Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Už několikrát jsem zopakoval, že nevěřím na vytvoření jednotné metodiky v českém volejbalovém učení. Proč? Protože nevěřím na jednotnou metodiku obecně, a v českém prostředí je téměř základním principem: nepodřizovat se ničemu. V tom má česká národní povaha i trochu výhodu … zleva Němec, zprava Rus, mezitím se Čech naučil slušně balancovat. Čili něco takového, jako podřízení se jednotné metodice volejbalu je u nás naprosto nemyslitelné. To by tolik nevadilo, jelikož trenérská různorodost, resp. různorodost trenérských přístupů má svoje kouzlo. Problémem je ignorantství. Některé prvky volejbalové metodiky jsou dnes již evropským folklórem a my si tady stále vedeme svou. Naučit volejbalovou techniku ještě zdaleka neznamená naučit hrát volejbal. Volejbalová technika je mechanický základ „hracího stroje“, který musí především „řešit“ vzniklé situace. Jistě, nutným předpokladem kvality „herního aparátu“ je precizní jemná mechanika. Bez ní to nejde, ale přesto je to pouze mechanika. Hrát je prostě víc, než provádět činnosti. A vidíte, přesto zmíněné české ignorantství nevzalo ještě stále zcela na vědomí, že volejbalová technika má své nemilosrdné zákony, které nelze obcházet. Již dávno (ještě jako hráč) tvrdil Milan Hadrava: „… základem smeče je dlouhý krok …“. Nepotřeboval k tomu školu, pouze se pečlivě díval na volejbal. Když jsem minulý víkend dělal s dětmi na kempu v Luhačovicích tradiční večerní rozbory techniky z videa, devíti z deseti děvčat jsem sděloval: „… krátký brzdící krok …“. Dobře, děvčata mají menší sílu dolních končetin a dobrzdění dlouhého kroku to může trochu komplikovat. Ale třeba razantní zapažení obou paží při brzdícím kroku je banální věc, která může být zanedbána a správně „ne-naučena“ pouze díky nedůslednosti trenérů při učení elementární techniky smečařského rozběhu...

 

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Už několikrát jsem zopakoval, že nevěřím na vytvoření jednotné metodiky v českém volejbalovém učení. Proč? Protože nevěřím na jednotnou metodiku obecně, a v českém prostředí je téměř základním principem: nepodřizovat se ničemu. V tom má česká národní povaha i trochu výhodu … zleva Němec, zprava Rus, mezitím se Čech naučil slušně balancovat. Čili něco takového, jako podřízení se jednotné metodice volejbalu je u nás naprosto nemyslitelné. To by tolik nevadilo, jelikož trenérská různorodost, resp. různorodost trenérských přístupů má svoje kouzlo. Problémem je ignorantství. Některé prvky volejbalové metodiky jsou dnes již evropským folklórem a my si tady stále vedeme svou. Naučit volejbalovou techniku ještě zdaleka neznamená naučit hrát volejbal. Volejbalová technika je mechanický základ „hracího stroje“, který musí především „řešit“ vzniklé situace. Jistě, nutným předpokladem kvality „herního aparátu“ je precizní jemná mechanika. Bez ní to nejde, ale přesto je to pouze mechanika. Hrát je prostě víc, než provádět činnosti. A vidíte, přesto zmíněné české ignorantství nevzalo ještě stále zcela na vědomí, že volejbalová technika má své nemilosrdné zákony, které nelze obcházet. Již dávno (ještě jako hráč) tvrdil Milan Hadrava: „… základem smeče je dlouhý krok …“. Nepotřeboval k tomu školu, pouze se pečlivě díval na volejbal. Když jsem minulý víkend dělal s dětmi na kempu v Luhačovicích tradiční večerní rozbory techniky z videa, devíti z deseti děvčat jsem sděloval: „… krátký brzdící krok …“. Dobře, děvčata mají menší sílu dolních končetin a dobrzdění dlouhého kroku to může trochu komplikovat. Ale třeba razantní zapažení obou paží při brzdícím kroku je banální věc, která může být zanedbána a správně „ne-naučena“ pouze díky nedůslednosti trenérů při učení elementární techniky smečařského rozběhu. Když by byli takto nedůslední trenéři gymnastek, zahrávali by si s životy svých svěřenkyň. Samozřejmě, že budu pozitivní, chtěl bych chválit … Sice vedle českých trenérů tentokrát i slovenské. Kemp Volejbalové akademie má už delší čas (především v zastoupení volejbalistek) velmi slušnou úroveň. Jednak je tu náročnost lektorů, jednak nás v posledních letech více vyhledávají kvalitní trenéři dívčích složek. Dělá mi radost, že si trenéři uvědomili, že ideální forma pobytu na kempu je trenér + 4-5 hráčů. Jedině takto odvezou nabyté know-how celé do vlastní tělocvičny a za půl roku převezou na další kemp toto know-how přetavené v herní um svých svěřenců. Taková práce má smysl. Dal jsem svou osobní cenu jedné malé copaté holčičce, o níž jsme z Alešem Novákem na minulém kempu konstatovali „ tak tohle naučit volejbal, to bude chtít silnou trenérskou náturu…“, jó, chyba lávky. Z té holčiny je volejbalistka. Říkám si, že ten trenér z Čadce Peter Gramblička, který to způsobil, by vlastně měl vyučovat na našich kempech. Nebo jiná nenápadná trenérka Dana Vajsarová z Červeného Kostelce přivezla pět děvčátek, které mě všechny tak zaujaly, jak se krásně pohybovaly po hřišti, že jsem se musel zeptat, jak to dělá. A tak svůj dnešní krátký článek zakončím tím, čím jsem začal. Nepotřebujeme jednotnou metodiku, potřebujeme porazit ignorantství v nás, chtít se trenérsky vyvíjet.

Zdeněk Haník, Praha, 26.7.2010

 

PS
čt, pá byla dovolená – podzemní vojsko nespí …