- Kategorie: Učení a trénink
Jednotná metodika
Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4
Už několikrát jsem zopakoval, že nevěřím na vytvoření jednotné metodiky v českém volejbalovém učení. Proč? Protože nevěřím na jednotnou metodiku obecně, a v českém prostředí je téměř základním principem: nepodřizovat se ničemu. V tom má česká národní povaha i trochu výhodu … zleva Němec, zprava Rus, mezitím se Čech naučil slušně balancovat. Čili něco takového, jako podřízení se jednotné metodice volejbalu je u nás naprosto nemyslitelné. To by tolik nevadilo, jelikož trenérská různorodost, resp. různorodost trenérských přístupů má svoje kouzlo. Problémem je ignorantství. Některé prvky volejbalové metodiky jsou dnes již evropským folklórem a my si tady stále vedeme svou. Naučit volejbalovou techniku ještě zdaleka neznamená naučit hrát volejbal. Volejbalová technika je mechanický základ „hracího stroje“, který musí především „řešit“ vzniklé situace. Jistě, nutným předpokladem kvality „herního aparátu“ je precizní jemná mechanika. Bez ní to nejde, ale přesto je to pouze mechanika. Hrát je prostě víc, než provádět činnosti. A vidíte, přesto zmíněné české ignorantství nevzalo ještě stále zcela na vědomí, že volejbalová technika má své nemilosrdné zákony, které nelze obcházet. Již dávno (ještě jako hráč) tvrdil Milan Hadrava: „… základem smeče je dlouhý krok …“. Nepotřeboval k tomu školu, pouze se pečlivě díval na volejbal. Když jsem minulý víkend dělal s dětmi na kempu v Luhačovicích tradiční večerní rozbory techniky z videa, devíti z deseti děvčat jsem sděloval: „… krátký brzdící krok …“. Dobře, děvčata mají menší sílu dolních končetin a dobrzdění dlouhého kroku to může trochu komplikovat. Ale třeba razantní zapažení obou paží při brzdícím kroku je banální věc, která může být zanedbána a správně „ne-naučena“ pouze díky nedůslednosti trenérů při učení elementární techniky smečařského rozběhu...
Pro mnoho čtenářů bude rozdíl mezi těmito pojmy znít podivně. Pokusme se objasnit roli trenéra a kouče v halovém i plážovém volejbale. Beachvolejbal nabral přijetím do rodiny olympijských sportů v roce 1996 na profesionalitě, ta se odráží ve všech aspektech tréninku, plánování a vytváření podmínek kolem týmů. Zvláště zajímavá je změna role trenéra. Na základě týmové konstelace a pravidel v utkáních můžeme mluvit o tom, že klasický trenér se vyvíjí v kouče.Trenér (z anglického to train:vzdělávat), je osoba, která vzdělává jednotlivé sportovce nebo tým jak z technického, taktického i kondičního hlediska. Kouč je oproti tomu poradce. Pomáhá při sebereflexi a zlepšení vnímání a chování. Michael Warm, bývalý trenéra SCC Berlín a stálý dopisovatel Volleyballmagazinu, má o moderním trenérovi v profesionálním týmu jasnou představu, když mluví o myšlence „optimálně fungujícího týmu“. Andreas Künkler, úspěšný trenér plážového volejbalu, vidí roli trenéra v beachvolejbalu jinak. Podle názoru Warm vnímá šéftrenér různé role celého hráčského i trenérského týmu. Přitom musí být denně koordinováno cca. 20 lidí. Šéftrenér se pohybuje v centru všech plánování. U něho se shromažďují všechny informace. To se týká jak organizační (cestování, denní plány) tak i sportovní (tréninky v hale a posilovně, skauting nebo mentální příprava) sféry klubu. Specialisté v jednotlivých odvětvích mají jasně přidělené úkoly a zajištěn tok informací, aby propojení mezi jednotlivými disciplínami optimálně fungovalo.
