- Kategorie: Učení a trénink
Proč to nemůže fungovat II.
Jak jsem v předchozím článku slíbil, hodlám se dnes věnovat druhé straně mince a tou je trenérská obec. Za svou dlouhou trenérskou kariéru (od přípravky až po EX, vše u ženské kategorie) jsem se setkal s desítkami, možná stovkami trenérů různých naturelů, typů, přístupů a hlavně s různým vztahem k volejbalu. Nepotkal jsem žádného Mirka Dušína (ikdyž se někteří blížili a dodnes si jich vážím), ale ani žádného totálního Štětináče (některé však nemusím). Pohybovali se někde mezi, prostě v normálu, to znamená s chybami i pozitivy, jak to u lidí bývá. U mnohých ani nevím, jaká byla nebo je jejich hlavní motivace, ale předpokládám, že všichni do jednoho začali kvůli volejbalu. Nebudu se tady rozepisovat o pozitivech, je jich hodně a vždycky jsem se snažil je hledat a samozřejmě využívat. Vzhledem k názvu článku i návaznosti na článek předchozí se zaměřím na to, co mi hlavně vadí. Berte to z tohoto úhlu pohledu. Už několikrát jsem se na různých fórech zmínil, že trenér bez osobních ambic nemůže být nikdy dobrý. Provozovat sport bez snahy zvítězit, porazit někoho, nebo zlepšit alespoň svůj vlastní předchozí výsledek je nonsens. To mi nikdo nevymluví. Je ovšem otázkou, jaké k tomu použiji prostředky. A to je právě to, co mi na některých trenérech vadí. Jejich ambice jsou mnohdy krátkozraké až zaslepené. Jejich obzor končí u pojmu „moje družstvo“ (někdy už na „moje dcera“) a „vítězství tady a teď okamžitě“ a těmto filosofiím jsou ochotni obětovat úplně všechno – bohužel i perspektivu toho samého družstva a hlavně jeho jednotlivých hráček, zájmy klubů a obecně volejbalu vůbec. Dokonce mnohdy rezignují i na elementární slušnost a sportovní etiku. To už je ovšem zase jiný soudek, spíš se vrátím k tomu základnímu. Podle mého soudu se některé prostředky nesmí (aby to někam spělo) u mládeže používat. Chceme naučit dobře přihrávat? ... (foto: archiv SM, bude to nahrávka před sebe nebo za sebe?) ...
Jak jsem v předchozím článku slíbil, hodlám se dnes věnovat druhé straně mince a tou je trenérská obec. Za svou dlouhou trenérskou kariéru (od přípravky až po EX, vše u ženské kategorie) jsem se setkal s desítkami, možná stovkami trenérů různých naturelů, typů, přístupů a hlavně s různým vztahem k volejbalu. Nepotkal jsem žádného Mirka Dušína (ikdyž se někteří blížili a dodnes si jich vážím), ale ani žádného totálního Štětináče (některé však nemusím). Pohybovali se někde mezi, prostě v normálu, to znamená s chybami i pozitivy, jak to u lidí bývá. U mnohých ani nevím, jaká byla nebo je jejich hlavní motivace, ale předpokládám, že všichni do jednoho začali kvůli volejbalu. Nebudu se tady rozepisovat o pozitivech, je jich hodně a vždycky jsem se snažil je hledat a samozřejmě využívat. Vzhledem k názvu článku i návaznosti na článek předchozí se zaměřím na to, co mi hlavně vadí. Berte to z tohoto úhlu pohledu. Už několikrát jsem se na různých fórech zmínil, že trenér bez osobních ambic nemůže být nikdy dobrý. Provozovat sport bez snahy zvítězit, porazit někoho, nebo zlepšit alespoň svůj vlastní předchozí výsledek je nonsens. To mi nikdo nevymluví. Je ovšem otázkou, jaké k tomu použiji prostředky. A to je právě to, co mi na některých trenérech vadí. Jejich ambice jsou mnohdy krátkozraké až zaslepené. Jejich obzor končí u pojmu „moje družstvo“ (někdy už na „moje dcera“) a „vítězství tady a teď okamžitě“ a těmto filosofiím jsou ochotni obětovat úplně všechno – bohužel i perspektivu toho samého družstva a hlavně jeho jednotlivých hráček, zájmy klubů a obecně volejbalu vůbec. Dokonce mnohdy rezignují i na elementární slušnost a sportovní etiku. To už je ovšem zase jiný soudek, spíš se vrátím k tomu základnímu. Podle mého soudu se některé prostředky nesmí (aby to někam spělo) u mládeže používat. Chceme naučit dobře přihrávat? Pak ovšem nesmíme u mladších žákyň používat předčasně horní plachtu (http://www.hanikvolleyball.cz/cz/clanky/archiv-clanku/servis-aneb-pohled-z-druhe-strany.html) , natož abychom stavěli clonu (ano i to se děje, mám to natočené a není to výjimka). Chceme vychovávat přihrávající smečařky? Pak je ovšem nesmíme v žákyních stavět na post blokařek (vyšší účinnost v útoku je evidentní) a v případě neohrabanosti je schovávat na přihrávce. Chceme vychovat dobrou nahrávačku? Proč nám tedy „dlouhá“ levačka s dlaněmi jako lopaty a všemi ostatními parametry hraje v žákyních na smeči? Je to jednoduché – protože boduje. Půjdu ještě dál. Chceme vychovávat osobnosti? Pak je ovšem nemůžeme všechny seřadit do jednoho stáda (pardon družstva). Pokud se kouknete kolem sebe a třeba i do sebe, najdete takových „hříšků“ určitě víc a netřeba uvádět další příklady.
