Ivan Pelikán nám na konci roku 2009 představil 1. a 2. část jeho Konceptu výchovy mladých hráčů volejbalu a jejich přechodu k vrcholovému sportu. Zde je třetí díl a omluva za dvouměsíční zpoždění (ZH).

KATEGORIE  2 – 2,5 roku

CÍL: Rozvoj primární motorické aktivity v nejpřirozenější podobě

OBECNĚ: Rodičům s dětmi je poskytnut prostor, kde si děti mohou vlastním rytmem vyzkoušet, co jejich tělíčko dovede. Cvičební prostor je zařízen způsobem stanovišť, která si rodiče s dětmi volně a dle zájmu postupně procházejí. Plazení, lezení, převalování, kontakt s míčem, rovnováha, přelézání jsou pohybové aktivity, které jsou nabízeny a které slouží ke stimulaci spontánního motorického rozvoje jedince.

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Předvčírem jsme v pětici Juda, Prokeš, Vlach, Šamšula a já jako zkoušející a 13 uchazečů o trenérskou licenci 2. třídy absolvovali tradiční prosincové závěrečné zkoušky, které zakončují roční práci. Zavedli jsme před třemi lety model, při němž uchazeč 2x realizuje tzv. „metodický výstup“, tedy jakousi vzorovou tréninkovou jednotku na dané téma. Poprvé se tak děje ve třetím bloku výuky (v červenci) a tady má uchazeč ještě šanci se písemně připravit. Při závěrečných zkouškách musí ovšem bez přípravy reagovat svou trenérskou činnosti okamžitě po zadání tématu. Uznávám, je to věru tvrdá zkouška, ale je nutno říci, že je to okamžik pravdy, který oddělí zrno od plev. Ještě nutno předeslat, že uchazeč si otázku (téma) vybírá sám podle vlastního uvážení a že kritérii, podle nichž  hodnotíme jeho výkon jsou především: pohotovost, schopnost rychlé úvahy, improvizace, trenérský projev, ale především pochopení zadaného tématu. A to je právě ten problém, který mě trochu v neděli „nadzvedl“ a o němž chci dnes psát. Celkem pět uchazečů jsme ohodnotili známkou 4 – tedy nevyhověli. Je to dost … a já bych rád volejbalové veřejnosti sdělil, že naším cílem není někoho trápit nebo prezentovat vlastní moc, vůbec ne. Je mi to svým způsobem líto, ale musím konstatovat, že některé jevy mě vytočily. Sestavil jsem se znojemským učitelem – matematikem Máriem Zeleným kapitolu „Volejbalová systematika a terminologie“ pro knihu Volejbal 2. Terminologie a kategorizace volejbalových jevů pro mě neznamená pouze „slovíčka“, která se mají uchazeči naučit, nýbrž konkrétní obsahy zápasových nebo tréninkových situací a z nich vyplývající postupy v tréninku. Tak například, uchazeč si třeba zvolí téma: „Kombinace při přihrávce“.(foto: z archívu m.ň)

Pedagogové základních a středních škol,

připravili jsme pro vás akreditované školení DVPP pro zkvalitnění a zpestření vúky tělesné výchovy se zaměřením na kolektivní míčové hry. Pod vedením zkušených lektorů, kteří ve svých oborech jsou špičkovými odborníky, vás seznámíme se základy výuky míčových kolektivních her, doplněné o nejnovější poznatky vrcholové praxe. Při studiu jsou kromě klasických forem výuky – přednášky a praktická cvičení, využívány také nejnovější možnosti individuálního formy studia s využitím E-learningového prostředí Unifor.

Jak může trenér zlepšit souhru svého týmu v situacích po přihrávce podání (Herní komplex I)? Jak dokážeme v tréninku docílit podobnou intenzitu jako v utkání? K těmto a jiných otázkám jsem se snažil utříbit myšlenky mé trenérské filozofie. Jaké herní situace jsou v mé soutěži v zápasech rozhodující. Jak si můj tým stojí v řešení těchto situací v porovnání se soupeři? Řešení těchto standardů, které můj tým nezvládá a ve kterých není v soutěži úspěšný, řeším nejdříve. Nejdříve je třeba sestavit základní a konkrétní pravidla pomocí informačních kanálů: v rozhovorech s hráči s jasnými argumenty: „Protože v situacích při přihrávce podání s nahrávačem v zóně I hrajeme takto, jsme neúspěšný“. Další možností, jak hráčům problémové situace přiblížit, je předvést je situačně při tréninku na hřišti. Kde nepomohou slova, pomůže videoanalýza nebo obrázková řada. Poté je třeba pravidla převést do praxe.

