Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

O diskusích mimo mísu jsem psal v neděli a mnohokrát předtím, zatím se střídavými úspěchy … poslední článek byl ovšem rekordní v počtu diskusních příspěvků mimo téma. Článek, který chtěl nadhodit téma vhodnosti mediální prezentace problému ve vrcholovém volejbalu, se v diskusních příspěvcích změnil v bezbřehý tok názorů bez jednotícího prvku. Tu se objevily názory na vhodnost zařazení trenérky Krempaské k reprezentaci, tu se srovnával problém mužské a ženské reprezentace, přičemž problematiky obou týmů jsou naprosto rozdílné, tu se objevily již folklórní útoky na vedení ČVS a vyvrcholilo to otevřeným dopisem Belmonda, který nakonec dosáhl svého, což je vcelku pozitivní zpráva. I nadále se tedy nechci smířit s neschopností diskutujících udržet téma, ale přínosné na této ignoraci je to, že občas přinese impulz pro další článek. Tím byl pro mě v poslední diskusi problém získávání trenérských licencí, zejména v souvislosti s trenérskou jedničkou Táni Krempaské. Pro jistotu tedy zdůrazňuji, že diskusní téma dnešního článku je problematika nejvyšší trenérské licence. Jsem od září roku 2005 metodikem ČVS a v oblasti udělování trenérských licencí 1. třídy jsem zdědil následující situaci: trenérské licence 1. třídy, tedy nejvyšší trenérské vzdělání nebylo vyžadováno jako povinnost v nejvyšších soutěžích mužů a žen, natož pak v soutěžích mládeže. Když to řeknu natvrdo, z hlediska legislativního byla trenérská jednička v roce 2005 k ničemu ...

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

O diskusích mimo mísu jsem psal v neděli a mnohokrát předtím, zatím se střídavými úspěchy … poslední článek byl ovšem rekordní v počtu diskusních příspěvků mimo téma. Článek, který chtěl nadhodit téma vhodnosti mediální prezentace problému ve vrcholovém volejbalu, se v diskusních příspěvcích změnil v bezbřehý tok názorů bez jednotícího prvku. Tu se objevily názory na vhodnost zařazení trenérky Krempaské k reprezentaci, tu se srovnával problém mužské a ženské reprezentace, přičemž problematiky obou týmů jsou naprosto rozdílné, tu se objevily již folklórní útoky na vedení ČVS a vyvrcholilo to otevřeným dopisem Belmonda, který nakonec dosáhl svého, což je vcelku pozitivní zpráva. I nadále se tedy nechci smířit s neschopností diskutujících udržet téma, ale přínosné na této ignoraci je to, že občas přinese impulz pro další článek. Tím byl pro mě v poslední diskusi problém získávání trenérských licencí, zejména v souvislosti s trenérskou jedničkou Táni Krempaské. Pro jistotu tedy zdůrazňuji, že diskusní téma dnešního článku je problematika nejvyšší trenérské licence. Jsem od září roku 2005 metodikem ČVS a v oblasti udělování trenérských licencí 1. třídy jsem zdědil následující situaci: trenérské licence 1. třídy, tedy nejvyšší trenérské vzdělání nebylo vyžadováno jako povinnost v nejvyšších soutěžích mužů a žen, natož pak v soutěžích mládeže. Když to řeknu natvrdo, z hlediska legislativního byla trenérská jednička v roce 2005 k ničemu. Nejvyšší trenérská licence se tehdy dala získat řádným způsobem v zásadě dvěmi cestami. Vysokoškolským studiem trenérství specializace volejbal na FTVS v Praze a na FTK v Olomouci nebo absolvováním tzv. trenérské školy, která se rovněž vyučovala na fakultách v Praze a v Olomouci. Úspěšné absolvování trenérské školy znamenalo zisk trenérské licence 1. třídy, nikoliv vysokoškolské vzdělání. Magisterské či bakalářské vysokoškolské studium trenérství nechám pro dnešek stranou a budu se více věnovat trenérské škole. Její dvouleté absolvování stálo (a stojí dodnes) uchazeče cca 2x11.000 Kč a pro fungující trenéry znamená obrovskou časovou zátěž i další výdej financí. Není divu, že se v roce 2005 nikdo nehrnul do absolvování trenérské školy. Hrozilo tehdy dokonce, že se trenérská škola stane nepotřebnou. Navíc přidávám informaci, že ČVS byl jediným svazem v ČR (v týmových hrách), který nejvyšší vzdělání pro trenéry extraligy nevyžadoval. Je jistě pochopitelné, že jsem se jako novopečený metodik pustil do prosazování směrnice o povinném nejvyšším vzdělání v extralize mužů a žen. „Jasně, to je pochopitelné a správné“, zněly hlasy téměř unisono v úvodním setkání se zástupci klubů v Praze na Strahově. Dolaďoval jsem tedy předpis, který podporovalo vedení ČVS a zdálo se, že mám i podporu klubů (konzultoval s jinými svazy i s volejbalovými kluby). Záhy se ukázalo, že podporu klubů nemám a na zasedání v Brně mi sdělil AVOK mužů, že s povinností trenérských licencí nesouhlasí. Byl jsem tehdy a jsem i dnes přesvědčen, že jsem prosazoval správnou věc, tudíž jsem vyrazil do Správní rady s dokumentem bez podpory AVOKU. Napoprvé jsem neuspěl, lépe řečeno dokument nebyl nepřipuštěn na jednání SR a dali mi ho přepracovat v části, kterou bych tady rád vysvětlil. Jde o tzv. mimořádné udělování nejvyšší licence. Musím říct, že jsem SR dodnes vděčný, že byla důsledná a správně předvídala, že zde mohou nastat spory. O co jde? V principu jsem prosazoval „jedničkovou povinnost“ ne proto, abych trápil zaběhlé trenéry, nýbrž, abych zajistil v obecné rovině tlak na vzdělání. Ale to víte, když se něco nového prosazuje, vždy někomu šlapete na kuří oko. Samozřejmě, ty extraligové kluby, které jedničkového trenéra neměly, se vehementně vzpouzely. Už Míla Ejem (můj předchůdce, který udělal pro českou metodiku mnohé) měl ve svém předpisu instrument tzv. „mimořádného“ udělení trenérské 1. třídy. Otevřeně přiznávám, že tak jsem získal jedničku i já: měl jsem vystudovanou VŠ (učitelství Č-TV), navíc jsem úspěšně absolvoval doktorské studium, byl jsem československým reprezentantem, trenérem rakouské reprezentace. To vše však ještě nestačilo, Míla mi udělil jedničku, až poté co jsem k tomu všemu vyrobil pro ČVS metodické DVD s tématem „Přihrávka“ a odpřednášel cyklus přednášek pro české mládežnické trenéry, což byla tehdy podmínka dostačující pro mimořádné udělení. Tento Mílův instrument jsem v podstatě zachoval (jde „náhradu studia významnou teoretickou prací pro potřeby ČVS) a přidal ještě další možnosti mimořádného získání trenérské jedničky. Je podrobně popsán na stránkách ČVS, ale velmi zjednodušeně řečeno, snažil jsem se, aby podmínky získání byly náročné, aby byly zdokladovatelné a aby bylo nutné vždy splnit alespoň dvě ze tří. Jedná se o tyto podmínky:

• Hráčská kariéra reprezentanta nebo hráče zahraničního prvoligového klubu (po stanovenou dobu)
• Trenérská činnost v reprezentaci ČR nebo v zahraničním prvoligovém klubu (po stanovenou dobu)
• Vysokoškolské vzdělání v biomedicínckém nebo společenskovědním oboru

Samozřejmě tu byl tlak udělení jedničky za zásluhy nebo za dosažené úspěchy. To jsem ale nepřijal, protože zásluhy, stejně jako úspěchy lze těžko exaktně definovat. To je například spor, který mám s ženským týmem Ostravy kvůli neudělení jedničky trenéru Tůmovi. Vedení klubu i sám Tůma se na mě zlobí, že nechci SR navrhnout udělení na základě mistrovských titulů, které získal. Právě proto, že si trenéra Tůmy vážím, mě to mrzí a byl bych nejradši, aby to bylo mnou, ale nemám žádný instrument, který bych k tomu použil a vím, co bych spustil, kdybych to udělal: ještě v ten den bych tady měl další tři žádosti. Například trenér Aleš Novák má devět titulů, byl a je trenérem reprezentace, rovněž jedničku nemá a rovněž si myslím, že by ji měl dostat. Ale je to stejný případ. Proto jsem Aleše vyzval ke spolupráci na knize Volejbal – viděno třemi, aby splnil jiný bod prováděcího předpisu a získal jedničku. Můj návrh na udělení trenérské jedničky Aleši Novákovi byl SR znovu zamítnut, jelikož odporoval jednomu bodu předpisu. A tak Aleš Novák pracuje na DVD „Základní odbití ve volejbalu pro začátečníky“. To jen, aby bylo jasno, že s tím udělováním nijak nehokynaříme. Chápu, že jak Tůma, tak Novák jsou natolik vytíženi, že pro ně je nepřijatelné absolvovat dvouletý cyklus školení, chápu navíc, že už by byl pro ně zbytečný, ale oba musí pochopit, že v udělování nejvyšší trenérské licence, musí být nějaký řád. Oběma jsem navrhl řešení, které vyhovuje stávajícímu předpisu. Je na nich, zda moji nabídku využijí. Mohu jenom dodat, že zatím každý oddíl, který nemá trenéra s požadovanou kvalifikací, tudíž musí platit kauci, u mě za svého trenéra intervenoval, a každý měl několik argumentů, proč by měl jejich trenér dostat nějakou výjimku.  A teď Táňa. Povinnost trenérské jedničky v extraligách se zrodila v roce 2006 (a užil jsem si s tím), tedy v roce, kdy Táňa Krempaská již byla trenérkou české reprezentace žen. Tehdy dokončovala trenérskou dvojku. Byla řádnou frekventantkou, na to jsem si dával pozor, protože jsem očekával v budoucnu problémy a všechny tlaky na zrychlování absolutoria jsem zamítal a zamítala je i sama Táňa, v tom byla čestná. Absolvovala metodický výstup v Luhačovicích (komise Šamšula, Vlach) a splnila všechny podmínky udělení dvojky. Jedničku tedy nemá, ale opakuji, že v roce 2005 byla trenérská licence 1. třídy pojímána jako bezcenná zbytečnost. Neexistoval žádný předpis, který by tuto licenci v jakékoliv soutěži, tedy i pro jakoukoliv jinou činnost vyžadoval. Chápu, že spor mezi hráčkami a trenérkou Krempaskou existuje a žádá si řešení … Ovšem to, že mi volá nejmenovaný novinář a ptá se mě, jak je to s trenérskou jedničkou Táni Krempaské (nepochybuji o tom, že dostal tip od někoho z řad dobře informovaných volejbalistů) beru za typickou českou podpásovku, která pro mě není ničím jiným než roztíráním vlastních výměšků, aby český volejbal ještě více smrděl. To nepokládám za dobré.

V Brně, 26.10.2009, Zdeněk Haník