Stabilizační cvičení zaměřená na trup mají ve volejbale nesporný význam. Především v tak rychlostně, kondičně a koordinačně náročném sportu jako je volejbal, je důležité na těchto fyzických komponentech cíleně pracovat. Už dlouhou dobu mají stabilizační cvičení na trup ve volejbalovém tréninku své místo. Přímé a břišní svaly, horní i spodní část, přímé a šikmé svalstvo zad – všechny tyto svalové partie mohou být posilovány cvičeními s vlastním tělem pomocí volné činky nebo pomocí izokinetických strojů. Přitom platí rčení: “Pouze silný trup dělá silného sportovce“. Tato a jiná rčení nás donutily změnit myšlení v tréninku. Samozřejmě, že víme o problémech chodidel, kolena a kyčlí ve vztahu s nestabilitou páteře. Seznam potíží, který přerůstá v jiné zdravotní problémy, je nevyčerpatelný. Často se na těchto potížích podílí nestabilní svalstvo trupu. Nové poznatky o struktuře našich stabilizátorů trupu rozvinulo také myšlení o míře dávkování tréninku při posilování těchto svalových partií. Primárně se naskýtá otázka, jaké svaly mohou stabilizovat páteř. Jaké svaly mohou pracovat proti těmto segmentálním nestabilitám? Jak mohu tyto svaly inervovat a trénovat? Pomocí jakých cvičení a při jakých výchozích postaveních těla mohu tyto svaly posilovat? A při jakém dávkování dosáhnu pokroku?

Při přihrávce, v obraně v poli a zčásti také při nahrávce útočníkovi je odbití spodem důležitou individuální činností, která vede k určitému cíli. Michael Warm se s dalšími mládežnickými trenéry Abbingem Bräuerem a Hinzem shodli na elementární technice odbití obouruč spodem s mnoha variantami.

Strach je největším nepřítelem sportovce. Snad největší destruktivní sílu mají myšlenky naplněné strachem. Strach se objevuje v nejrůznějších formách.  Strach podkopává pocit jistoty, ze strachu se rodí spousta negativních emocí. Strach způsobuje, že se organismus rychleji unaví. Tělo je v tensi, zvyšuje se srdeční frekvence, zvyšuje se krevní tlak. Působením adrenalinu se rychleji vyčerpává zásoba energie, kterou máme k disposici. Znám to ze své praxe. Kdo má strach negativně působí na sebe i na své okolí. Čím více hráčů má v týmu strach, tím více je „zaděláno“ na porážku. Strach bývá ze soupeře. Tomu se dá čelit. Čemu se dá hůře odporovat je strach z vlastní chyby. „Jen abych nezkazil“ užírá bázlivé hráče.

Drobné volejbalové hry nejen doplňují trénink s dětmi a mládeží, ale také pomáhají rozvíjet mnoho nutných kompetencí pro volejbal samotný. Drobné hry jsou u dětí už od pradávna velmi oblíbené, jejich otevřený konec jim přináší napětí a radost. Organizačně nejsou náročné, není třeba drahého materiálu ani rozsáhle hrací plochy a je možné vymyslet mnoho jejich variant. Pravidla mohou být nastavena podle věkové a výkonnostní kategorie tak, že je můžeme hrát bez dlouhého vysvětlování. Na základě velké motivace jsou děti na drobné hry většinou maximálně koncentrované a intenzita pohybu je také většinou vysoká. Drobné hry proto nabízí pro tréninkový všední den mnoho výhod. Měly by přitom být směrovány k rozvoji volejbalových dovedností, které jsou vykonávány v lehčích podmínkách. Děti jsou nuceny řešit herní situace, drobné hry mohou sloužit k oživení i kompenzaci tvrdého tréninkového všedního dne, ve kterém se zaměřujeme na techniku, kondici nebo taktiku. V tomto příspěvku se zaměříme ne drobné míčové hry, které rozvíjí techniku a taktické myšlení v míčových hrách. Míčové hry vyžadují od hráčů adekvátní herní chování a rozumět strategii jednotlivých her. To znamená hru správně číst a volit správná rozhodnutí.

