Při přihrávce, v obraně v poli a zčásti také při nahrávce útočníkovi je odbití spodem důležitou individuální činností, která vede k určitému cíli. Michael Warm se s dalšími mládežnickými trenéry Abbingem Bräuerem a Hinzem shodli na elementární technice odbití obouruč spodem s mnoha variantami.

 

I pro odbití spodem platí, že to není žádný účel sám o sobě, ale vhodné řešení, které umožňuje hrát míč bez dopadu. Odbití obouruč spodem se používá hlavně u rychle letících míčů, které hráč zpracovává v oblasti výšky ramen směrem dolů. Odbití obouruč spodem se používá při přihrávce hlavně skákaných rotujících, ale i plachtících podání a také při obraně útočných úderů soupeře v poli. Odbití spodem se také používá v situacích, ve kterých se hráč nemůže při druhém úderu dostat pod míč, aby ho nahrál obouruč vrchem a v situacích, kdy je míč příliš daleko na to, aby ho hráč mohl odehrát vrchem. Tím jsou podmínky pro odbití obouruč spodem jasně definovány. Míč letí na přihrávajícího hráče často velmi rychle a on se ocitá pod tlakem. V dětských kategoriích má odbití spodem rozšířenou funkci, protože letí na hráče menší rychlostí, ale v dospělé kategorii tato forma odbití prakticky nehraje žádnou roli. Pokud má hráč ve hře dostatek času, volí převážně odbití obouruč vrchem, protože toto odbití je přesnější. Tomu by měla odpovídat také skladba tréninku už od mládežnických kategorií. Z těchto podmínek vycházejí dva klíčové fragmenty, které jsou rozhodující pro úspěšný kontakt s míčem při odbití spodem.

Při přihrávce, v obraně v poli a zčásti také při nahrávce útočníkovi je odbití spodem důležitou individuální činností, která vede k určitému cíli. Michael Warm se s dalšími mládežnickými trenéry Abbingem Bräuerem a Hinzem shodli na elementární technice odbití obouruč spodem s mnoha variantami. I pro odbití spodem platí, že to není žádný účel sám o sobě, ale vhodné řešení, které umožňuje hrát míč bez dopadu. Odbití obouruč spodem se používá hlavně u rychle letících míčů, které hráč zpracovává v oblasti výšky ramen směrem dolů. Odbití obouruč spodem se používá při přihrávce hlavně skákaných rotujících, ale i plachtících podání a také při obraně útočných úderů soupeře v poli. Odbití spodem se také používá v situacích, ve kterých se hráč nemůže při druhém úderu dostat pod míč, aby ho nahrál obouruč vrchem a v situacích, kdy je míč příliš daleko na to, aby ho hráč mohl odehrát vrchem.

Tím jsou podmínky pro odbití obouruč spodem jasně definovány. Míč letí na přihrávajícího hráče často velmi rychle a on se ocitá pod tlakem. V dětských kategoriích má odbití spodem rozšířenou funkci, protože letí na hráče menší rychlostí, ale v dospělé kategorii tato forma odbití prakticky nehraje žádnou roli. Pokud má hráč ve hře dostatek času, volí převážně odbití obouruč vrchem, protože toto odbití je přesnější. Tomu by měla odpovídat také skladba tréninku už od mládežnických kategorií. Z těchto podmínek vycházejí dva klíčové fragmenty, které jsou rozhodující pro úspěšný kontakt s míčem při odbití spodem.

·         Přihrávací plocha musí být v momentu úderu ve správném úhlu. Tento úhel je jasně dán a dá se popsat pomocí teorie: úhel odrazu se rovná úhlu dopadu.

·         Řízeným impulsem, který je přenášen na přihrávací plochu, zajistíme přesnou cílovou orientaci míče. Impuls může být silný, ale také negativní, impuls je v takovém případě přihrávací ploše odebírán.

Pokud jsou oba klíčové fragmenty splněny, bude míč odehrán tam, kde ho hráč chce mít.  Pokud stojí hráč v zoně V a chce přihrát mezi zónu II a III, musí být vnější rameno výše než vnitřní, ramena a boky zajišťují hráči stabilitu, nohy se mohou pohybovat nebo také podporují stabilitu. Že právě děti a mládež vydávají největší část impulsu často z nohou, a musí jim to být dovoleno, má mnoho důvodů: malé páky ve spojení s relativně těžkým míčem a koordinační problém v řízení ramen, který je dán vývojem, dávají impulsu v nohách větší význam. V mládežnickém volejbale letí míč k hráči po klidné letové dráze, typický časový tlak v takových případech nehraje žádnou roli. Přesto má trenér mládeže již nyní důležitý úkol, naučit správnou techniku pro situace, které musí hráč řešit v pozdějším volejbalovém věku. S tím také souvisí učení se správného dávkování impulsu pro přihrávací plochu v tréninku již v brzkém věku podle nutnosti řešení různých herních situací.

Tipy pro praxi:

·         Na hráče směřuje pomalu letící míč vysokým obloukem – nutno udělit větší impuls

·         Na hráče směřuje rychle letící míč – nutno udělit malý impuls, někdy je nutné udělit negativní impuls

·         Cílové místo míče je daleko – nutno udělit větší impuls

·         Cílové místo míče je blízko – nutno udělit menší impuls

·         Ve smyslu učení se nové techniky by hráči měli provádět veškerá cvičení v odpočatém stavu

·         Nepoužívat lavičku k naučení techniky odbití obouruč spodem – Dlouhou dobu byla k naučení správné techniky používána lavička, kdy hráč odbíjel míč ze sedu. Objevují se dva důležité faktory, kvůli kterým se toto cvičení nedoporučuje: Zaprvé jsou u tohoto cvičení fixována ramena s přihrávací plochou, v tomto případě není možné řídit impuls rameny. Zadruhé vztyk použijeme u přihrávky pouze poté, když k nám letí míč přesně a z výšky a má být umístěn tam, odkud přilétl. To však neodpovídá praxi. Jakmile budou hráči konfrontováni s rychle letícími míči, dostanou se do problémů, které se ještě zvětší při přihrávce plachtících podání.

·         Použití různých pomůcek na vytvoření správné přihrávací plochy: štafetové kolíky, hadičky na otevření předloktí, plavecké pomůcky (hady, nudle), které se dávají dětem do podpaždí, pak se vytvoří správný úhel mezi pažemi a trupem.

 Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 11∕2009