísle časopisu Volleyball-Magazin své názory nad tréninkem volejbalové techniky u mládeže. Odborné dotazy reprezentačním trenérům pokládal Michael Warm, ještě v minulé sezóně trenér Škachova SCC Berlin, který v časopise zaštiťuje přílohu Tipy do trenérské praxe. Tady jsou:
Že technika ve volejbale není samoúčelná, jako třeba u jiných sportů, kde je technické provedení přímo hodnoceno, je všem jasné. O co tedy jde v tréninku techniky ve volejbale? Shodneme se na společném cíli?
Bräuer: Z mého pohledu máme u tréninku techniky jasný cíl: Hráči by si měli osvojit možnosti řešení, rejstřík různých pohybů, díky kterým mohou optimálně řešit herní situace....
Kdysi, hodně a hodně dávno, jsem si řekl (a řekli mi to i jiní), že je načase si zvýšit kvalifikaci. Nebyl jsem sice přesvědčen, že to až tak potřebuji ke své práci, ale trenérská jednička se přece může hodit (co kdybych jednou přehodnotil své přesvědčení „necpat“ se do reprezentačních a jiných funkcí) a navíc jsem si myslel, že se nakonec něco nového a podnětného dozvím a pod vlivem těchto poznatků vylepším svou práci. K tomu jsem ještě přesvědčil svůj tehdejší klub k finanční spolupráci za příslib další pětileté spolupráce (tehdy stál rok studia 6.000,-), byl jsem učitel ve škole, která mi studium umožnila časově skloubit s prací a i další faktory (rodina…) byly pro volejbal v „příznivé konstelaci“. Prostě rozhodnutí padlo, a i když v koutku duše dřímalo i varování, vydal jsem se na přijímací pohovory do „stověžaté matičky“. A ejhle, první náraz. Cesta zbytečná, pohovory o ničem, snad mimo zvoleného druhého jazyka (němčinou jsem nedotčen) ruštiny. Překlad odborného textu byl trochu oříšek, protože ačkoliv se rusky docela dobře domluvím, ti chrobáci, co na mne hleděli z knihy, byli po létech bez textu nějací divní. Úskalí jsem překonal, ale přesto jsem nechápal, proč jsem to musel absolvovat. Zatnul jsem však zuby a jel na první třídenní konzultaci, na které jsem se sice dozvěděl, z jakých součástí se skládá počítač, kdo byl mistrem republiky v obou kategoriích v roce 1929 a další podobné nezbytné vědomosti (soudě podle výrazu, či dokonce i absence jakéhokoliv výrazu svých kolegů nejen pro mne), které daly semínku nedůvěry v koutku mé duše nejen vzklíčit, ale i pořádně rozkvést...
O diskusích mimo mísu jsem psal v neděli a mnohokrát předtím, zatím se střídavými úspěchy … poslední článek byl ovšem rekordní v počtu diskusních příspěvků mimo téma. Článek, který chtěl nadhodit téma vhodnosti mediální prezentace problému ve vrcholovém volejbalu, se v diskusních příspěvcích změnil v bezbřehý tok názorů bez jednotícího prvku. Tu se objevily názory na vhodnost zařazení trenérky Krempaské k reprezentaci, tu se srovnával problém mužské a ženské reprezentace, přičemž problematiky obou týmů jsou naprosto rozdílné, tu se objevily již folklórní útoky na vedení ČVS a vyvrcholilo to otevřeným dopisem Belmonda, který nakonec dosáhl svého, což je vcelku pozitivní zpráva. I nadále se tedy nechci smířit s neschopností diskutujících udržet téma, ale přínosné na této ignoraci je to, že občas přinese impulz pro další článek. Tím byl pro mě v poslední diskusi problém získávání trenérských licencí, zejména v souvislosti s trenérskou jedničkou Táni Krempaské. Pro jistotu tedy zdůrazňuji, že diskusní téma dnešního článku je problematika nejvyšší trenérské licence. Jsem od září roku 2005 metodikem ČVS a v oblasti udělování trenérských licencí 1. třídy jsem zdědil následující situaci: trenérské licence 1. třídy, tedy nejvyšší trenérské vzdělání nebylo vyžadováno jako povinnost v nejvyšších soutěžích mužů a žen, natož pak v soutěžích mládeže. Když to řeknu natvrdo, z hlediska legislativního byla trenérská jednička v roce 2005 k ničemu ...
Při léčení úrazů se často setkávám s otázkou, podle které jsem nazval dnešní článek.Tento dotaz je velice častý. Většinou dochází k zužování problému rehabilitace až vlastně na dobu po zhojení tkání poškozené úrazem. Proto bych chtěl trochu vysvětlit vlastní filosofii rehabilitace při léčení úrazů. Lékařský obor rehabilitace je velice široký a zahrnuje mnoho faktorů. Hlavním cílem je co nejlepší obnova funkce postižené oblasti. Rehabilitační lékařství je v medicíně oborem jedním z nejstarších. Starostem o obnovení funkce pohybového aparátu buď po úrazu, nebo po nějaké chorobě, byla a je přisuzována rozhodující role. U zrodu velkých objevů a nositeli pokroku v lékařských oborech jako je interna, chirurgie apod. stáli učenci, vědci, profesoři. Nositeli pokroku v rehabilitaci byly často rehabilitační sestry, fyzioterapeuti nebo lékaři, kteří měli soucit se svými pacienty a chtěli jim alespoň částečně ulehčit život, když už jim nemohli pomoci se vyléčit. To platí například u poliomyelitidy, dětské mozkové obrny anebo po těžkých úrazech s rozsáhlými následky.
Volejbal je hra. Jedna z těch úžasných sportovních her a hra je trvalým průvodním znakem lidského konání. Lákáme-li děti do oddílu a jsme-li úspěšní, je pak už na nás, na trenérech, abychom je pro volejbal ještě více získali a nadchli. Je to snadné, stačí jim vytvořit podmínky pro hraní volejbalu. Jinak odejdou, tam kde jim hru umožní, děti se přece chtějí hrát. Všichni, ale dobře víme, že ovládání míče volejbalovým způsobem je úkol nesnadný. K jeho mistrovskému zvládnutí je potřeba velkého, nikdy nekončícího úsilí a píle. Už samotné zahájení rozehry, uvedení míče do hry, je tvrdý oříšek. Některé míčové hry – fotbal, basketbal, florbal, házená, aj. - mají institut výkopu, rozskoku, vhazování, tedy činnosti nikterak složité, které se opakují jen zřídka kdy. Naproti tomu volejbal má institut podání – odbití, jež musí být provedeno jednou rukou, přes síť a do vymezeného prostoru. Dost složitá činnost pro zkušeného dospělého hráče, natož pro začátečníka dětského věku...