Trenéři mládeže jistě znají situaci, kdy kamarádka přivede spolužačku na volejbalový trénink, my ji se vší radostí přijmeme do týmu, který už má ovšem dva roky procvičování herních dovedností za sebou a integrovat novou hráčku do takovéto skupiny není vůbec snadné. Také jiné důvody vedou k výkonnostní heterogenitě v mládežnických družstvech: různé pokroky u hráčů, výskyt akcelerovaných nebo naopak (volejbalově) retardovaných jedinců, různé zájmy jednotlivých členů atd. Ihned se objeví problémy, se kterými se musíme vyrovnávat. Výkonnostně silnější hráči se cítí nevytížení, protože musí brát ohled na začátečníky. Začátečník se cítí přetížen, protože nedokáže tak rychle zpracovat všechny nové informace. Začátečníci se cítí být mimo dění, dochází ke ztrátě motivace výkonnostně silnějších jedinců, protože se neustále opakují stejná cvičení, cvičení a herní formy se nedaří, protože balón hráče jednoduše neposlouchá a dochází k obavě z nedosažení předem stanovených cílů.

Kdysi, hodně a hodně dávno, jsem si řekl (a řekli mi to i jiní), že je načase si zvýšit kvalifikaci. Nebyl jsem sice přesvědčen, že to až tak potřebuji ke své práci, ale trenérská jednička se přece může hodit (co kdybych jednou přehodnotil své přesvědčení „necpat“ se do reprezentačních a jiných funkcí) a navíc jsem si myslel, že se nakonec něco nového a podnětného dozvím a pod vlivem těchto poznatků vylepším svou práci. K tomu jsem ještě přesvědčil svůj tehdejší klub k finanční spolupráci za příslib další pětileté spolupráce (tehdy stál rok studia 6.000,-), byl jsem učitel ve škole, která mi studium umožnila časově skloubit s prací a i další faktory (rodina…) byly pro volejbal v „příznivé konstelaci“. Prostě rozhodnutí padlo, a i když v koutku duše dřímalo i varování, vydal jsem se na přijímací pohovory do „stověžaté matičky“. A ejhle, první náraz. Cesta zbytečná, pohovory o ničem, snad mimo zvoleného druhého jazyka (němčinou jsem nedotčen) ruštiny. Překlad odborného textu byl trochu oříšek, protože ačkoliv se rusky docela dobře domluvím, ti chrobáci, co na mne hleděli z knihy, byli po létech bez textu nějací divní. Úskalí jsem překonal, ale přesto jsem nechápal, proč jsem to musel absolvovat. Zatnul jsem však zuby a jel na první třídenní konzultaci, na které jsem se sice dozvěděl, z jakých součástí se skládá počítač, kdo byl mistrem republiky v obou kategoriích v roce 1929 a další podobné nezbytné vědomosti (soudě podle výrazu, či dokonce i absence jakéhokoliv výrazu svých kolegů nejen pro mne), které daly semínku nedůvěry v koutku mé duše nejen vzklíčit, ale i pořádně rozkvést...

O diskusích mimo mísu jsem psal v neděli a mnohokrát předtím, zatím se střídavými úspěchy … poslední článek byl ovšem rekordní v počtu diskusních příspěvků mimo téma. Článek, který chtěl nadhodit téma vhodnosti mediální prezentace problému ve vrcholovém volejbalu, se v diskusních příspěvcích změnil v bezbřehý tok názorů bez jednotícího prvku. Tu se objevily názory na vhodnost zařazení trenérky Krempaské k reprezentaci, tu se srovnával problém mužské a ženské reprezentace, přičemž problematiky obou týmů jsou naprosto rozdílné, tu se objevily již folklórní útoky na vedení ČVS a vyvrcholilo to otevřeným dopisem Belmonda, který nakonec dosáhl svého, což je vcelku pozitivní zpráva. I nadále se tedy nechci smířit s neschopností diskutujících udržet téma, ale přínosné na této ignoraci je to, že občas přinese impulz pro další článek. Tím byl pro mě v poslední diskusi problém získávání trenérských licencí, zejména v souvislosti s trenérskou jedničkou Táni Krempaské. Pro jistotu tedy zdůrazňuji, že diskusní téma dnešního článku je problematika nejvyšší trenérské licence. Jsem od září roku 2005 metodikem ČVS a v oblasti udělování trenérských licencí 1. třídy jsem zdědil následující situaci: trenérské licence 1. třídy, tedy nejvyšší trenérské vzdělání nebylo vyžadováno jako povinnost v nejvyšších soutěžích mužů a žen, natož pak v soutěžích mládeže. Když to řeknu natvrdo, z hlediska legislativního byla trenérská jednička v roce 2005 k ničemu ...

Mnoho trenérů má ve svém týmu hráče, kteří vlastně techniku ovládají, ale v zápase ji pod psychickým tlakem nepoužijí. Někdy pouze stačí vyvinout na hráče odpovídající stres. U jednoho hráče to je rozhodující míč v závěru zápasu, u jiného to je přechod z tréninku do zápasu. Při nápravě není důležité, jestli se jedná o velkou změnu nebo pouze o nuanci při pohybu. Mentální trénink techniky Bernharda Wagnera je zajímavý a svým způsobem i nezvyklý. Je založen na tom, že hráč má minimálně představu o správném provedení pohybu. Čím více správnou techniku zná, o to lehčí pak bude tuto správnou techniku použít v herní situaci. Pokud chcete tuto techniku vyzkoušet, měli byste nejdříve znát několik několik důležitých věcí....