Před měsícem jsem otevřel problematiku o specifičnosti tréninkových efektů. Dnes bych chtěl pokračovat. Navedly mě k tomu výtečné články v časopise „Tělesná výchova a sport mládeže“, který vydává FTVS UK v Praze a v jehož letošním 3. čísle vyšla o této problematice série článků. Jelikož tématika je velice zajímavá a blíží se začátek přípravy ve většině oddílů na nadcházející sezónu, chtěl bych uvést alespoň některá fakta z těchto sdělení. Autoři těchto článků jsou Irena Čechovská a prof. Lubomír Dobrý z FTVS UK a Dušan Tomajko z FTK UP v Olomouci. Z nich bych chtěl uvést některé zajímavosti.
Obvykle se ke slovům Pata Rileyho, tohoto významného basketbalového trenéra, jenž dosáhl čtyř triumfů v NBA s Los Angeles Lakers a nyní zastává funkci prezidenta Miami Heat v dnešních dnech proklínaného ve všech ostatních státech USA kromě Floridy, vrací Petr Juda.
Následující program by měl hráčům sloužit k udržení základní fyzické připravenosti jak vytrvalostní pohybové schopnosti, tak i k udržení svalového tonu svalů trupu během letní přestávky. 
V týmových míčových hrách jako je volejbal nebo basketbal je skokanská síla jednou z rozhodujících složek výkonu v utkání. Přispívá ke zlepšení rychlosti, pohyblivosti i koordinace. Přesto často není trénována izolovaně a důsledně. Čistě volejbalový trénink nestačí k udržení nebo rozvoji dynamické síly dolních končetin. Abychom docílili rozvoje dynamické síly, která se skládá ze síly rychlostní, explozivní výbušné a maximální, musíme sílu v těchto oblastech také trénovat. Skokanská síla by měla být trénována celý rok. Plyometrie je metoda sloužící k rozvoji výbušné síly, která je jedním z nejdůležitějších komponentů atletického pojetí volejbalu a basketbalu. Původ tohoto pojmu pochází z řeckého „plythein“ – stoupat, zvyšovat, nebo také ze slov „plio“ – více a „metric“ – měřit. Plyometrická cvičení jsou skokanská cvičení založená na akční rychlosti a reaktivitě. Čas kontaktu s podložkou je u plyometrických cvičení minimalizován, k pohybovým přestávkám dochází ve fázi stabilizace výchozí polohy pohybu. To znamená, že nohy tak dlouho pracují, dokud není opět dosažena startovní poloha. Zvláštností plyometrických skokanských cvičení je rychlost po sobě jdoucích aktivních a reaktivních pohybů.
Skoro každý volejbalový bundesligový tým má pro kondiční trénink k dispozici atletického trenéra. Co je v jiných sportovních hrách jako fotbal, basketbal, házená už léta samozřejmostí, začíná být také realitou ve volejbale. Proč je však atletický trenér pro volejbalový tým tak důležitý? Se zvyšující se úrovní se atletická připravenost stává důležitějším kritériem, které spolurozhoduje o vítězství a porážce. Potřebují volejbalisté vytrvalost? Pokud pozorujeme volejbal, těžko bychom přišli na myšlenku, že by vytrvalost jako pohybová schopnost hráče mohla být rozhodující pro jeho výkon. Krátké starty a různé druhy skoků charakterizují obraz naší hry. Charakterizovat volejbal jako vytrvalostní sport by proto bylo nanejvýš pochybné. Ve volejbalovém prostředí často slyšíme: “Tréninkem vytrvalosti ztrácí sportovec rychlost“ nebo „je to pouze šikana v přípravě, aby mohli trenéři ukázat svou sílu“. Hráči rádi tvrdí, že se po zápase necítí „vůbec unavení“. Kondiční komponenty vytrvalosti však obsahují více než klasický obraz překonávání určité distance, jak to vyžadují některé atletické běžecké disciplíny, nebo schopnost, také po 85 minutách jet na plný plyn, jak to umí dobří fotbalisté. Více je vytrvalost postavena do vztahu s únavou a ta naproti tomu hraje ve volejbale obrovskou roli.