Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Kdysi, hodně a hodně dávno, jsem si řekl (a řekli mi to i jiní), že je načase si zvýšit kvalifikaci. Nebyl jsem sice přesvědčen, že to až tak potřebuji ke své práci, ale trenérská jednička se přece může hodit (co kdybych jednou přehodnotil své přesvědčení „necpat“ se do reprezentačních a jiných funkcí) a navíc jsem si myslel, že se nakonec něco nového a podnětného dozvím a pod vlivem těchto poznatků vylepším svou práci. K tomu jsem ještě přesvědčil svůj tehdejší klub k finanční spolupráci za příslib další pětileté spolupráce (tehdy stál rok studia 6.000,-), byl jsem učitel ve škole, která mi studium umožnila časově skloubit s prací a i další faktory (rodina…) byly pro volejbal v „příznivé konstelaci“. Prostě rozhodnutí padlo, a i když v koutku duše dřímalo i varování, vydal jsem se na přijímací pohovory do „stověžaté matičky“. A ejhle, první náraz. Cesta zbytečná, pohovory o ničem, snad mimo zvoleného druhého jazyka (němčinou jsem nedotčen) ruštiny. Překlad odborného textu byl trochu oříšek, protože ačkoliv se rusky docela dobře domluvím, ti chrobáci, co na mne hleděli z knihy, byli po létech bez textu nějací divní. Úskalí jsem překonal, ale přesto jsem nechápal, proč jsem to musel absolvovat. Zatnul jsem však zuby a jel na první třídenní konzultaci, na které jsem se sice dozvěděl, z jakých součástí se skládá počítač, kdo byl mistrem republiky v obou kategoriích v roce 1929 a další podobné nezbytné vědomosti (soudě podle výrazu, či dokonce i absence jakéhokoliv výrazu svých kolegů nejen pro mne), které daly semínku nedůvěry v koutku mé duše nejen vzklíčit, ale i pořádně rozkvést...

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Kdysi, hodně a hodně dávno, jsem si řekl (a řekli mi to i jiní), že je načase si zvýšit kvalifikaci. Nebyl jsem sice přesvědčen, že to až tak potřebuji ke své práci, ale trenérská jednička se přece může hodit (co kdybych jednou přehodnotil své přesvědčení „necpat“ se do reprezentačních a jiných funkcí) a navíc jsem si myslel, že se nakonec něco nového a podnětného dozvím a pod vlivem těchto poznatků vylepším svou práci. K tomu jsem ještě přesvědčil svůj tehdejší klub k finanční spolupráci za příslib další pětileté spolupráce (tehdy stál rok studia 6.000,-), byl jsem učitel ve škole, která mi studium umožnila časově skloubit s prací a i další faktory (rodina…) byly pro volejbal v „příznivé konstelaci“. Prostě rozhodnutí padlo, a i když v koutku duše dřímalo i varování, vydal jsem se na přijímací pohovory do „stověžaté matičky“. A ejhle, první náraz. Cesta zbytečná, pohovory o ničem, snad mimo zvoleného druhého jazyka (němčinou jsem nedotčen) ruštiny. Překlad odborného textu byl trochu oříšek, protože ačkoliv se rusky docela dobře domluvím, ti chrobáci, co na mne hleděli z knihy, byli po létech bez textu nějací divní. Úskalí jsem překonal, ale přesto jsem nechápal, proč jsem to musel absolvovat. Zatnul jsem však zuby a jel na první třídenní konzultaci, na které jsem se sice dozvěděl, z jakých součástí se skládá počítač, kdo byl mistrem republiky v obou kategoriích v roce 1929 a další podobné nezbytné vědomosti (soudě podle výrazu, či dokonce i absence jakéhokoliv výrazu svých kolegů nejen pro mne), které daly semínku nedůvěry v koutku mé duše nejen vzklíčit, ale i pořádně rozkvést. Zvláště pak v souvislosti s dalšími náklady v již tehdy drahé „matičce“ našich měst. Leč za měsíc jsem zatnul nejen zuby a jel znovu, abych si „zahrál“ 3 na 3, ale hlavně toto klání volejbalových ruin odpískal, a tak si zasloužil glejt rozhodčího II. třídy (součást studia), který jsem už tehdy dávno měl. Tak to šlo ještě dvakrát a ani vám už nedokážu říci, co mne vlastně nutilo na FTVS dále jezdit. Sám sobě si teď zakazuji myšlenku na to, že šlo pouze o ješitnost a pýchu (budu “jedničkář“), co mne nutilo strádat psychicky, materiálně a nakonec i fyzicky. Strýček Příhoda je pro mne mnohem přijatelnější. Vezmu to teď už rychle (Michale) a nebudu popisovat utrpení a strádání (včetně bolehlavu po večerech strávených se spolužáky „všakvítekde“), ale pouze jejich rychlý konec. Dodnes děkuji a blahořečím paní doktorce (MUDr.), jejíž jméno si bohužel nepamatuji (rád bych poděkoval i osobně), která vše rázně utnula po přednášce z anatomie. Jako absolvent TV a tedy i zkoušky ze zmíněné vědy (určitě spolu s fyziologií potřebné) jsem se šel s indexem v ruce informovat na možnost své absence na přednáškách ve výše zmíněných oborech a případného započítání úspěšně složených zkoušek (obě za jedna). Čekal jsem vše, ale nikoliv odpověď, kterou použila přednášející. Byla strohá a i přes omluvný a vážně míněný úsměv opravdu hodné paní, zdrcující. „Zkoušky složené před rokem 1989 naše škola neuznává“. Chvíli jsem lapal po dechu, hledal logiku věci a nic nenacházeje, jsem tedy položil doplňující otázku: „Co se, prosím, ve zmíněných oborech změnilo po roce 1989?“. Odpověď jsem sice znal již dopředu, ale: „ člověk nikdy neví, za zeptání nic nedáš, líná huba“… no však to znáte. Co vám budu povídat, to byl konec mého studia na prestižní vysoké škole, jejímž titulem jsem se mohl dnes pyšnit (všichni, co vydrželi, uspěli). Nelituji však ničeho, pouze jediného, či vlastně jediné – paní doktorky, které evidentně bylo líto mne a mně podobných, jimž musela takto odpovídat i proti svému přesvědčení.