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Dovolte mi reagovat na větu ZH v článku „Nebagrovaný volejbal – sebereme odvahu?“ kde říká: „Z hlediska volejbalového učení mám jasno: nejprve prsty, potom základy útočného úderu, teprve potom bagr.“ K pinďatům jsem se dostal až loni, kdy jsem začal jednou týdně pracovat se skupinou dětí, především děvčat (první až třetí třída) a zvolil jsem přesně opačný postup – nejprve bagr, potom prsty a až nakonec útočný úder. Lépe řečeno, největší důraz v tréninkovém procesu kladu na odbití spodem. K této herní činnosti používám výhradně gumové míče Molten v pozdější fázi odlehčené Galy (nejde mi samozřejmě o značky míčů). Vycházím z předpokladu, že děti mnohem snáze zvládnout odbití spodem, při dodržování správných pohybových stereotypů, než odbití obouruč vrchem, protože ve věku  8 až 9 let nejsou schopny prsty odehrát míč dál, než na krátkou vzdálenost. Proto je musíme nechat odehrávat míč u brady, při odbití jej „tahají“, čímž je vědomě necháváme odbíjet míč s nesprávnými pohybovými stereotypy, které budeme muset dříve nebo později předělávat. Zdeňkovy dva zásadní argumenty proč nejprve prsty a až následné bagr jsou zjednodušeně tyto: ... (Foto: David Pankiv)

Lidí, kteří jdou cílevědomě svou cestou, si nesmírně vážím a podle toho také hledám tyto typy hráčů. Neochvějně následují svou myšlenku, vizi. Zdá se mi, že tato zvláštní vlastnost těchto lidí je klíčem k jejich úspěchu. Jedno známé libero je perfektním prototypem této vlastnosti. Prakticky nikdy si nestěžuje na vnější podmínky. Chová se jako by byly předem dané a nedůležité pro jeho postup vpřed, nehledá výmluvy za svoje jednání. Naopak přehlíží vlivy, které nemají s jeho volejbalem a možným úspěchem nic společného. Je si vědom zodpovědnosti za činy, za které je opravdu zodpovědný a ne za ty, které přísluší ostatním hráčům. Ale reaguje: Požaduje od svých kolegů profesionální přístup a sám ho dodržuje. Vyhledává informace o soupeři a nabízené informace rád přijme, nestěžuje si však, pokud žádné nedostane. Zajímají mě hráči, kterým je jedno, jestli budou hrát v červených nebo černých dresech, kteří na špatné výroky rozhodčího reagují dobrými herními akcemi a ne pláčem. Pohled vpřed, přehlížející vnější vlivy, vzácní to typy hráčů.

Víte, naši vytrvalí čtenáři, začnu několika slovy o jedné své lapálii, s níž si tako docela nevím rady. Týká se mého vztahu k docentu Buchtelovi a celému oddělení sportovních her pražské FTVS. Byl jsem několikrát napaden panem docentem a to přímo či nepřímo. Vždy, když k tomu došlo (útočný soukromý dopis, článek na stránkách pražského volejbalového svazu (posléze na cvf.cz), vystoupení na konferenci ČVS atd.) kladl jsem si otázku, jak mám reagovat? Jsem bojovník, vždycky jsem měl konfrontaci rád, ostatně proto jsem se stal vrcholovým sportovcem. Libuji si v sázkách, vyhrocených zápasech, v adrenalinových herních situacích. Ale toto …? Připadalo by mi nepatřičné úplně vážně jít (to je u mě vždy s totálním nasazením) do otevřeného střetu, i když k tomu okolnosti vysloveně vyzývaly. Měl jsem za to, že to nemám zapotřebí a že by takový boj mohl otravovat celé volejbalové okolí, mně vyčerpávat a brát energii. Když se pouštím do vážného boje, snažím se naplno využít všech dovolených a etických prostředků, abych vyhrál. To vždycky stojí čas a člověka to vyždímá. Navíc Jarda Buchtel je taky jenom chlap v letech, a musel bych ho tvrdě odborně napadat (a bylo by kde …), ale celé by to mohlo skončit nechutně. A tak jsem „držel hubu“ a říkal jsem si, čas to vyřeší. Ono to ale pokračovalo v plíživé formě. Tu se od některých studentů FTVS dovídám, že je „doporučováno“ na půdě FTVS necitovat z knihy Volejbal 1 (Haník, Lehnert 2004), tu ke mně dojde zpráva, že mám údajně problém komunikovat s pražskou fakultou (intenzivně se přitom stýkám s prof. Dobrým, doc. Dovalilem, prof. Rychteckým, doc. Hendlem). Odkud se asi takové zprávy rodí? Když jsem absolvoval doktorandské studium, záměrně jsem k údivu svého školitele prof. Frömela, volil předměty u špiček pražské fakulty, abych jasně deklaroval, že nemám a nechci mít spor ani komunikační problém s FTVS. Na druhé straně jsem na vědeckých konferencích tepal do absence propojení s praxí. Vědečtí bossové uznale pokyvovali … (Foto: Rosťa chystá další ...)

