Sebevědomí je vědomí vlastní osoby a její zvláštností ve vztahu k sociálnímu okolí“ (Schnabel/Thiess 1993, 725). Důvěra ve vlastní výkon je základním předpokladem pro dobrou nahrávku. Pouze jisté vyzařování vůči spoluhráčům a soupeřům umožní být „šéfem na hřišti“. Čím větší sebevědomí, tím stabilnější jsou nervy, které v důležitých zápasech nebo při kritických situacích dokážou rozhodnout zápas. Být sebevědomý však také znamená znát své slabé a silné stránky a správně s nimi zacházet. V kritických situacích bychom měli vsadit na své silné stránky a své slabé stránky co nejvíce minimalizovat. U nahrávače je důležité, aby v kritické situaci (chyba, neúspěch) neztratil důvěru ve svůj výkon a nadále bez váhání vedl na hřišti svůj tým. Trenér má na sebevědomí nahrávačky velký vliv. Gesty, rozhovory a jinými prostředky může nahrávače hecovat a podporovat a tím se na vývoji sebevědomí podílet. Neboť „sebevědomí je proces, který je výsledkem zkušeností s úspěchem, reflexí vlastního vývoje a znalostí vlastních schopností a možností“ (Moculescu: Volleyballtraining 2/1989, 27).    

Sebevědomí je vědomí vlastní osoby a její zvláštností ve vztahu k sociálnímu okolí“ (Schnabel/Thiess 1993, 725). Důvěra ve vlastní výkon je základním předpokladem pro dobrou nahrávku. Pouze jisté vyzařování vůči spoluhráčům a soupeřům umožní být „šéfem na hřišti“. Čím větší sebevědomí, tím stabilnější jsou nervy, které v důležitých zápasech nebo při kritických situacích dokážou rozhodnout zápas. Být sebevědomý však také znamená znát své slabé a silné stránky a správně s nimi zacházet. V kritických situacích bychom měli vsadit na své silné stránky a své slabé stránky co nejvíce minimalizovat. U nahrávače je důležité, aby v kritické situaci (chyba, neúspěch) neztratil důvěru ve svůj výkon a nadále bez váhání vedl na hřišti svůj tým. Trenér má na sebevědomí nahrávačky velký vliv. Gesty, rozhovory a jinými prostředky může nahrávače hecovat a podporovat a tím se na vývoji sebevědomí podílet. Neboť „sebevědomí je proces, který je výsledkem zkušeností s úspěchem, reflexí vlastního vývoje a znalostí vlastních schopností a možností“ (Moculescu: Volleyballtraining 2/1989, 27).    

Volejbal je hra s vysokými nároky na koncentraci a poznávací procesy. Pokud se budeme zabývat strukturou této hry, poznáme velmi rychle, že výkony volejbalistů jsou ve velkém měřítku ovlivněny psychickými faktory. Pozorování špičkových nahrávačů a nahrávaček ukázalo, „že technika a individuální taktika nedělají nahrávače nahrávačem, rozhodující složka ve výkonu nahrávače leží v psychologické oblasti“(Stelian Moculescu – Volleyballtraining 2/1989,27).

Volejbal je hra s vysokými nároky na koncentraci a poznávací procesy. Pokud se budeme zabývat strukturou této hry, poznáme velmi rychle, že výkony volejbalistů jsou ve velkém měřítku ovlivněny psychickými faktory. Pozorování špičkových nahrávačů a nahrávaček ukázalo, „že technika a individuální taktika nedělají nahrávače nahrávačem, rozhodující složka ve výkonu nahrávače leží v psychologické oblasti“(Stelian Moculescu – Volleyballtraining 2/1989,27). Hra není postavena na nějaké taktice, strategiích nebo technických variantách, ale na lidech, kteří do ní vnáší celou svou osobnost. Ve volejbale existuje mnoho typů hráčů – samorosti, klidní, ustrašení, agresivní atd.. Podaří-li se těmto jednotlivcům vystupovat jako jeden tým (každý hráč musí ustoupit svým osobním zájmům a podřídit se týmu), stává se často, že se na základě této psychické síle a vůle po vítězství družstvu podaří technické a taktické nedostatky eliminovat a proti lepšímu družstvu, ve kterém je mnoho individualistů, zvítězit. Psychika je ovšem obor, který je vlivu trenéra na hráče oproti technice a taktice méně přístupný. Vlastnosti jako vůle, schopnost prosadit se, odolnost vůči stresu, herní inteligence, sebevědomí atd., které dobré nahrávače charakterizují, se dají pouze z části naučit a natrénovat, a to s velkým omezením a velkým tréninkovým objemem. Jakými kvalitami by měli nahrávači disponovat a jaký vliv na psychiku nahrávače má trenér?