 Na další zvyšování své volejbalové kvalifikace formou akreditovaného studia jsem pod vlivem těchto zkušeností zcela rezignoval, a to i přesto, že zprávy o úrovni studia na FTK v Olomouci, kam to mám blízko nejen kilometrově,  jsou podstatně příznivější. Nicméně ani tento posun a snaha jednoho olomouckého pedagoga (to nevadí, že ty to nepotřebuješ, ale my bychom tady potřebovali někoho, kdo by přednášel o mládeži, které rozumíš, a ten MUSÍ mít jedničku) mne už nikdy po mé otřesné (a ve volejbale ne jediné) zkušenosti nepřesvědčí k dalšímu zvyšování kvalifikace. Nakonec k čemu by mi to bylo bez těch hodin odtrénovaných u všemožných skupin, odseděných na nespočtu „mistráků“  a turnajů u kurtů, když hrála i jiná družstva. Hodin strávených v diskuzích, mnohdy i ostrých, s trenéry všemožných kategorií i naturelů (dokonce i v hospodě se vždycky „pinkalo“). Hodin odposlouchaných a odečtených rozhovorů jiných moudrých, a dokonce i nemoudrých volejbalistů. Hodin odsledovaných videozáznamů ze všeho možného i nemožného, hodin strávených nad vytvářením metodiky pro sebe do šuplíku, kolegy trenéry v klubu, učitele TV, ale i pro jiné. Hodin natáčení videozáznamů svých i cizích hráček, jejich rozborů a diskuzí nad nimi. „Praktický volejbal“ je pro mne daleko cennějším, ba dokonce nenahraditelným zdrojem neustálých informací.  Studuji neustále svou vlastní školu, která by se dala jednoduše nazvat „Praktická škola volejbalová“. Přednášejícími a zároveň studenty jsou v ní všichni, kteří to s volejbalem myslí opravdu vážně. Titul z ní není žádný, jediné co získat můžu, je občasný pocit, že někam patřím, že tam nejsem sám a že jsem snad i přispěl svou troškou do mlýna.

Jak se tak koukám, tak jsem z lehce ironizujícího textu přešel až k téměř patetickému, což jsem vůbec nechtěl. „No co už včil“ jak praví Valaši, nechám to tak a uvidím.  Na závěr si ale neodpustím rozloučit se heslem, či snad zoufalým výkřikem, který se mi neustále, ani nevím proč, podbízí, a z něhož asi nebudou mít všichni „kompetentní“ radost. Spousta z vás „obyčejných“ ale asi ví, jak to myslím: Netrénujících „jedničkářů“ je všude plno, pojďme radši něco dělat.

V Přerově 27.října 2009, Slávek Matěj