Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4 Všichni (volejbaloví trenéři) se na trénincích snažíme své svěřence co nejlépe naučit tu kterou činnost, její provádění, přenášení do hry. Usilujeme o dosažení co nejmenší chybovosti a co nejlepší kolektivní souhry. Řešíme, jak pro různé fáze nácviku jednotlivých činností co nejvhodněji postavit strukturu tréninků, jak v různých obdobích sezóny optimálně namixovat přípravu družstva, jak dosáhnout toho, aby nám to co nejlépe hrálo, a to především tehdy, až půjde v sezóně o to hlavní. Každý samozřejmě čerpáme z toho, co jsme se ve své dosavadní kariéře naučili, vyzkoušeli a ověřili, co jsme vyčetli, vykoukali a odposlechli při různých příležitostech. Každý trenér ovšem má své triky, tipy, fígle a metody, díky jejichž uplatňování v trénincích a zápasech se snaží převést do praxe ono známé „když dva dělají totéž, není to totéž“. Obvykle se nejedná o nic světoborného, o žádný vynález či zlepšovák, jde často jen o praktické uplatňování obecně známé, ale ve skutečnosti málo využívané metody, poučky či cvičení. Já se například snažím maximálně využívat tréninkový čas. To je toho, řeknete si, to každý. Ale ono to tak v praxi nebývá. Jednoznačně preferuji dvouhodinové tréninkové jednotky před kratšími. Důvod je jednoduchý. Součástí každé tréninkové jednotky jsou takzvané rutinní činnosti, které zaberou určitý fixní čas, který je na každém tréninku v podstatě stejný a během kterých se můžeme pouze minimálně věnovat nácviku něčeho nového nebo zdokonalování toho, co potřebujeme.

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Všichni (volejbaloví trenéři) se na trénincích snažíme své svěřence co nejlépe naučit tu kterou činnost, její provádění, přenášení do hry. Usilujeme o dosažení co nejmenší chybovosti a co nejlepší kolektivní souhry. Řešíme, jak pro různé fáze nácviku jednotlivých činností co nejvhodněji postavit strukturu tréninků, jak v různých obdobích sezóny optimálně namixovat přípravu družstva, jak dosáhnout toho, aby nám to co nejlépe hrálo, a to především tehdy, až půjde v sezóně o to hlavní.     

Každý samozřejmě čerpáme z toho, co jsme se ve své dosavadní kariéře naučili, vyzkoušeli a ověřili, co jsme vyčetli, vykoukali a odposlechli při různých příležitostech. Každý trenér ovšem má své triky, tipy, fígle a metody, díky jejichž uplatňování v trénincích a zápasech se snaží převést do praxe ono známé „když dva dělají totéž, není to totéž“. Obvykle se nejedná o nic světoborného, o žádný vynález či zlepšovák, jde často jen o praktické uplatňování obecně známé, ale ve skutečnosti málo využívané metody, poučky či cvičení.

Já se například snažím maximálně využívat tréninkový čas. To je toho, řeknete si, to každý. Ale ono to tak v praxi nebývá. Jednoznačně preferuji dvouhodinové tréninkové jednotky před kratšími. Důvod je jednoduchý. Součástí každé tréninkové jednotky jsou takzvané rutinní činnosti, které zaberou určitý fixní čas, který je na každém tréninku v podstatě stejný a během kterých se můžeme pouze minimálně věnovat nácviku něčeho nového nebo zdokonalování toho, co potřebujeme. Když vycházím ze situace běžného družstva, tak na začátku každého tréninku je potřeba přinést kůly a natáhnout síť a na konci vše zase uklidit – samozřejmě povinnost hráčů(ek). Ti by se po natažení sítě měli nejprve krátce zahřát, potom pořádně protáhnout a následovat by mělo dynamické protažení buď formou nějaké hry, honičky, rychlých sprintů nebo pádové techniky pokud možno soutěživou formou. Do fixního času je u mládeže zapotřebí počítat i rozházení a rozehrání s míčem ve dvojicích nebo trojicích (pokud se nejedná o výhradně kondiční trénink), i když sem je občas možno nějaký nácvikový prvek vložit. A nutnou součástí fixního času je samozřejmě i závěrečné protažení na konec každého tréninku. Suma sumárum jsme na plus mínus 40-ti minutách fixního času, které musíme v každé tréninkové jednotce vydat na činnosti, při nichž se toho moc nenaučíme. To znamená, že na tu hlavní, nácvikovou část tréninku nám při 90-ti minutovém tréninku zbývá přibližně třičtvrtě hodiny, zatímco při dvouhodinovém tréninku je to už hodina a čtvrt. Výsledný efekt je nasnadě – během dvou 120-ti minutových tréninků mám více času své hráče něco naučit, než během tří tréninků o délce 90 minut. Ještě markantnější to je, když si uvědomíme, že družstvo trénující 3x týdně dvě hodiny toho natrénuje téměř dvakrát tolik než družstvo, které chodí 3x týdně na trénink o délce hodiny a půl.

Součástí „triku“ maximálně využitého tréninkového času je snaha co nejméně času během tréninku prokecat. Zhodnocení minulého a vysvětlení následujícího cvičení probíhá pokud možno během občerstvovací pauzy, ve volejbalové terminologii se snažím používat stále stejné, u hráčů zavedené výrazy. Pokud budeme jednou útočit z trojky, podruhé z doskoku, příště třetím sledem, pak ze zóny I. a VI. a nakonec přes zadní útočníky, musím počítat s neustálým vysvětlováním, co tím chtěl básník říci (stále jsme u mládeže). Rozbor minulého mistráku či víkendového turnaje se dá hladce zvládnout během úvodního či závěrečného rozcvičení, pokud je to na déle, je třeba to vytáhnout mimo trénink. Hráči jsou obvykle bez problémů schopní si přivyknout, že během tréninku se neřeční, ale něco dělá a obvykle jim to vyhovuje (alespoň nemusí předstírat pozornost), zvláště, když to něco není stereotyp.

Jasně, že tady nikomu neobjevuji Ameriku. Ale občas je to jenom o tom se na nějaké běžné a obecně známé věci podívat trochu pozorněji nebo z jiného úhlu pohledu. Dát si je do souvislostí a nevnímat je pouze povrchně.

A jaké trenérské fígly používáte Vy?

 

Pavel Plzák, Plzeň 25.5. 2010