Dovolte mi reakci na článek ZH z 29.7. Jednotná metodika, ve kterém se Zdenek vyznává z toho, že nevěří na jednotnou metodiku a vypočítává argumenty pro své tvrzení. Já jim rozumím, přesto se domnívám, že jednotná metodika má v mládežnickém sportu v obecné rovině opodstatnění. Na začátku července jsem byl na semináři s mládežnickým národním trenérem Argentiny. Při této příležitosti jsem se zajel podívat do Českého Krumlova, kde byli otevřené tréninky našeho nároďáku kadetů a právě Argentiny. Mimochodem byli jsme tam dva. Kdyby mi primárně dělal starosti český volejbal, byl bych z toho hodně rozmrzelý, ale mám plnou hlavu ervěnického a litvínovského volejbalového mládí, a tak si dovolím jen poznámku o ignorantství a nechuti učit se novým věcem. V obecné rovině byli vidět dva markantní rozdíly v náš neprospěch. U všech hráčů Argentiny byl stejný pohybový vzorec při provádění HČJ a druhá věc, která mne velmi zaujala, byla snaha hráče dostat se za každou cenu pod balón, aby měl co možná nejideálnější výchozí pozici pro HJČ. Naši hráči si to řeší každý po svém, tak jak se to naučili, nenaučili v klubu.

 

Dovolte mi reakci na článek ZH z 29.7. Jednotná metodika, ve kterém se Zdenek vyznává z toho, že nevěří na jednotnou metodiku a vypočítává argumenty pro své tvrzení. Já jim rozumím, přesto se domnívám, že jednotná metodika má v mládežnickém sportu v obecné rovině opodstatnění.  

Na začátku července jsem byl na semináři s mládežnickým národním trenérem Argentiny. Při této příležitosti jsem se zajel podívat do Českého Krumlova, kde byli otevřené tréninky našeho nároďáku kadetů a právě Argentiny. Mimochodem byli jsme tam dva. Kdyby mi primárně dělal starosti český volejbal, byl bych z toho hodně rozmrzelý, ale mám plnou hlavu ervěnického a litvínovského volejbalového mládí, a tak si dovolím jen poznámku o ignorantství a nechuti učit se novým věcem. V obecné rovině byli vidět dva markantní rozdíly v náš neprospěch. U všech hráčů Argentiny byl stejný pohybový vzorec při provádění HČJ a druhá věc, která mne velmi zaujala, byla snaha hráče dostat se za každou cenu pod balón, aby měl co možná nejideálnější výchozí pozici pro HJČ. Naši hráči si to řeší každý po svém, tak jak se to naučili, nenaučili v klubu.

Ani já nevěřím na jednu jedinou cestu vedoucí na vrchol hory, ale na druhou stranu ať jde horolezec po té nebo oné, musí dodržovat základní principy, jinak jej hora dál, než ze základního tábora nepustí, ani kdyby se snažil sebevíc. Nevolám po povinné kuchařce, bez které nebude možné uvařit, a trenéři budou jen vykonavateli něčí myšlenky, ovšem jsou základní principy, které usnadní průběh vaření i výsledný efekt. Všichni víme, jak má chutnat svíčková omáčka s knedlíkem, každý máme jakousi představu, z jakých ingrediencí se skládá, ale to zdaleka nejsou záruky pro to, že dokážeme uvařit tu správnou svíčkovou. Když si k sobě vezmeme pana Polreicha, který nás provede správným procesem přípravy svíčkové, uvaříme ji za optimální dobu, s přiměřenými náklady, bez zbytečné námahy a přesto nám zbude prostor, pro závěrečné dochucení, aby z omáčky byla poznat osobnost kuchaře. Dovolím si ještě jeden příměr. V mládí mě ve škole donutili, abych se naučil při psaní na stroji používat správné pohybové stereotypy (prstoklad). Byla to neuvěřitelná otrava, ale dneska, i když jsem 20 let ze školy, používám klávesnici automaticky, bez toho aniž bych se musel na klávesy koukat a píši mnohem rychleji než ten, který brilantně „datluje“. A ta stejná metodika psaní na stroji se používala 20 let před tím, než to učili mě a používá se při výuce i dnes, protože prostě jde jen o pouhopouhou mechaniku pohybu, na které se nic nového vymyslet nedá.

  Vím, že přesvědčovat „staré“ trenérské pardály o tom, že by měli začít učit volejbal jinak, je téměř nemožné, ale myslím si, že by cesta mohla vést přes školitele trenérů 3. tř. Současnost vypadá tak, že každý, který školení trenérů 3. tř. organizuje, předává novým trenérům to, co právě on považuje za důležité. Párkrát jsem byl těchto školení účasten a byl mi dán prostor. První věta, kterou jsem k „novým“ trenérům vedl, byla, že to co jim budu povídat já, je má cesta, která funguje mě, ale to ještě neznamená, že bude fungovat všem ostatním. Jestliže se novým volejbalovým trenérům ukáže správná cesta, která bude stejná v Brně, Ostravě, Praze, Ervěnicích, atd., mohli bychom mít do budoucna záruku, že i na našich srazech mládežnických nároďáků, budou trenéři pracovat s hráči, kteří budou mít zažité obdobné pohybové vzorce při HČJ a budou se odlišovat pouze svým somatotypem, naturelem, morálně-volnými vlastnostmi. Nejsem sportovním teoretikem, a tak se vyjádřím, jak to cítím: správné pohybové stereotypy při HČJ, podle mne jsou nejoptimálněji zvolené pohyby, při jejichž zvládnutí, hráč odehraje míč efektivně (přesně, razantně, co možná v nejkratším čase, nejvýše, bez zbytečně vydané energie, atd.) a v maximální možné míře využije svůj potenciál.

Otázkou zůstává, jestli jsme vůbec schopni se na jednotné metodice domluvit.

Rádě Malarik, VK Ervěnice, v Drmalech 31. 7. 2010