Kořeny soudobé typologie sahají do 20.let minulého století. Jsou spjaty s díle švýcarského psychologa a psychiatra Carla Gustava Junga (1875-1961). Ten uváděl, že lidské chování není nahodilé, ale má své pravidelnosti. Ty je možné popsat, klasifikovat a předvídat. Na rozdíl od mnoha svých současníků nespatřovat v rozdílech chování nic nenormálního. Tvrdil, že odlišné způsoby chování, které můžeme pozorovat, jsou důsledkem psychických preferencí vztahujících se k základním orientacím a funkcím lidské mysli. Kombinací těchto preferencí vznikají osobnostní typy.

Dorozumění mezi trenéry a hráči je často složité. Jistě jste už několikrát zažili, že jste svým svěřencům chtěli dát co nejvíce informací, přesto vaše instrukce nenašly adresáta. Vypadá to, že se vaše slova rozplynula ve vzduchu a začínáte pochybovat. Realita však může být jiná. Existují cesty, jak si získat pozornost. Nejdříve jde o zvážení, kdy je zpětná vazba na místě, jak často by měla být dávána (frekvence) a kolik informací by mělo být předáno najednou. Dále se rozlišují informace o výsledku a průběhu jednotlivých činností, které vedou k minimalizaci chyb v procesu učení. Aby vaše zpětná vazba byla přijata a realizována, musí se kromě již nahoře uvedených aspektů dbát také na oblíbené individuální procesy učení vašich sportovců. Teprve poté, co vím, jakým způsobem hráč mé instrukce nejlépe přijímá a zpracovává, můžu na své svěřence správně působit a provádět individuální zpětnou vazbu. To je samozřejmě časově i energeticky náročné, přesto vás mnohému v konečné fázi ušetří. Hráči často nezrealizují vaši zpětnou vazbu tak, jak byste si přáli. Přitom je zajímavé pozorovat, které zpětné vazby dokáže hráč realizovat a které ne. Důležitým aspektem při vnímání informací je ten, že přijímání zpětné vazby je závislé na příjemci, tedy na hráči. Stejná zpětná vazba může mít u jiných hráčů různý efekt.

Trénování dnešních sportovců je velice odlišné od trénování před 20 lety, nebo dokonce i před 10 lety. Hlavní rozdíl je hlavně ve vztahu trenér – hráč. V tomto je hlavní problém. Školní vztah mezi pedagogem, který má vždy pravdu a je nositelem všeho správného, a žákem, po kterým chceme, aby bezmezně vše přijímal a neodporoval, již moc nefunguje. Rádoby týmová pravidla bez vztahů vedou k odboji. Hráči nejsou respektována, neboť na jejich tvorbu neměli žádný vliv. Jsou to příkazy, kdy je budíček, kdy večerka, jak se má mluvit, co nosit, co pít a co nepít, co dělat v době volna a podobně. Chceme po hráčích, aby řešili v náš prospěch složité herní situace, aby uměli překonat trojblok, aby vybírali tvrdé smeče, aby rozhodovali koncovky setů, zápasů. Ve hře je nutíme do odvážného výkonu.(foto Juda, kadeti ´93 v Dřevěnici)