Jedna z největších výzev a pramenů zklamání pro obě strany, pro trenérskou i tu hráčskou, je téma týmové zodpovědnosti a disciplíny. Jedním z nejtěžších úkolů pro tým je udržet skupinu individuí s různými osobnostmi, cíly a prioritami v nastavených normách a pravidlech. Zatímco hráči nacházejí ve svých větách shodu, je něco jiného nacházet ji také v jednání. Často, co bylo řečeno, bývá opakem toho, co se ve skutečnosti děje. Hráči mají problémy předvést výkon hodný jejich potenciálu. Bez disciplíny se družstvo sabotuje samo, což vede k závisti, zlobě a ke konfliktům. Trenéři poté často poznají: Hráči, kteří nosí tvou uniformu, mohou být tvoji největší nepřátelé. Pokud v tvém týmu vznikne týmová zodpovědnost, stane se cosi magického. Tvoji hráči se začnou navzájem respektovat a budou si navzájem důvěřovat. Vytvořit tento druh chemie je jedním z nejnáročnějších úkolů každého trenéra. Jeff Janssen se v práci s trenéry snaží pomoci zvládnout čtyři stupně zodpovědnosti a disciplíny. Tyto čtyři stupně vedou družstvo k rozhodnutím, které ti dávají šanci být úspěšný.

Konflikty jsou nutnou a nevyhnutelnou součástí našeho života. A že nemusí být pouze škodlivé, ale že mohou být naopak užitečné a že jejich nedostatek je dokonce nezdravý a může být i zhoubný… V minulém článku jsem Vás krátce seznámil s managementem konfliktu. Dnes bych rád toto téma rozvedl, neboť trenér v něm může hrát významnou roli. Bernhard Wagner, dlouholetý volejbalový trenér v hale i na písku, vyzývá k odvaze řešit problémové situace před tím, než se z nich stanou konflikty. Tuto šanci je však třeba rozpoznat a využít. Velké konflikty poznáme hned. Ne nadarmo existuje rčení, které praví, že bouřka vyčistí vzduch. Na druhou stranu bouře však nepřichází z jasné oblohy...

Existuje mnoho principů, které je třeba při trenérské práci dodržovat, abychom vytvořili perfektně spolupracující tým. John Wooden, opravdová legenda mezi americkými basketbalovými trenéry, popsal tyto principy ve své knize Practical Modern Basketball a mnoho poznatků se dá převést do práce volejbalových trenérů. Některé z nich uvádíme.

Píle: Neexistuje žádná náhrada za práci. Trenér a jeho hráči musí tvrdě pracovat, neboť všechny cíle se dají splnit pouze pečlivým plánováním a tvrdou prací. Dokonalost nelze docílit, ale musí být cílem, na kterém se musí neustále pracovat. Člověk nemůže nikdy dosáhnout svého cíle tím, že na cestě hledá zkratku nebo zvolí jednodušší cestu.

Jasně, jsem ten nejlepší trenér, kterého znám. Vím, jak na to a běda, jestli mě někdo bude kritizovat. Opravdu? Jsi také takový Superman, který má vše odzkoušeno a kterému není radno něco vyčítat? A přesto ti chybí malý kousek k úspěchu? Pak by ses měl ptát sám sebe. Neboť sobě doufám věříš. Předpokladem pro otevřený rozhovor je ovšem otevřenost. Ano, žádné triky a výmluvy. To mě přivádí k dalšímu předpokladu. Upřímnost. Pokud čteš dále, už to je dobrý znak tvého charakteru. Často vychováváme hráče s tím, že není ostudou přiznat chyby. Přitom někdy v auře trenéra zapomeneme otevřeně mluvit také o vlastních chybách. Samozřejmě ne! A už vůbec ne na veřejnosti. Damoklův meč slabosti by mohl kolem nás pěkně rychle zasvištět. Image bezchybného musí zůstat naživu.

Doug Beal, olympijský vítěz 1984 s družstvem mužů USA a Julio Velasco, dvojnásobný mistr světa 1990 a 1994 s italským týmem mužů, hovořili při trenérském semináři v Bologni v roce 2003 o přednostech dobře fungující databanky, pomocí které se dá ukázat, s čím se během zápasů můžeme setkat. Se stejným přesvědčením vystoupil v květnu 2005 znovu v Bologni také bývalý reprezentační trenér žen Itálie a Polska Marco Bonitta, který se zaměřil na výhody využití statistiky v tréninkovém procesu. Jeho poznatek: Práce s objektivními daty může vést ke změně mentality, zvyků a principů v tréninku. Zé Roberto, který se v roce 1992 s brazilským týmem mužů stal na OH v Barceloně olympijským vítězem a to samé zopakoval v roce 2008 v Pekingu s týmem žen, potvrdil, že realizační tým brazilského družstva mužů sestavoval na OH 2004 v Aténách trénink na základě statistiky z posledních třech utkání svého družstva. Pomocí zprostředkovaných dat byly analyzovány chyby, na jejichž odstranění se v tréninku pracovalo. Alberto Salomoni v tomto příspěvku objasňuje, jak se pomocí analýzy objektivních dat mohou řešit problémy družstva v zápase.

Během volejbalového utkání má trenér mnoho možností, jak působit na jednotlivé hráče a na celý tým. Protože se může pohybovat v blízkosti hrací plochy, může neustále dávat svému týmu nové instrukce. Tuto možnost by měl trenér také využít, protože tímto signalizuje, že je s týmem, aby mu pomohl a že je součástí svého družstva. Nastává však otázka, jak v těchto situacích družstvu nejlépe pomoci. Instrukce, které kouč během zápasu dává, musí hráči co nejdříve zpracovat a realizovat je ve hře, protože zpracování instrukcí hráči je náročný proces. Mark Demmer se zabýval zásadami koučování při utkání, které mohou trenérovi pomoci dovést své družstvo ke kýženému vítězství....