Jako druhý, snad ještě závažnější problém se mi jeví vzájemná trenérská nesnášenlivost, dokonce bych se nebál v mnohých případech říci až neúcta. Jak si mám jinak vysvětlit výroky typu: „co Vás to tam učili“, „ta holka z žákyň neumí ani chodit“, „koho nedostanu do družstva (žen) v patnácti, ten pro mne nemá cenu“. Jistě jste slyšeli mnoho podobných „interněklubových“, „meziklubových“, „reprezentačněsměřovaných“ řečí. Nevím, jak se kdo díváte na trenérské prostředí u dívčích složek (do pánů nevidím), ale mně přijde do značné míry pokrytecké. Kamarádi buďme (u kafe, piva, na semináři, proti někomu …), ale za zády si dejme pěkně „do rypáku“. Tak mi to mnohdy připadá. Abyste mi rozuměli, nevadí mi ani tak kritika samá, jako její způsob. Zdá se mi, že na takových vztazích nelze nic kloudného vybudovat. Mají je totiž mezi sebou i lidé na „nejvyšších“ místech dívčího volejbalu a to je tristní. Za samostatnou kapitolu trenérských vztahů (neúcty ke kolegům) považuji pirátské metody v „náboru“ hráček do takzvaných „silných“ klubů. Říkám zde otevřeně, že pokud půjde naše volejbalové hnutí stávající cestou, kopeme si (nikdo jiný než trenéři) svůj vlastní hrob. Pokud nebude první krok při vyjednávání o přestupu oslovení trenéra družstva, ve kterém hráčka hraje, je všechno špatně. V současnosti je pohled na tuto oblast tragický. Nejen že se trenér neoslovuje první, v mnoha případech se neoslovuje vůbec a vše je dojednáno za jeho zády. Jakou odezvu mají takové způsoby v trenérské obci, vidíme všude kolem sebe.
A konečně je tu ještě jedna věc, která mi na mnoha trenérech (obecně) vadí. Je to jejich totální nejednota a neochota se kolektivně a otevřeně bít za své názory. Něco jiného je svůj názor otevřeně vyslovit (takoví jednotlivci se najdou) a něco jiného je zorganizovat „akci“, která by mohla přinést výsledek, nebo se k takové akci otevřeně přidat. Nespokojenost se stavem volejbalu je obrovská, ale odráží se to většinou pouze v planých řečech „u piva“. Když dojde na věc, drtivá většina „nespokojenců“ se stáhne a není ochotna se v daném problému angažovat (od úrovně klubu až po úroveň ČVS). Vím, že to je částečně dané jejich negativními zkušenostmi, ale hlavně je to podle mého soudu určitý způsob pohodlnosti a netečnosti. Dalo by se to charakterizovat větou: „Co já s tím, mne se to až zase tak netýká, tak si to nějak vyřešte, já si budu dělat jen to svoje“ (až padne rozhodnutí, pustí se opět s chutí do brblání). Myslím si, že tudy cesta nevede, alespoň ne tam, kam podle řečí chceme.
Když to tak po sobě pročítám a upravuji, připadá mi to najednou až příliš skeptické. Abych z toho sám neměl „depku“, musím na závěr něco přidat. Naštěstí je ještě dost trenérů, kteří do tohoto článku nepasují (ať posoudí laskavý čtenář sám) a snad vydrží a nezapadnou. Druhou příznivou zprávou je, že se hýbou konečně po dlouhé době stojaté svazové vody a zájem o mládež se zvyšuje. Pokud to nebude pouze „předvolební boj“, který rychle vyhasne, je tu určitá šance, že se podaří znovu aktivovat trenérskou základnu u mládeže. Bez toho to bohužel nemůže fungovat.
Čtenář, který se prokousal až sem a přečte si můj minulý příspěvek „o stavu Unie“ si snadno kombinací obou udělá představu, jak to podle mne vše funguje, ale taky kde vidím cestu. Stručně řečeno: MUSÍME ZAČÍT VŠICHNI !!!!
Přerov 16.2.2010, Slávek Matěj