Hraní a trénování na písku působí motivačně a znamená pro halové hráče změnu a zpestření. V tréninku na písku dochází k speciálním efektům, které haloví volejbalisté mohou využít. Pískový povrch nabízí oproti tvrdé palubovce vlastnosti, které mohou efektně posloužit tréninkovému procesu. Největší zvláštností je, že se jedná o povrch, ve kterém je každý pohyb složitější než v hale a u pohybů je vyžadována silná změna v pohybových charakteristikách. Každý pískový povrch je svou strukturou, vlhkostí, čistotou a hloubkou jiný. K tomu počítejme změnu počasí, slunce, déšť, venkovní teplotu. Kdo se těmto podmínkám dokáže postavit, bude v lehčích halových podmínkách úspěšnější. Na písku by se mělo trénovat na boso, abychom docílili efektu posilování svalových skupin chodidla. Rychlost pohybu a dynamika skoků jsou v písku menší než na palubovce. Přesto se hráči snaží vyvolat stejný pohybový vzorec a tím ještě více nevědomě působí proti odporu. Každý pohyb v písku je těžký a slouží k rozvoji silových vlastností. Po adaptačním procesu dochází ke změně atletických schopností, které hráč zautomatizoval v hale. Při tomto procesu dochází k inervaci svalových tkání a tím k tréninku vnitřní a mezisvalové koordinace.  Sportovci si musí zvyknout provádět každou pohybovou činnost s maximálním startem, švihovou a rychlostní silou a nasazením. Pouze tak lze v písku docílit dynamických pohybů. 

Hraní a trénování na písku působí motivačně a znamená pro halové hráče změnu a zpestření. V tréninku na písku dochází k speciálním efektům, které haloví volejbalisté mohou využít. Pískový povrch nabízí oproti tvrdé palubovce vlastnosti, které mohou efektně posloužit tréninkovému procesu. Největší zvláštností je, že se jedná o povrch, ve kterém je každý pohyb složitější než v hale a u pohybů je vyžadována silná změna v pohybových charakteristikách. Každý pískový povrch je svou strukturou, vlhkostí, čistotou a hloubkou jiný. K tomu počítejme změnu počasí, slunce, déšť, venkovní teplotu. Kdo se těmto podmínkám dokáže postavit, bude v lehčích halových podmínkách úspěšnější. Na písku by se mělo trénovat na boso, abychom docílili efektu posilování svalových skupin chodidla. Rychlost pohybu a dynamika skoků jsou v písku menší než na palubovce. Přesto se hráči snaží vyvolat stejný pohybový vzorec a tím ještě více nevědomě působí proti odporu. Každý pohyb v písku je těžký a slouží k rozvoji silových vlastností. Po adaptačním procesu dochází ke změně atletických schopností, které hráč zautomatizoval v hale. Při tomto procesu dochází k inervaci svalových tkání a tím k tréninku vnitřní a mezisvalové koordinace.  Sportovci si musí zvyknout provádět každou pohybovou činnost s maximálním startem, švihovou a rychlostní silou a nasazením. Pouze tak lze v písku docílit dynamických pohybů. 

Dovolte mi reakci na článek ZH z 29.7. Jednotná metodika, ve kterém se Zdenek vyznává z toho, že nevěří na jednotnou metodiku a vypočítává argumenty pro své tvrzení. Já jim rozumím, přesto se domnívám, že jednotná metodika má v mládežnickém sportu v obecné rovině opodstatnění. Na začátku července jsem byl na semináři s mládežnickým národním trenérem Argentiny. Při této příležitosti jsem se zajel podívat do Českého Krumlova, kde byli otevřené tréninky našeho nároďáku kadetů a právě Argentiny. Mimochodem byli jsme tam dva. Kdyby mi primárně dělal starosti český volejbal, byl bych z toho hodně rozmrzelý, ale mám plnou hlavu ervěnického a litvínovského volejbalového mládí, a tak si dovolím jen poznámku o ignorantství a nechuti učit se novým věcem. V obecné rovině byli vidět dva markantní rozdíly v náš neprospěch. U všech hráčů Argentiny byl stejný pohybový vzorec při provádění HČJ a druhá věc, která mne velmi zaujala, byla snaha hráče dostat se za každou cenu pod balón, aby měl co možná nejideálnější výchozí pozici pro HJČ. Naši hráči si to řeší každý po svém, tak jak se to naučili, nenaučili v klubu.