V srpnu letošního roku jsem psal o bariérách špičkového výkonu jedince i celého družstva. Bylo to v období přípravy na následující sezónu 2009/10. Nyní soutěžní období vrcholí boji o mistrovské tituly. Měla by nastat konfrontace a hodnocení vlastní přípravy na základě předvedených výkonů. Hlavně výkonů a ne výsledků. Psal jsem, že smyslem přípravy by mělo být to, že hráči jsou schopni provádět naučené dovednosti pod tlakem a bez přemýšlení. Samozřejmě, že se hodnotí jenom dobré provedení. Hlavní problém je tedy to, jak umíme hrát pod tlakem. Tlak nemusí být vyvíjen jen ze strany soupeře. Ten může být vytvářen i prostředím, důležitostí zápasu apod. Právě v tom, jak se umíme vyrovnat s tímto tlakem se v celé nahotě ukáží naše nedostatky.(foto: turnaj v Belgii proti Katalánsku, na bloku Kuchař a Hamata 16)

Koučování je pojem, se kterým se setkáváme převážně ve výkonnostním sportu. Tento pojem existuje od konce šedesátých let. Pro mnohé je pojem trenér a kouč to samé. Je to z důvodu toho, že trenér musí často plnit oba úkoly. Jestli je to smysluplné, je dodnes sporné. Úkolem trenéra je především systematicky naučit sportovce dovednostem jako jsou technika, strategie a herní chování. Kouč by naopak měl dodávat rozsáhlou poradenskou a opatrovnickou péči. Proto se kouč musí před, při a po utkání o sportovce postarat. Cílem kouče tedy je, naučit sportovce samostatnosti a zodpovědnosti ve styku s problémy, konflikty, blokádami, cíly, úspěchem, neúspěchem a očekávání. Existuje definice koučování:
„Koučování je péče ve smyslu být nápomocen při řešení problémů ve výkonnostním sportu během a po zatížení v tréninku a zápase. Základem jsou psychologické a každodenní znalosti, koučování zahrnující diagnostiku, poradenství, modifikace suboptimálního prožívání, chování a jednání. Kritérium úspěšnosti je realizovaný sportovní výkon.“ ...

Fenomén, kterým se musí zabývat každý hráč a trenér, který to s volejbalem myslí vážně. Volejbalové umění má několik komponent (a výskok k nim nepochybně patří), které se musí vybrousit až na samou hranici dokonalosti. Jedině pak bude výkon celého týmu na úrovni rovnající se mistrovsky dokonalé hře.Citius, altius, fortius neboli rychleji, výš a silněji platí ve sportu stále. Ve volejbale ono altius tedy výš získává větší váhu. Ne že by rychlost a síla nebyla ve volejbalu důležitá, ba naopak, ale překonat zemskou přitažlivost a vyskočit na smeč, na blok nebo při podání, to je přeci jenom denní chleba volejbalisty.

Chtějí-li děti opravdu hrát volejbal 6:6, ukáže se brzy, že bez základních dovedností nelze tuto náročnou hru prožít plnou radostí. Brzy se objeví místo radosti znechucenost, téma volejbal padne v nemilost. Naučení a postupné používání v porovnání s ostatními sporty dosti komplikovaných základních technik vyžaduje mnoho trpělivosti. V nedávné minulosti jsme se pouze zabývali tím, jaké cvičení je pro naučení techniky nejlepší. Děti si ale chtějí hrát (volejbal)! A hrou se člověk učí nejlépe. Takže potřebujeme nápady, abychom dětem dobře známý volejbal přeměnily tak, aby bylo od samého začátku možné ho hrát. Klíč v herních formách 1:1, 2:2 nebo 3:3 na malých hřištích držíme ve svých rukách, jen je třeba otevřít dveře a vstoupit.

Po porážkách, pohromách a průlomech je na čase dosáhnout již stavu, kdy se začne vyhrávat a kdy přijde konečné mistrovství. Tedy vyvrcholení veškeré snahy celého týmu. Mistrovství se nerodí lehce, to je nasnadě. Vzniká na základně neutuchající snahy být stále lepší a lepší. Zlepšování je také základním cílem jedinců a nakonec se musí zobrazit i na výsledku celého družstva. Vždy platilo, že tým má dosáhnout lepších výsledků, než na jaké má základní předpoklady. Potom se dá hovořit o úspěšné sezóně. Nemusí to být tedy jenom mistrovský titul. Mistrovství vyžaduje intenzivní soustředění na okamžitý výkon v každém zápase a důvěrnou znalost potencionálních možností každého jedince. Mistrovství je záležitost rozumu a citu.

Tento malý manuskript může trenérům pomoci při přípravách na své tréninkové jednotky. Zkusil jsem shrnout nejdůležitější body, a to přesto, že by se o této problematice dalo popsat nespočet stran. Tak tedy začněme:

„Trenére, buď tolerantní, zůstaň otevřený jiným názorům. Pravda neexistuje – každý si musí tu svou definovat, musí se stále nově orientovat, a přesto akceptovat názory druhých“.

První bod, o kterém by trenér měl mít jasno, je cíl tréninkové jednotky a body, na které bude dáván důraz (akcent). Je velice důležité, aby si trenér na začátku sezóny udělal hrubý plán, který obsahuje analýzu družstva z hlediska mentální připravenosti k výkonům, na jaké herní úrovni se družstvo nachází a důležitým hlediskem je infrastruktura klubu. Trenér by si měl vytyčit do sezóny cíle – umístění družstva v sezóně, jaké taktické strategie bude u družstva prosazovat, jak posune tým z hlediska techniky, kondice a mentální stránky. K tomu je také potřebné plánování, ať už dlouhodobé, roční, měsíční či týdenní, ale také samotná příprava na tréninkovou jednotku. V případě, že má trenér k dispozici plán, má během roku neustále přehled, kde se v určitých fázích sezóny nachází nebo by se nacházet měl. Pokud máme definované cíle, platí to samé i o akcentech. Akcenty jsou hlavní body, na které se v tréninku chceme zaměřit a které také budeme opravovat. Je dobré mít akcentů v jedné tréninkové jednotce co možná nejméně, protože hrozí nebezpečí, že se trenér v bouři kritiky v tréninku zcela ztratí.