Ivan Pelikán je v současné době trenérem extraligového Havířova. Působil delší čas jako hráč a trenér v Belgii, tedy v zemi, která volejbalově-mládežnickou „explozí“ na napověděla i nám Čechům, jaké možnosti může mít malý stát v budování mládežnického vrcholového volejbalu. Před 14 dny jsme představili 1. část jeho Konceptu výchovy mladých hráčů volejbalu a jejich přechodu k vrcholovému sportu. S jeho laskavým svolením přinášíme čtenářům našeho webu 2. část jeho textu (red).

ROZDĚLENÍ: Věk 2 – 8 let,
CÍL: Stimulace spontánní motorické aktivity (2 – 8 let) s přechodem k míčové kultuře.
OBECNĚ: Rozdělení do věkových skupin. Každá má svůj název nebo barvu (osvědčeno). Skupiny jsou otevřené, což znamená, že je možno v případě přejít z jedné do druhé. Doba tréninkové jednotky se pohybuje mezi 1h – 1,30h. Jedna věková kategorie má většinou výkonnostní podskupiny. U kategorie 2 - 6 let je vyžadován doprovod dospělé osoby.
Systém 1/1 nabízí herní situace, kdy hráč není závislý na druhé osobě. Je kladen důraz na vykrývání prostoru a odpovídající pohybová gesta. Progresivita: Od odhodu míče nad hlavou a chycení k složitějším formám. Hra je tvořena pravidlem – činnost před akcí, během a po akci, z důvodu částečné nečinnosti hráče a jeho maximální vytíženosti během hry... (foto: david pankiv) 

Trenéři úspěšných německých mládežnických reprezentací Han Abbing, trenér reprezentačního družstva juniorek, které na mistrovství světa v Mexiku získalo zlaté medaile, Stefan Bräuer, trenér reprezentačního družstva kadetek a Söhnke Hinz, trenér družstva juniorů, které minulý rok z mistrovství Evropy v Brně přivezlo stříbo, vyjádřili v listopadovém čísle časopisu Volleyball-Magazin své názory nad tréninkem volejbalové techniky u mládeže. Odborné dotazy reprezentačním trenérům pokládal Michael Warm, ještě v minulé sezóně trenér Škachova SCC Berlin, který v časopise zaštiťuje přílohu Tipy do trenérské praxe. Tady jsou:

Že technika ve volejbale není samoúčelná, jako třeba u jiných sportů, kde je technické provedení přímo hodnoceno, je všem jasné. O co tedy jde v tréninku techniky ve volejbale? Shodneme se na společném cíli?  

Bräuer: Z mého pohledu máme u tréninku techniky jasný cíl: Hráči by si měli osvojit možnosti řešení, rejstřík různých pohybů, díky kterým mohou optimálně řešit herní situace....

Trenéři mládeže jistě znají situaci, kdy kamarádka přivede spolužačku na volejbalový trénink, my ji se vší radostí přijmeme do týmu, který už má ovšem dva roky procvičování herních dovedností za sebou a integrovat novou hráčku do takovéto skupiny není vůbec snadné. Také jiné důvody vedou k výkonnostní heterogenitě v mládežnických družstvech: různé pokroky u hráčů, výskyt akcelerovaných nebo naopak (volejbalově) retardovaných jedinců, různé zájmy jednotlivých členů atd. Ihned se objeví problémy, se kterými se musíme vyrovnávat. Výkonnostně silnější hráči se cítí nevytížení, protože musí brát ohled na začátečníky. Začátečník se cítí přetížen, protože nedokáže tak rychle zpracovat všechny nové informace. Začátečníci se cítí být mimo dění, dochází ke ztrátě motivace výkonnostně silnějších jedinců, protože se neustále opakují stejná cvičení, cvičení a herní formy se nedaří, protože balón hráče jednoduše neposlouchá a dochází k obavě z nedosažení předem stanovených cílů.